PIEGA Master Source Line 3

Dobře postavené reprosoustavy s páskem se pro mě vždy vyznačovaly čtyřmi atributy: rychlostí, dynamikou, otevřeností a detailem. Ve spojení s dipólem toto můžete rozšířit o prostorovost, která se objeví jako přirozený důsledek vln, vyzářených dozadu a cestujících odrazy zpět k posluchači. Prostě taková simulace živého koncertu, jen s tím rozdílem, že už z principu slyšíte ve zvuku víc těch odrazů než z uzavřených skříní. Nesmíte proto sedět zase až tak daleko od reprosoustav, aby se s nimi přímý zvuk moc nesmíchal – to je ale problém jakéhokoli poslechu na větší vzdálenost. Hlavní výzva u reprosoustav s páskem tak zůstává napojení na spektrum pod dělícím kmitočtem výhybky, které mají na starosti basové měniče. Objektivně můžou mít dipóly i problém s poklesem na výškách, kde může být značná část energie, vyzářená dozadu, pohlcená tlumením místnosti.

Potíž s napojením spodku na vršek řeší výrobci různě – třeba Legacy Audio používá aktivní basové měniče, které je možné samostatným procesorem vykorigovat na výchylku a fázi. Jiní, například Raidho nebo Borresen, používají více menších měničů, které jsou rychlejší a nasčítají se do dostatečného basového objemu. Piega Master Line Source 3 má za účelem navýšení basové hmoty právě ony dva pasivní zářiče se zadní strany. Celkově bych řekl, že se Švýcaři s navázáním pásem vypořádali se ctí – výšky a středy jedno jsou, a u basové části sice slyšíte jiný charakter zvuku, frekvenčně je to ale v pořádku. S poslechovou vzdáleností se soustavy stávají koherentnější. Bude to tedy chtít najít tu správnou vzdálenost od nich – na umístění jsou Piega Master Line Source 3 opravdu velmi citlivé. Je pravděpodobné, že využijete i některé z přibalených pěnových segmentů.