PIO SOUND Eagle

S testovacím diskem Stereophile Test CD3 (STPH 006-2) jsem začínal s reálným basem v daném poslechovém prostoru někde okolo 50Hz, pod touto frekvencí docházelo k poměrně rychlému úbytku. Pio Sound Eagle se tedy z pohledu spodní extenze nijak neliší od toho, co zahrají slušné stojanové reprosoustavy. V čem se liší, je způsob, jakým s disperzí basu zacházejí v poslechovém prostoru.

Ony se totiž i ty nejlepší stojanové monitory musejí potýkat s omezeními, za které ony nemohou a které jim diktuje prostor, kromě akustických módů zejména s odrazem od podlahy, způsobeným vzdáleností středobasového měniče od ní. Často dramatické propady frekvenční charakteristiky, způsobené odečtením přímé a odražené vlny, si sice posluchačovo ucho sice časem zkompenzuje, ale ony tam jsou a hudební signál na dotčených frekvencích buď subjektivně zcela chybí, nebo je minimálně hlasitostně disproporcionální ke zbytku. Způsob vyzařování elektrostatických Eagle tento jev do značné míry eliminuje, takže i když začínáme s basy poměrně vysoko, směrem nahoru další informace nechybí, paradoxně tak je bas pro ucho pravdivější a hutnější, než u monitorů. Nejde ale o adrenalinový způsob přednesu, spíše o sluchátkově vyrovnaný průběh, který umožní lépe sledovat, co všechno se na spodku pásma děje.