SONY SS-AR1

Javorové dřevo, ze kterého jsou čelní ozvučnicové desky SS-AR1 vyrobeny, pochází z japonského ostrova Hokkaido. Jednotlivé javorové pláty jsou laminovány do vrstev o celkové tloušťce 50mm, které jsou následně obráběny. Podobný přístup je aplikován i na zbytek skříní, které jsou postaveny z finské břízy, kterou Sony zvolilo kvůli dobrým rezonančním vlastnostem. I bříza je laminovaným sendvičem o celkové síle 32mm.

Po mnoha hodinách experimentů s různými materiály a výztužemi kabinetů, včetně těch kovových, skončili designéři u naprosto jednoduchého řešení: celá skříň je přibližně v jedné třetině své výšky přehrazena dvěma silnými březovými přepážkami, které mezi sebou uzavírají vzduchovou mezeru, podobně jako zdvojené sklo v oknech. Vznikají tak dvě navzájem izolované ozvučnice, zvlášť pro basový reproduktor a zvlášť pro středovýškovou sekci. Každá subozvučnice má svůj basreflexový port a je dele vyztužena interními příčkami. Výsledek je zvnějšku na poklep naprosto inertní, uvnitř pracují poměry jednotlivých komor a sympatizující výztuhy.

Vypadají jako nalakované klavírním lakem, což se později, když stály u mě doma, ukázalo jako nesprávný odhad – dřevo je mořené do velmi tmavého černohnědého mahagonu s několika vrstvami transparentního laku, takže v závislosti na momentálním osvětlení povrch měnil barvy od černé, přes tmavě vínově červenou po temně hnědou, někdy odhalujíc přirozenou kresbu dřeva, někdy vypadajíce jako celistvý lak. Sony SS-AR1 jsou pravděpodobně jedny z nejlépe udělaných reprosoustav, na které jsem kdy položil ruku, možná i z těch, na které jsem ruku nepoložil. Sony k nim dodává i speciální antistatickou utěrku, nutnou k udržení skříní bez poskvrnky a otisků prstů.

K celkovému zpracování mám jen dvě malé výhrady: kolíky, které drží ochranné odnímatelné mřížky, postaru “čouhají” ven z čelní desky (to už se ve věku magnetických skrytých držáků nenosí), a stejně tak uchycení košů měničů pomocí viditelných šroubů industriálně narušuje elegantní nevnucující se krásu ozvučnic.