TAD Evolution One

Obě reprosoustavy dokáží totálně zmizet, ba co víc, dokáží i zasunout okolní zdi do podlahy – když si to nahrávka žádá, nenechají se prostorem místnosti nijak limitovat, prostě si jej vytvoří po svém. Přesnost, s jakou jsou v takto pojatém prostoru ukotveni jednotliví muzikanti a jejich nástroje, je v řádu nanometrů. Co ukotveny, TAD umí sledovat pohyby jejich rukou, není pochyb o tom, na který buben v setu bubeník hraje, a dokonce ani o tom, jestli paličkou šel více k centru nebo více k okraji blány. Je velmi zajímavé tyto děje v muzice přes Evolution One pozorovat, je to ovšem také velmi nebezpečné, protože robustnost a přesnost scény ve stylu TAD se pak těžce hledá u jakýchkoli jiných konkurentů. Ač se to zdá nemožné, ještě o stupeň konkrétněji a definovaněji to umí TAD Reference One, ty však, alespoň pro mne, nevytvářejí onu prostorovou pohltivost, ale projektují zvukovou scénu víc dopředu, reprosoustavy spíše hrají pro posluchače směrem ven, než aby jej zvaly dovnitř. V tomto ohledu se mi Evolution One líbí více.

Úvodní víření velkých bubnů v Sibeliově Finlandii jsou vizuální orgie, kdy můžete ukazovat prstem která z paliček jde nahoru a která dolů, prostor je expanzivní a dýchající, nástrojové skupiny mají vymezená svá místa a přesto se orchestr nerozpadává do jednotlivých buněk, ale funguje jako organický celek. Podobně jako s velkými reproduktory je bezvadné slyšet nejen pravolevý a předozadní prostor, ale i jeho vertikální rozměr  - Evolution One dokáží rozlišit, jestli hráč stojí nebo sedí, jestli zvuk přichází shora (tuba) nebo z úrovně posluchače (viola). To je prvek, který poslech nesmírně obohacuje, a už jen kvůli tomu začnete provětrávat svoji sbírku nahrávek, které najednou slyšíte s dalším rozměrem.