Ethernet RJ-45 cables shootout

Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Odpoledne však začal být Bůh neklidný, protože uzřel, že ethernetové kabely vyžadují ještě další práci, aby uspokojili lidské tvory...

Kategorie ethernetových (LAN/RJ-45) kabelů

RJ-45 podléhají nomenklatuře Asociace telekomunikačního průmyslu (TIA), která stanovuje jejich kategorie (zkráceně Cat). Zjednodušeně řečeno, čím vyšší kategorie, tím větší rychlost a kapacitu přenosu by kabel měl mít. Kabely Cat4 a nižší se dnes nedoporučují pro náročnější instalace kvůli omezené šířce přenosového pásma, která je obvykle okolo 100 Mbps/100 MHz. Cat5, Cat6 a Cat7 jsou kabely stíněné a jsou testované na gigabitové přenosy až okolo 10 Gbps/600 Mhz. Metodika certifikace závisí na výrobci, a tudíž není zcela jasné, který kabel je ještě ´pětka´ a který už může být ´šestka´. Způsob stínění rovněž není nijak regulován, jakožto ani používané vodiče nebo jejich geometrie. Jako obvykle i zde je prostor pro kreativitu, takže narazíme i na označení Cat7+ a dokonce i Cat8 (zastoupený v našem testu kabelem Supra , dalším příkladem je Platinum Standard od Wireworld).

Náš test nemá jakýkoli vzdělávací záměr ani si neklade za cíl vysvětlovat, v čem by mohl (nebo nemohl) být slyšitelný rozdíl mezi ethernetovými kabely – ani ne tak proto, že by to v teoretické rovině nešlo, ale zejména proto, že po prostudování dostupné internetové ´literatury´ a vlastních zkušenostech nám vyšla korelace mezi teorií a praxí minimální. Kdo dočte až do konce, zjistí, že bude hodně záviset na aplikaci, ve které daný kabel použijete. Primárně se RJ-45 vodičem přenášejí bity informací a to v paketech, které jsou v rámci přenosového protokolu ošetřeny proti chybám velmi jednoduše: buď informace dorazí 100% identická s tou odeslanou, nebo je vyhodnocena jako chyba a není přenesena vůbec. Díky bohu zatím neexistuje nic jako standardní bit, vylepšený bit nebo bit v audiofilní kvalitě.

LVDS protokol

LAN nebo HDMI kabely se poměrně často používají i jako komunikační spojka v digitálním audiu a videu, například mezi CD/SACD transporty a převodníky nebo externími digitálními procesory. Tato aplikace nevisí na diskrétních paketech, ale používá nízkonapěťový diferenciál (low voltage differential signaling, LVDS), který emuluje 24 bit/192 kHz. LVDS protokol, který vyvinulo Sony, pracuje s přenosem ´digitální´ nuly a jedničky v podobě rozdílu napětí na páru vodičů. Obě napětí vyhodnotí přijímač a podle jejich polarity je jim přiřazena logická úroveň. Z teorie plyne, že díky shodným a opačně orientovaným proudům, procházejícími spárovanými vodiči, dojde i vyrušení EMI, nicméně v praxi bude záležet i na dalších faktorech, zejména na prostředí, ve kterém kabel operuje a jeho konstrukci. V důsledku je LVDS protokol založen na analogové (napěťové) komunikaci a tak asi není překvapením, že v této aplikaci se testované ethernetové kabely chovaly obdobně jako každý analogový vodič - to jest se značnými rozdíly ve zvuku.

Nakupujeme

My audiofilové bychom nikdy nekoupili obyčejný tenký šedivý plastový kabel k propojení našich milovaných přístrojů, tím spíše, že se jen tak volně povaluje všude po firemních IT odděleních. Na to pružně reagují výrobci a tak se objevila řada ethernetových interkonektů, které cílí na náročnou (tohle slovo si přeložte jak chcete) highendovou komunitu. Kromě těch, které jsme měli možnost otestovat, najdete na trhu v různých cenových hladinách výrobky snad od každé významné značky –třeba Denon AK-DL1, Furutech LAN-10G, QED Ethernet Graphite, Goebel Lacorde, Synergistic Research Atmosphere X Reference, Cardas Clear Ethernet, Nordost Heimdall 2, Ayon Pearl, zmíněný Wireworld Starlight Platinum nebo třeba Stealth Audio I2S. Pojďme se teď podívat na ty testované.

(V abecedním pořadí)

AudioQuest Vodka Cat7 Ethernet cable (325€/m) používá pevné OFC vodiče s 10% stříbra, izolované polyetylénem v tmavomodrém splétaném PVC opletu. Podle výrobce je Vodka kabel směrový, od vysílače k přijímači, což označují šipky na konektorech. Kabel poměrně tuhý a má bezvadně provedené konektory, které precizně sedí a zapadnou na místo s hlasitým kliknutím.
Vodka je vybavena něčím, co AudioQuest nazývá NDS, neboli Noise-Dissipation System: podle firmy tradiční stínění funguje jako příjímač pro rádiové vlny a ty pak posílá na zemnící kolík komponentu. Šum se pak namoduluje na referenční zem a to může způsobit zkreslení signálu. NDS systém s tím bojuje stíněním klasického kovového stínění další vrstvou z uhlíkových vláken, která by měla RF energii buď odclonit, nebo absorbovat tak, aby se nedostala na stínící vrstvu.

InAkustik Cat6 Ethernet Netzwerkabel (70€/m) má stříbro-modrý PVC oplet v barvě letní oblohy. Jeho vodiče končí ve standardních RJ-45 konektorech, nicméně jsou dvojnásobně stíněné a splétané, což by mělo zaručit jejich odolnost proti pronikajícímu rušení.

Neyton Cat7+ Ethernet Cable (20€/m) je slunečně žlutý, jinak ovšem běžně vypadající LAN kabel. U Neyton je sympatické, že se nijak netají tím, že je kabel z metráže, v tomto případě LEONI MegaLine F10-120 S/F, kterou koupíte na cívce. Neyton využívá 4 páry kroucených měděných lanek, izolovaných polyetylenem a stíněných polyesterovo-hliníkovou páskou. S uvážením, že nejde o žádnou ´speciálku´ je Neyton povedený kabel.

Standardní ‘SE Good quality’ Cat5 ethernotový kabel z elektromarketu nestojí prakticky nic (0.7€/m). V podstatě jde o onen běžný šedivý kabel, který propojuje WiFi routery v našich domácnostech. V dalším textu jej budeme označovat jako UNK (úplně normální kabel).

Supra Cat8 Ethernet Cable (42€/m) vypadá ve svém světlounce modrém provedení nenápadně a elegantně současně. V PVC pouzdře jsou ukryta lanka z OFC cínované mědi, izolovaná polyetylénem. Zajímavostí je, že každé lanko má vlastní zdvojené stínění hliníkovou páskou. Celkově tak jde o velmi pečlivě provedenou konstrukci až na jednu výjimku: zástrčky se tváří jako zlacené, ale pokud jsou, tak vrstvička zlata nevypadá, že by dlouho vydržela. Supra Cat8 byl jediný Cat8 kabel v testu a Supra tvrdí, že je “krok před ostatními” a že kabel poskytne “extrémní přenos až do 40Gpbs“. Očekávání tedy byla vysoká.

Viablue EP-7 CAT6A Network Cable (84€/m) vypadá ze všech asi nejvíc sexy. Dokonalý hadí oplet a naprosto úžasné konektory ještě vylepšuje neklouzavá polyamidová vrstvička, takže se s ním skvěle manipuluje a vzbuzuje dojem profesionality. Vodiče jsou postříbřená lanka OFC mědi a neobvyklé je pětinásobné stínění – stínící oplet a 4 hliníkové vrstvy. Konektory lze koupit i samostatně (T6s RJ-45 LAN plugs), jsou zlacené a jištěné zapuštěnými šrouby.

Hudba

V testu jsme šli cestou jednoduchosti a zvolili 3 alba, která se střídala buď na kotoučcích nebo v ALAC formátu:

• Dire Straits, Brothers In Arms (Vertigo, 824 499-2)

Netřeba představovat album, které proměnilo Dire Straits v rockové hvězdy. A to nejen díky excelentnímu kytarovému zvuku, který vznikl víceméně náhodou, ale i díky tomu, že šlo o jednu z prvních nahrávek na CD médiu, které v té době bylo na raketovém vzestupu. Brother in Arms bylo nesčetněkrát vydáno v reedicích a remasterováno, pro naši recenzji jsme použili jeden z prvních výlisků z roku 1987 pro Kanadu, který remasteringovými kouzly netrpí a prezentuje se jako čistý transfer na CD.

• Nadége Rochat & Staatskapelle Weimar, Cello Abbey (Ars Produktion, ARS 38221)

O Waltonově Concerto for violoncello Rochet říká: „Pokusila jsem se do něj ve správných okamžicích vnést něco z mé osobnosti a kreativity [..]. Chtěla jsem, aby zněl, jako by k němu existovala i slova, včetně dýchání a hlásek.“ Nadége Rochat je vynikající cellistkou, která bez problémů přiměje svůj nástroj, aby ukázal své barevné spektrum v plné kráse.

• Julia Roberts, S/T (Mercury Records, B0001902-02)

Nádherný příklad nashvillského zvuku v prvotřídním zvukovém kabátě od masteringových špiček Douga Saxe a Roberta Hadleyho (The Mastering Labs). Jednoduchá aranžmá s průbojnými bicími, rezonující basou, rychlými tranzienty kytar a hladkou texturou Juliina hlasu z alba dělají zvukovou lahůdku.

Rozstřel první: HS-Link

Takzvaný HS-Link je LVDS propojení ethernetovým RJ-45 kabelem, které Accuphase používá pro komunikaci mezi transportem DP-720 SACD přehrávače a externím DSP DG-58 procesorem. Signál putuje v digitální podobě (PCM, DSD and DSD on PCM 176.4kHz) přes LAN interkonekt do DG-58, kde je v digitální doméně zpracován a odeslán zpět do DP-720 na D/A převodník. Analogovými propojovacími kabely AudioQuest Wild Blue Yonder pak signál cestuje na vstupy koncového zesilovače TAD M-2500, někdy přes předzesilovač Mark Levinson No.326S, někdy napřímo. Reprosoustavy jsou TAD Evolution One E1, propojené pomocí bi-wiringového AudioQuest Redwood.

Začali jsme tím, že jsme porovnali předpokládané extrémy, tedy nejlevnější a nejdražší kabel v testu. Tím, jak jsme doufali, by měly být jakékoli případné rozdíly nejpatrnější.

Přes AudioQuest Vodka bylo cello bezvadně uktovené v rámci zvukové scény, kousek nalevo od středu. Cello mělo reálnou barvu, bylo pevně vykreslené, rozlišené do nejmenších detailů a bohaté na mikrodynamiku. Exploze orchestru okolo 2. minuty vyzněla přirozeně, bez komprese, a nablízko sejmuté a prsty zahrané struny připomínali skrze TAD reprosoustavy svou energií výstřely z pistole. Člověk se mohl jen tak pohodlně uvelebit a ponořit se do hluboké scény, která jako by tu byla jen pro nás.

Když jsme nahradili AudioQuest Vodka UNK kabelem, nebylo o čem diskutovat – změna byla okamžitá a jasně popsatelná. Zvukový prostor zkolaboval a stal se téměř jednorozměrným. Co jsme předtím vnímali jako tahy smyčce po silných strunách, teď znělo nedefinovaně, drátěně.  Transparence a akustika orchestru se změnila v málo definovanou masu, ve které se jen stěží daly vystopovat jednotlivé nástroje. Hlavním problémem se ale stala tonalita: muzika se stala kolekcí zabasovaných záznějů a povrzávajících zvuků bez vnitřní dynamiky. Například tympán zněl jako plastový sud, rozeznívaný gumovou palicí, a baskytara, ta krásná baskytara, která tuží muziku Julie Roberts, ustoupila jakémusi nízkofrekvenčnímu stejnobasu.

Supra znamenala v kvalitě zvuku značný skok dopředu. Orchestr doznal vylepšení, zlepšila se tonalita i prostorovost. Zvuk byl temnějšá, hustší a dynamičtější než s UNK. Při porovnání s AudioQuest Vodka toho chybělo ještě dost, zejména přirozenost, větší transparence a lépe vrstvený prostor. Supra naneštěstí nijak nevylepšila zabasovanost UNK a tak jsme stále více postrádali lepší vhled do toho, co se v muzice dělo. Pak přišel Neyton.

Neyton dokázal vylepšit pravolevý prostor a roztřídil instrumentální masu zpátky na jednotlivé nástroje. Tonální temnota Supry byla nahrazena něčím jako ´rozlišenou pohodou´. Zajímavé bylo, že s Neytonem byla hudba vždy jakoby o decibel dva hlasitější. Neyton byl zkrátka nejhlasitější kabel v testu. Vzhledem k tomu, že cello přes něj bylo dynamicky plošší a crescenda orchestru nebyla tak výbušná, poukazuje to na to, že Neyton nejspíše lehce komprimuje dynamiku a hudba je tak hlasitější. Jak, to nevíme, je to přece jen pouhopouhý kabel. Na druhou stranu se zmíněné vlastnosti projevily pozitivně na tracku Julie Roberts, kde pomohl kytaře dostat se do popředí. Bude tedy záležet na tom, jakou muziku posloucháte. Na Neytonu se nám nelíbila jediná věc, a to jednorozměrnost hloubkové perspektivy. Muzika se odehrávala víceméně na spojnici reproduktorů. I tak byl ale Neyton velmi dobrý.

Kabel Viablue vzbuzuje profi dojem – bylo příjemné se jej dotýkat, je velmi ohebný a precizně udělané konektory zapadají s tichým kliknutím. Zvukově Viablue zopakoval bezprostřednost Neytonu, ale přidal k ní hloubku a nástroje tak dostaly opravdové tělo. I dynamika doznala zlepšení, takže tympány opět burácely a byly dostatečně rozlišené. Viablue na hudbu vrhal lehounký zlatavý nádech, zvuk byl zaoblený a jemně nasládlý, nahrávky získali na organičnosti a plynuly podobně, jako kdyby se někde v cestě kabelu nacházela elektronka.  Nebylo to na škodu, Viablue se nechal poslouchat hodiny bez pocitu, že je něco špatně. Právě naopak, saturovaný projev prospíval náramně kupříkladu vokálům, které byly uhrančivě krásné.

InAkustik překonal Neyton rozlišením, přidal na jasu a čistotě, zaostření a prezentnosti. Zvuk z něj tryskal rychle a to svědčilo rytmickým kouskům. To vše dohromady ukazuje na poměrně prominentní vršek pásma. Pokud je nahrávka čistá, InAkustik jí pomůže znít famózně, jiskřivě a vzdušně, pokud je problematická, InAkustik na to nemilosrdně posvítí. Takové tonální nastavení je vždy dvojsečné a nástroje tak mohou přijít o tělo a plasticitu. Na Cello Abbey jsme tak preferovali Viablue, který na kosti nabalil více masa. Ale byl to právě InAkustik, který pomohl detekovat lehounké nasální zabarvení Viablue.

Vrácení AudioQuest Vodka do systému bylo jako spasení: systém hrál o třídu hlouběji a přesněji, prostor se vrátil k reálu. Dlouhé poslechové seance prokázaly, že Vodka lehce zdůrazňuje vyšší středy, což pomáhá transparenci a více vypíchne v mixu vokál. Jak moc je to ku prospěchu, bude odvislé od konkrétního poslouchaného materiálu. Každopádně AudioQuest Vodka překonal testované ethernetové kabely v LVDS přenosu s náskokem několika tříd.

Když to shrneme, tak nepaketovaný digitální přenos poskytuje LAN kabelům podobné bitevní pole, jako mají jakékoli jiné analogové kabely. Rozdíly jsou krásně slyšitelné a popsatelné. Situace se ovšem mění, jakmile je použijeme pro propojení routeru.

Rozstřel druhý: router

Pokud vyjdeme z teorie, nemůžeme z principu slyšet sebemenší rozdíly mezi kabelem ze supermarketu a highendovým kouskem za desítky tisíc.

Testované kabely jsme používali mezi Airport Express routerem a Bluesound Node2 16bit/44kHz, odkud signál putoval přes Viablue koaxiální kabel do převodníku Vincent DAC-1. Reprosoustavy byly Aurum Cantus V8F, krmené výborným integrovaným zesilovačem Vincent SV-700.

Bez toho, abychom dlouho chodili okolo horké kaše, byly rozdíly mezi jednotlivými kabely na pomezí psychoakustiky. Začali jsme stejným cvičením jako v předchozím případě, tedy zapojením UNK versus AudioQuest Vodka. I když se zprvu zdálo, že se rozdíly nechají slyšet, po několika přepojeních tam a zpět jsme se totálně ztratili a rozdíly patrné nebyly. Navíc má Bluesound NODE2 vnitřní vyrovnávací paměť. která načítá cirka 15 sekund dat, takže nejde jen pauznout hudbu, přehodit kabel a poslouchat dál. Znamenalo to resetovat tento buffer před každou změnou. Nakonec jsme skončili u metodiky A-B-X testu a postupně se doresetovali až k výsledku.

V žádném okamžiku nebylo jasné, jaký kabel zrovna hraje, schéma bylo zcela nahodilé a docela poťouchlé. Vzorec mohl vypadat třeba nějak takto: A-B-A-A-A-B. I tak se kupodivu začaly vynořovat drobné nuance, které (některé) kabely vytřídily. Nuancemi máme na mysli změny ve zvuku v řádu možná 5%, tedy nic, co by stálo za dlouhou debatu. Přesto: Supra si kupodivu zachovala zbytek toho otisku, který jsme slyšeli už u HS-Link propojení. Tedy byla temnější, zatlumenější. UNK se překvapivě stal vítězem. Byl preferovanou volbou slepého testu, a to dokonce i v rozstřelu s AudioQuest. Evidentně jsou zde ve hře jiné faktory, než technická dokonalost konstrukce. Každopádně je tento závěr výsledkem opravdu soustředěného poslechu, při běžném přehození rozdíl nejspíš ani nezaznamenáte.

Závěrem

Ačkoli to není možná přesně to, co se jsme od tohoto testu očekávali, ukázalo se, že je vlastně jdno, jaký kabel se k připojení routeru/streameru použije. Samozřejmě že pro dobrý pocit a jistotu může být zajímavé si pořídít třeba Viablue, ale to si každý musí zhodnotit sám. Abychom však byli úplně féroví - teoreticky by neměl být mezi jednotlivými kabely žádný rozdíl, přesto jsme nějaký slyšitelně a opakovatelně zaznamenali. Bylo by zajímavé náš test zopakovat ještě jednou třeba s 30-40 metry ethernetového kabelu mezi routerem a Node2. Dejte nám vědět, pokud něco podobného vyzkoušíte.

(C) 2018 Audiodrom