HECO Bella Donna

Jak jsem zmínil v úvodu, Heco sebevědomím ohledně Bella Donna rozhodně nešetří a mnohá tvrzení vypadají na internetovém papíře až příliš dobře. Není nic jednoduššího, než je proklepnout obligátními testovacími tracky a zjistit, kde je pravda.

Růžový šum – po odečtení vlivu poslechové místnosti – ukázal výbornou stabilitu zvukového obrazu a v jeho korelované podobě i nijak velkou náročnost na natočení obou reprosoustav. Je jasné, že ten nejideálnější poslechový bod ze všech ideálních je i zde jen jeden, ale sweet spot jako celek je neobvykle široký a tonalita ani prostorový obraz se při pohybech hlavou do stran nemění. Frekvenčně mi připadá tvrzení o 28 Hz (-6 dB) na spodku u stojanové reprosoustavy absurdní, ale když započítáte významnou hloubku obou skříní (28 x 45 x 46 cm), dostanete se na vnitřní objem přes 50 litrů. Mikrofon i ucho zaznamenaly nástup basu už někde od 25 Hz, a to s nijak významnou dopomocí místnosti, která se projevovala prvním peakem až někde okolo 60 Hz. Velký koncertní buben z testovacího tracku Tacet rozhodně nezněl jako se stojanové reprosoustavy, spíše jsem měl při větších hlasitostech strach o okna, která měla tendenci opustit rámy. I sólo kontrabas z disku Chesky Records byl objemově naprosto v pohodě, a přestože bych si přál lepší rozlišení tranzientů jednotlivých záběrů za struny, měl nástroj správnou teplotu a nezněl jako vypreparovaný, což bývá u audiofilních stojanovek pravidlem. Hmota ani hloubka tedy Heco Bella Donna rozhodně nechybí.