VAN DEN HUL The Orchid

VDH má proti konkurenci o fous náskok ve zvukové analogovosti, mírňounké proteplenosti a harmoničnosti. V syté svůdnosti vokálu Rebeccy Pidgeon chyběla sice ta nejjemnější textura a likvidita, ale co byste chtěli, za ty peníze. Hlas se nesl místností s přirozeností, beze stop jakéhokoli zabarvení, interpretka neměla rýmu a nezněla synteticky nebo tak něco. Zbytek jazzového ansámblu byl snadno sledovatelný, scéna otevřená, hudba živá v tom nejlepším slova smyslu, s pulsující dynamikou a roztomilými detaily, prostě jak má být. Mám za to, že se AJ Van den Hul při vývoji svých přenosek něco naposlouchal analogu a tak přesně ví, co se nám posluchačům líbí.

Bez ohledu na cenu bych Van den Hul The Orchid vytknul nižší míru zobrazení předozadního prostoru. Zleva doprava je bezproblémový a nemá potíž rozprostřít celou scénu až vně reprosoustav, ale do hloubky bych uvítal více informací. Zvuk má tak tendenci pobývat spíše v rovině reproduktorů a do hloubky se odvažuje pouze opatrně a před reproduktory nevycestuje vůbec. V důsledku mi tak připadal obraz symfonického tělesa méně plastický a v předozadním směru hůře lokalizovatelný. Milovníkům bohatě obsazené klasiky bych proto doporučil jistou obezřetnost.