Zemnící jednotka, která nezemní. Přesto má schopnost výrazně proměnit zvuk, který reprosoustavy pošlou k vašim uším. Červený hadr pro ty, co si nedokážou zdůvodnit, jak přesně to může fungovat, vábnička pro všechny, kdo se jsou ochotni v cestě za lepším zvukem pustit do méně probádaných vod. Český výrobce do nich odvážně skočil a nejenže se neutopil, ale vyplaval s hodně zajímavým konceptem, plně konkurenceschopným s čímkoli zpoza hranic.
V předchozích částech této série jsem se zabýval všemi těmi myšlenkovými pochody a experimentálními modelacemi, které vedly k návrhu výhybky Revolution One a k objednání součástek. Toto – předposlední – pokračování původně mělo být jen formálním pojednáním o tom, jak se zúročila všechna již odvedená práce a jak to všechno do sebe zapadlo. Místo poslechu muziky se však ukázala tato etapa jako ze všech nejnáročnější.
Přechod od simulací k realizaci je vždy vzrušující záležitost, protože se ukáže, jak teorie funguje v praxi. Bylo by ale mírně naivní očekávat, že všechno klapne na první dobrou. Takto to nefunguje, ledaže byste si koupili už připravenou a odladěnou skládačku, kterou jen stačí smontovat. Jinak budete řešit hned první zásadní problém – jaké komponenty do výhybky vybrat. A je to docela noční můra.
Ze stavby reprosoustav se stala hodně komplexní disciplína – tedy pokud směřujete do horních pater high-endu. Jinak nejde o nic až tak náročného a postavit rozumně hrající reprosoustavu dokáže s trochou šikovnosti každý kutil. Chcete-li ale soutěžit s nejlepšími, nezbude než obětovat hodně času a peněz a naučit se orientovat v problematice, bez které se předchozí generace stavitelů obešly. V projektu TAD Revolution One jsme naštěstí mohli značnou část složitostí přeskočit – konstruktéři TAD za nás vyřešili ozvučnice, vybrali měniče a celé to dali dohromady, včetně zodpovědně navržené výhybky. Takže poté, co jsme vyladili neelektrickou část (přečtěte si předchozí díl této série), zaměřila se pozornost na elektrickou, která to všechno řídí.
TAD Evolution One určitě nejsou žádnou zvukovou konečnou. Přesto si myslím, že to jsou zatraceně povedené reprosoustavy. Pořídil jsem si je krátce po jejich vzniku v roce 2013, a neměl jsem od té doby zásadní nutkání je vyměnit. Dá se říct, že patří do zlaté konstruktérské éry Andrew Jonese, kde byl ještě prioritou zvuk, nikoli komerce, a je to slyšet. Samozřejmě jsem v mezičase narazil na pěknou řádku reprosoustav, co TAD E1 v tom či onom předčily, často významně, ale buď byly příliš velké, nebo příliš ošklivé, popřípadě obojí. Červík tak začal hlodat až loni, kdy se objevily hned dvě novinky, za které bych byl ochoten Evolution One vyměnit.
To, že typem nožiček ovlivním frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače? A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta? Tento materiál není recenzí v pravém slova smyslu – je spíše cestou, námětem a pošťouchnutím zvídavého čtenáře směrem, který otevírá fantastické možnosti.
Vypravil jsem se za kamarádem, který napájí svoji sestavu (v ceníkových cenách za necelé 4 miliony) skrze Accuphase PS-1250. Celé to hraje v od prvního do posledního šroubku na míru postavené akusticky ošetřené místnosti, prostě paráda. Abych ho neovlivnil – očekávání lepšího dokážou s vnímáním zvuku udělat zázraky – šel jsem na to od lesa. Říkám mu: „Mám tady na test zapůjčený prototyp síťového kabelu, není to úplně špatné, ale hodně věcí se mi na tom nezdá, tak bych rád znal tvůj názor.“ On na to prohodil něco ve smyslu tak proč to tam tedy nosím a s trpitelským výrazem se uvelebil do své poslechové pozice. Assoluto šlo do volné zásuvky v PS-1250 a nebylo zapojené nikam dál, což on ale nevěděl, domníval se, že vyměňujeme kabel u předzesilovače.
Chvíli ...
Zhodnotili byste bas ve svém poslechovém místě jako přesný, rychlý, artikulovaný, nezabarvený, přirozený a hluboký? Sluchátka se nepočítají. Pokud ano, pak si můžete gratulovat. Za tři desítky let, co se zabývám dobrým zvukem, jsem slyšel spoustu prostor, domácích i profesionálních, malých i velkých. Můj odhad je, že maximálně 5-8 % z nich patřilo do výše zmíněné kategorie. Všechny ostatní se potýkaly s kumulací různých potíží, jejichž řešení vyžadovalo hodně důvtipu a námahy, a i tak často byla náprava jen částečná. PSI AVAA tak může být pro většinu z nás naprostým požehnáním. Co se kvality basu týká, tak jde dost možná o nejefektivnější (a současně nejelegantnější) způsob, jak problém vyřešit jednou provždy.
Tesla je v elektrotechnice pro Česko a Slovensko něco jako Škoda v automobilovém průmyslu. Společnost, tehdy ještě pod názvem Elektra, vznikla záhy po vzniku samostatného Československého státu. Už méně se ví, že se krátce poté podnik stal majetkem koncernu Philips, kterému patřil až do roku 1945. Výrobní program sahal od výroby žárovek, elektronek, radiopřijímačů a vojenské výroby až po rozhlasové a televizní vysílače. Do výhradně českých rukou se Tesla dostala zpět až v novodobé historii, v roce 2012. Dnešní výrobní program se soustředí na aplikace v oblasti speciálních radiokomunikací a spojovací techniky pro vojenské i civilní sítě.
Takže copak tu máme? Mrňavou černou kostku, co je těžká jako černá díra a na jejíž protilehlých stranách jsou dva spřažené reproduktory. Tak kostka je celá z hliníku, jen šrouby okolo měničů zakrývá plastový rámeček. Celé to není moc za co chytit a vypadá to jako letecký motor.
Akustický systém H2 od Steinmusic je – pokud ho správně nastavíte – jako návštěva z jiného světa a je třeba jej zažít na vlastní uši, abyste plně docenili jeho možnosti. Ne, nenahradí řádné akustické úpravy, ani nevyřeší problematické módy místnosti, a není ani náhradou starých dobrých difuzorů a absorbérů. Nicméně, a to je třeba říct na rovinu, prvky Steinmusic mají přesto moc proměnit poslechový prostor měrou, o jaké jste se nikdy neodvážili ani snít.
Po mém jarním dobrodružství s kostičkami Sugar Cubes od Acoustic System International, o kterém jsem s velkým nadšením referoval v obsáhlém textu ASI Sugar Cubes: Ďáblovy kostky, mi podzimní měsíce vyplnil další systém pro zlepšení zvuku, ASI Resonators. Na rozdíl od mysteriózně fungujících kostek je funkce rezonátorů zřejmá už z jejich názvu.
Představte si, že máte na stěnách poslechové místnosti nalepených několik malých hliníkových válečků, říkejme jim HFT. Hráli jste si s tím docela dlouho a máte pocit, že to hraje lépe. Ostatní členové rodiny a návštěvy si tiše vyměňují významné pohledy, protože tyhle miniaturní HFT válečky patří – alespoň podle všeobecně uznávaných standardů rozumně uvažujících lidí – do stejné kategorie jako víly, skřítci a únosy mimozemšťany. Tak začnete pochybovat a večer, když jdou všichni spát, je s povzdechem začnete sundávat. S prvním odstraněným válečkem se orchestr stáhne mezi reproduktory a jeho hloubka se smrskne o dobré dva metry. S druhým válečkem si operní sólista ke svém výkonu sedne na židli a navíc začne hůř artikulovat. S dalšími válečky někdo evidentně zavřel ...
ASI neboli Acoustic System International je one man show, za nímž stojí Franck Tchang, čínský emigrant žijící v Paříži. V hifi není nováčkem a pravidelně vytírá zrak svými výtvory všem bezvěrcům, kteří zavítají na jeho předváděcí akce. Původní sortiment firmy se skládal z tzv. rezonátorů, což byly malé kovové mističky, uložené tříbodově na dřevěných segmentech. Dnes jsou rezonátory dostupné hned v několika verzích a modelech, od bronzu až po platinu. Postupem času k rezonátorům přibyly i kabely, které nikam nevedou, a taky malé dřevěné kostičky, nazývané příznačně kostky cukru neboli Sugar Cubes. Už jen když člověk prochází portfolio ASI, má nutkání dusit v sobě smích. Má to ale jeden háček: nechejte si cokoli z výše uvedeného řádně demonstrovat a bez mrknutí oka vytáhnete ...
Tento report je něco jako časosběrný dokument, vznikající v průběhu jednoho roku. Bylo to loni, na začátku horkého léta, kdy mi zavolal Mirek Roth a zněl docela naléhavě: Asi byste to měl slyšet. Pár týdnů trvalo, než se mi uvolnil program a potom mi přistály v poslechové místnosti dvě verze síťového kabelu s pracovním názvem Ariya. To jsem ještě netušil, že to bude znamenat velké množství nocí s minimem spánku, ale popořadě…
Stromtank vznikl jako konečné řešení problému s kvalitou napájení. Je mu zcela jedno, jaké máte rozvody, jestli není náhodou k hi-fi okruhu připojená i lednice, či jak stabilní je ve vaší lokalitě napětí – na jeho výstupu jsou parametry pořád jako z učebnice. Současně je Stromtank i krásným důkazem – a dokazuje to zcela nekompromisně – že kvalitní napájení je nezbytnou podmínkou dobrého zvuku.
V 90. letech se začaly u popelnic objevovat kartony plné starých gramofonových desek a vymotaných magnetofonových pásků, o dekádu později se začala klesat cena CD nosičů, protože je nahrazovaly gigabyty dat, naripovaných v mp3 do iPodů. Od té doby se mnohé změnilo. Z vinylu se stal kult, kotoučové magnetofony zažívají renesanci, a všichni ostatní se vrhli na nekonečný lov souborů z digitálních knihoven. Vysoké rozlišení je zaklínadlo a spotřebitel nedomýšlí, že hýčkané DSD nebo 24 bit / 192 kHz soubory často prošly upsamplingem z red book standardu a nemají kvalitativně co nabídnout. Byznys je však byznys.
Poptávka je tak obrovská a nabídka technologií tak jednoduše dostupná, že se firmy doslova předhánějí a modely převodníků a streamerů se počítají na stovky. Záhadou mi ...
Ticho, ticho, ticho. Mám na mysli černější než černé hudební pozadí, Dragon Zero | Bass jakoby pohlcoval světlo. Ticho digitálních nahrávek je takové, že v něm slyšíte i setkání dvou molekul. Podivné je, že v takovém tichu vnímáte, že něco ve vzduchu visí - je to takové to elektrické ticho plné nabitých elektronů, jako když se před bouří nacházíte pod stožárem vysokého napětí…
V latině znamená Gravis těžký, potažmo vážný. Jméno pro subwoofer je to přiléhavé, navzdory tomu, že Gravis I příliš těžký se svými necelými 15 kg není. Je ale potřeba brát v potaz, že Gravis je označení, které nese celá inovovaná řada subwooferů od Sonus Faber, recenzovaným základním Gravis I počínaje, a 52-kilovým Gravis VI konče, tam už to vážné i těžké je.
“Ty orientální textury jsou tak smyslné... Jako by Ansuz ten evokativní zvuk spíše spřádal, než přehrával. Je to až paralyzující, slyším každou jednotlivou notu i tonální posun tak jasně, tak přirozeně... A teď, když hraje v plné síle orchestr... muzika doslova sálá a žhne energií!”
Poznámka z poslechové seance
Německá značka staví od začátku svůj přístup na čtyřech základních pilířích: Perfekce, Design, Technologie a Uživatelská přívětivost. Tím začátkem myslím rok 1978, kdy byla založena. Nejde tedy o žádnou moderní ´rychlovku´ vybudovanou obratným marketingem, nýbrž o generační práci zakladatele, Dietera Burmestera, který bohužel světský audiosvět v roce 2015 opustil, nicméně firma stále funguje pod rodinnou správou dál.
Začnete-li se zabývat lampami obecně, hned narazíte na problém: co osadit a kde to sehnat. Většina doporučených a ceněných elektronek jsou výrobky z poloviny minulého století, tzv. NOS (new old stock) a ebay a podobné servery se jimi jen hemží. Potíž je v tom, že jde často o podvrhy a tyto elektronky pocházejí ze současných výrob v Rusku a Číně. Znalec se zorientuje, neboť ví, že ta či ona lampa s “military specifications” nebo zlatými piny nikdy v originále nevyráběla, ale laik naletí. Nebylo by tedy řešením se na NOS rovnou vykašlat a rovnou hledat mezi současnou produkcí vyhovující výrobky?
Umění subwoofingu je skutečnou dovedností, která vyžaduje poradit si se skloubením hned několika významných proměnných: místnosti, posluchače, hlavních reprosoustav a subwooferu, to vše ve vzájemných prostorových a časových relacích. Proto subwoofery recenzuji rád, vyžaduje to trpělivost a čas, odměna je potom sladká. Příležitosti recenzovat SVS SB-3000, který sedí přesně uprostřed firemního katalogu, jsem se proto chytil hned. A jsem rád, že jsem to udělal.
U síťových kabelů je obtížné vynášet nějaké objektivní soudy, jako ostatně o čemkoli v hifi. Podstatnou roli může sehrát třeba i délka kabelu - po posunutí sestavy najednou potřebujete delší nebo kratší přívodní kabel a ten se podepíše na zvuku odlišně než délka původní, přestože jde o stejný typ. Objektivní soudy však ani cílem tohoto srovnání nejsou – AudioQuest uvedl na trh novou řadu síťových kabelů, sérii Storm, a šlo spíše o to zjistit, jakou logiku firma použila při sestavování jejich hierarchie.
SPL Vitalizer by měl – alespoň podle manuálu – umět všechny ty věci, které naše vybíravé uši prostě milují: udělat středy sladce transparentní, prohloubit a zpřesnit zvukový obraz, rozšířit stereobázi, vytáhnout výšky až do nebes hedvábným způsobem a razantní, hluboký a konturovaný bas. To všechno v takovém kompaktním balení? Zní až moc dobře na to, aby to byla pravda, a tak jsem tyto věty považoval za obvyklou marketingovou nadsázku. Nemohl jsem se víc mýlit.
Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Odpoledne však začal být Bůh neklidný, protože uzřel, že ethernetové kabely vyžadují ještě další práci, aby uspokojili lidské tvory...
Nejvzrušivější moment v životě audio nadšence nastává, když uslyší něco tak, jak to ještě neslyšel. Pak začne toužit a nedá pokoj, dokud tento nový etalon zvuku nedostane k sobě domů. Někdy jde jen o nuance, takže ti vzrušivější tráví svůj audioživot neustálými obměnami komponentů, jindy o markantní změny, které nás donutí opět trávit čas dlouho do noci s muzikou, nebo vstávat v pět ráno, abychom si ještě stihli něco poslechnout před odchodem do práce. A to se mi přihodilo s Denali.
Pamatujete si doby, kdy jste s hifi teprve začínali? Pamatujete si, jak snadné bylo posouvat se ve kvalitě zvuku výš a výš s každou změnou reprosoustav, zesilovače nebo ostatních audio komponentů? A i když jsme v začátcích neměli peněz nazbyt, tak jak jednoduché bylo tyto změny postupně realizovat? Ti, co se časem došplhali až ke svým momentálním sestavám snů potvrdí, že potom se už změny dělají obtížně, neboť je to velmi náročné pro bankovní konto a mnohdy je těžké i sám sobě vysvětlit, že jsem zaplatili tolik za tak malý zvukový posun. U levného hifi si nemusíte nic obhajovat a rozdíly v komponentech slyšíte hned a jasně - právě proto mě práce s levnými stojanovými reprosoustavami tak bavila.
V této recenzi se nedočtete příliš mnoho technických informací. Ty si koneckonců můžete jednoduše dohledat na internetu (je v každém smartphonu a online překladače už dnes fungují spolehlivě). Cílem je spíše popsat filozofii nejmocnějšího digitálního procesoru od Accuphase a nechat čtenáře nakouknout pod pokličku toho, co všechno si s takovým zařízením mohou dovolit. Na úvod stačí napsat, že vám tento stroj pomůže vyřešit akustiku a nastavit si zvuk zcela dle svých představ.
Žádná jiná přenosková vložka nehrála v roce 1958 tak, jako Ortofon SPU - konkurenci tehdy utekla na míle daleko. Také dnes má SPU stále svůj snadno rozpoznatelný charakter se sytým basem, transparentními výškami a spoustou oněch obtížně definovatelných kvalit, které si uvědomíte, až se pořádně zaposloucháte. Zabrousí-li člověk do světa vinylu, nemá šanci se Ortofonu vyhnout. Ať už jde o o mono mastering The Beatles nebo nejfajnovější audiofilské kousky, dánský Ortofon je u všeho, a pokaždé se stane jakýmsi etalonem, proti kterému se ostatní poměřují. Jsem proto rád, že mohu alespoň takto - očima respektovaného výrobce - přinést pohled na na nejstarší audiofilské médium.
K dnešnímu datu je to mimo Nordost Odin nejtransparentnější reproduktorový kabel, co jsem měl možnost slyšet, bez ohledu na cenu. Redwood nechá hudbu dýchat, nestlačuje její přirozenou dynamiku, neomezuje barvitost témbrů a textur, maluje bohaté a prokreslené detailní obrazy a přitom zní lehce a svižně. Je to, jako kdyby kabel hudbě ustupoval, a nesnažil se ji pouze využít k tomu, aby sám exceloval. Chybí u něj pocit z toho, že posloucháte komponent - prostě vás posune blíže ke zdroji.
Pokud jste opravdu ještě neslyšeli o americké firmě AudioQuest, je potřeba se vrátit do hifi školky. Značně obsáhlý firemní katalog zasahuje do všech oblastí kabelového života, a ačkoli většina jejich produktů patří mezi dostupnou komerci a na jako takový mám na AudioQuest tendenci nahlížet, tím, jak se pohybujeme k vyšším řadám, najdeme i několik velmi zajímavých kousků. Jeden z nich mi dal pořádnou lekci. Ale popořádku.
Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by se zabýval špičkovou reprodukcí zvuku a nenarazil při tom nikdy na jméno Cardas. Pak pravděpodobně víte, že George Cardas postavil topologii svých kabelových miláčků na teorii zlatého řezu. A nejen to – firma promítá tuto teorii i do dalších svých aktivit. Dalo by se říci, že Cardas by bez této ´numerologické magie´ neexistoval, i když zlatý řez najdeme všude kolem nás i bez Cardasu.
Pokud se člověk odhodlá k výrobě vlastní síťové šňůry, začne obvykle pátráním po vhodném vodiči a zástrčkách. A je-li úplným nováčkem zjistí, že existuje mnoho cest, kterými se může vydat – měď nebo stříbro, pevný vodič nebo lanko, nepřeberná škála zakončení… Zlákán protokoly a teorií obvykle vybere tu nejlepší možnou kombinaci a projekt odstartuje. Kupodivu velmi často skončí s finálním kabelem, který má do očekávaného ideálu pěkně daleko. Jak je to možné?
DB-1 je ve své podstatě monolitická kostka o hraně cirka půl metru, vyvedená v bezchybném klavírním laku. Je to taky pořádně těžká kostka – čistá váha subwooferu je padesát kilo a vyvláčet jej do poschodí, když není ani pořádně za co chytit, je pro jednoho člověka olympijský výkon. A není to nadsázka- bowersovský DB-1 byl jedním z nejtěžších kusů hi-fi, které jsem kdy sám někam tahal.
Původní idea porovnat několik reprokabelů z nejnižší cenové kategorie, která vznikla někdy na jaře, se postupně víc a víc rozvětvovala. Ukázalo se, že výběr nebude až tak jednoduchý, a nakonec jsme skončili v úplně jiném cenovém ranku a s 18 různými dráty v ruce. Proč ne třeba s dvaceti, můžete se zeptat. Protože po několika měsících neustálého přepojování drátů se už člověk těší na to, až se zase dostane k něčemu jinému, a také proto, že bylo potřeba v určitém okamžiku výběr zarazit, aby bylo možno celou akci vůbec provést…
Když řeknete mezi profesionály Behringer, určitě se neztratíte. Těmi profesionály myslím zvukaře, masteringová studia, nahrávací techniky i muzikanty. Pro ty všechny jsou výrobky německé firmy určeny. Firemní katalog je značně objemný a člověk jen kouká, co všechno se v této branži dá pořídit. Dají se tu však najít i přístroje, které se rozhodně neztratí v domácích špičkových audio sestavách.
Ačkoli lidé rychlostí světla cestovat nemohou, audio signál to po příslušné konverzi dokáže. Dlouhou dobu bylo optické propojení komponentů v highendu nekonkurenceschopné a v domácím digitálním přenosu dat vládl koax. Rychlý pokrok v materiálovém inženýrství však dnes umožňuje vyrobit optická vlákna takových vlastností, že se situace obrací: poslech hudby přenášené světelným paprskem může přinášet větší potěšení, než naslouchání elektrickému rušení konvenčního koaxiálu.
Nikdo pravděpodobně nebude zpochybňovat vaše rozhodnutí investovat 30 tisíc do zesilovače. Je rovněž pravděpodobné, že poměrně snadno ospravedlníte i investici 300 tisíc do zesilovače. Investice stejné sumy za propojovací a reproduktorové kabely už může způsobit pozdvižení obočí. Ovšem pokud utratíte stejnou částku za síťové šňůry do vaší audio sestavy, zcela jistě se nevyhnete otázkám o vaší příčetnosti.
