A HOLLOW TUBE PHENOMENON

I was sitting at the mixer, prodding and fiddling, and Michael's face appeared and he said [...]: 'Listen to this', and poked this little tape at me. I said, 'What is it?' and he said, 'It's me; it's really really good.'And I believed him, though I thought he was mad. So I said, 'All right, I'll listen to it later, now go away!'

The following text is freely based on the printed liner notes of Tubular Bells 25th Anniversary Edition CD (Remastered by Simon Hayworth, CDVX2001, 7243 8 45658 2 4) by Mike Oldfield, and it is NOT available in English version. We highly recommend this CD to your attention as it is a very authentic testimony to the Tubular Bells masterpiece.

Zrození Tubular Bells

Když před 35 lety obcházel Mike Oldfield s podomácku nahraným páskem hudební nakladatele, jeho budoucnost moc růžově nevypadala. Dvacetiletý Oldfield nebyl sice úplným nováčkem a měl za sebou dvě LP desky (jednu folkovou záležitost se svou sestrou Sally a druhou experimentálnější v rámci svého tehdejšího projektu The Whole World), ale minimalistická instrumentální kompozice s na tehdejší dobu dlouhou stopáží byla pro vydavatele příliš avantgardní. Z dnešního pohledu mohou tito pánové pouze litovat nejhoršího rozhodnutí svého života.

Po svém vydání (25. května 1973) se Tubular Bells rychle dostalo na špičku britského žebříčku, ve kterém se udrželo více než rok, zabodovalo za oceánem a jeho prodej se vyšplhal na neuvěřitelných 17 miliónů kopií. O rok později následovala i cena Grammy za nejlepší instrumentální dílo. V hudebním světě všeobecně uznávaný John Peel z BBC  se nechal slyšet, že „jde o desku, která odvážně zkoumá nová hudební teritoria, kombinuje v sobě logiku s překvapením a slunce s deštěm.“ Jiní spatřovali v Tubular Bells novou formu klasické kompozice a snažili se v ní vysledovat historický vliv toho, čemu říkáme vážná hudba. Ať to tak je nebo ne, Oldfieldovi se podařilo předefinovat zaběhnuté koleje a vytvořit fenomén, který je i po 35 letech naprosto současný a přitahuje další a další posluchače.

Demopásky Opus One, jak se dílo původně jmenovalo, vznikaly v Mikeově bytě na poměrně solidním zařízení Bang Olufsen Beocord, což byl čtvrtpalcový stereo magnetofon, který si Oldfield půjčil od kamaráda. Po tom, co byla nahrávka potenciálními vydavateli rezolutně odmítnuta, dostala se na stůl Toma Newmana, zvukového mistra studia The Manor, kde Mike vypomáhal. The Manor byl na svou dobu nestandardním zařízením - přestavěné venkovské sídlo nedaleko Londýna sloužilo jako rezidentní studio, které nabízelo svoje služby hudebníkům včetně ubytování, stravy a servisu i pro jejich partnerky a pomocný personál.

„Už jsi to poslouchal?,“ vřítil se do studia s otázkou Mike několik dnů poté, co dal Newmanovi svoje pásky . „Ne, promiň, zapomněl jsem,“ řekl Tom Newman a věnoval se dál své práci. Potom mu to nedalo a když odpočíval ve své podkrovní místnosti, pustil si Oldfieldovu nahrávku na starém páskovém magnetofonu. „Hudba mi naprosto učarovala, nebyl jsem schopen odejít a přehrával jsem si pásku stále dokola čtyři nebo pět hodin“.

S Newmanovou pomocí se podařilo Oldfieldovi přemluvit jejich šéfa, Richarda Bransona, aby poskytl čas a prostor pro profesionální nahrání celého díla. Mike natahal do studia neuvěřitelnou spoustu nástrojů včetně naladěných ocelových trubek, které daly později albu jméno. První polovina nahrávky vznikla v rekordně krátkém čase jednoho týdne na šestnáctistopém magnetofonu Ampex. „Museli jsme začít úplně od začátku,“ říká co-producent a zvukař Simon Heyworth. „Mike sice úpravou svého magnetofonu nahrál čtyři stopy, ale teď bylo potřeba všechno převést na Ampex. Vtip byl v tom, že i když track začíná jedním nebo dvěma nástroji, po pár minutách se přidávají další a další, takže za chvilku máte zaplněné všechny dostupné stopy. Navíc většina nástrojů je v nahrávce po celou dobu, což byl úplně nový koncept.“

Druhá část kompozice vznikala již ve volnějším tempu v dalších měsících v mezerách, kdy studio nikdo nevyužíval a v nočních přestávkách. Mike většinu instrumentace nahrával sám, takže nebylo možné nahrát komplexnější pasáže najednou. Složitost celého procesu vyžadovala neustálé přehrávání a editaci pásků, jak říká Heyworth „pásky prošly magnetofonem snad tisíckrát“ než se podařilo Tubular Bells dokončit. V lednu 1973 se sebou Branson vzal hotové dílo do francouzského Cannes na veletrh Midem aby našel společnost, která by jej vydala na černé desce, ale neúspěšně. Jako výsledek frustrace se rozhodl navzdory všem vydat Tubular Bells sám na vlastním labelu Virgin Records.

Mike nebyl spokojen se zvukem na zkušebních výliscích v recyklovaném vinylu (dlouho před tím, než začala naše audiofilní posedlost) a stěžoval si za podpory Newmana a Heywortha Bransonovi. V té době panoval (stejně jako dnes) názor, že pro rockovou hudbu stačí podřadnější médium, a tak drtivá většina takových LP desek byla lisována z tenkého a méně homogenního odpadového materiálu.  Vzhledem k tomu, že šlo o první počin nového labelu, Bransonovi se podařilo přesvědčit výrobce, aby Tubular Bells vydal na kvalitním vinylu, který byl až doposud vyhrazen zejména klasice. V květnu 1973 se objevila na pultech deska s katalogovým číslem V2001, která katapultovala Virgin mezi jednu z nejváženějších nahrávacích společností své doby.

Letos v květnu oslavilo album 35 let. Mike Oldfield se přes své hudební exkurze do experimentálních teritorií i popového žánru nedokázal nikdy od svého prvního většího díla zcela odpoutat a Tubular Bells se vine celou jeho kariérou jako červená nit. Dostalo se mu nejen pokračování ve formě Tubular Bells II (1992), Tubular Bells III (1998) a jubilejního The Millenium Bell na přelomu tisícíletí (1999), ale objevilo se i v dalších verzích, jako byla orchestrální Orchestral Tubular Bells (1975), kvadrofonní verze z téhož roku, živá nahrávka Exposed (1979), remix na setu Boxed (který se stal i základem pro nedávno vydané hybridní multikanálové  SACD, což je škoda, protože SACD by si původní materiál určitě zasloužilo), remasterovaná 25th Anniversary Edition verze (1998) a konečně kompletně nová přehrávka Tubular Bells 2003. Stopy, obměny a motivy Tubular Bells najdeme i na drtivé většině Oldfieldových alb (viz. některé přebaly na této straně) - Five Miles Out, Crises, Collection, Complete, Elements, The Platinum Collection, The Best of Tubular Bells i poslední Music of The Spheres.

Nápad na tento motiv na přebalu alba se zrodil poté, co Mike hrál na rezonující trubky pomocí kladiva místo dřevěné paličky (údajně kvůli lepšímu zvuku) a nástroj zdeformoval. Navzdory všemu tomuto bláznění kolem jedné ohnuté ocelové trubky zůstaly zachovány originální pásky, které Simon Heyworth o 25 let později pečlivě zrekonstruoval: „Po takové době v krabicích lepidlo u některých střihů povolilo a pásky se oddělily. Na konci druhé části se také nacházelo hodně lupnutí elektrického původ, které bylo možno novými technologiemi odfiltrovat…“

25th Anniversary Edition se tak stala úplně první a zatím i poslední verzí Tubular Bells na CD, která použila originální pásky. Zcela nedávno jsem narazil na tuto vázanou (ano, digipak má 32 stran vázaného křídového papíru!) záležitost v jednom CD bazaru za zanedbatelný peníz…

„Grand piano, reed and pipe organ, glockenspiel, bass guitar, double speed guitar, two slightly distorted guitars, mandolin, spanish guitar and introducing acoustic guitar plus…tubular bells.“

Hlas Viviana Stanshalla pěkně popořadě vyjmenovává nástroje, které uzavírají velké finále Part One. Tyto hudební instrumenty představují pouze zlomek toho, co Mike  použil při nahrávání. Základem se staly pochopitelně kytary, Oldfieldova celoživotní láska. Přesněji řečeno kytara, protože, i když je to k nevíře, byla použita pouze jediná, Fender Telecaster sériové číslo 180728), která patřila Marcu Bolanovi z T-Rex. Ostatní „kytary“, jako byly ´double speed guitar´nebo ´fuzz guitar´, které jsou citovány v nástrojovém obsazení, byly vytvořeny nahráváním Telecasteru různými rychlostmi, což při zpětném přehrávání vytvořilo výsledný efekt. A vůbec, většina zvuků na Tubular Bells je vytvořena pouhou zvukovou manipulací standardních nástrojů. V éře, kdy neexistovaly samplery ani další digitální hračky je invence zúčastněných ohromující. Dokonce i dudy, které zaslechneme okolo 9 minuty, jsou generovány kytarou prohnanou podomácku vyrobenou tranzistorovou krabicí (což je podstatné vylepšení, vezmeme-li v úvahu, že v prvotní demonahrávce použil Mike domácí vysavač). Dalším mutantem se stalo i piano, u kterého byly úmyslně rozladěny některé struny, aby dostalo ten správný barový šmrnc (kolem 13:50).

Nemělo by smysl vyjmenovávat další zvukové ´vynálezy´, které se podílely na mnohovrstevnaté struktuře celého opusu, jehož první část byla nahrána prakticky v jednom zátahu. Najdeme zde však i tradičnější akustické nástroje - piano, mandolínu, flétnu, akustickou kytaru, hlasy a … ony ocelové trubky, tubulární zvony. 25th Anniversary Edition nám všechny tyto zvuky naservíruje s krystalickou čistotou, fantastickou transparentností, ničím neomezovanou dynamikou a černočerným pozadím. Máte-li toto vydání, chraňte jej jako oko v hlavě, protože v digitální podobě Tubular Bells lépe neuslyšíte…

Audiodrom © 2008 MJ