Jako obvykle, Abbey Road studio pracovalo na plné obrátky – A Hard Day´s Night napsal Lennon o víkendu a hned v dalším týdnu, po několika hodinách ve studiu, strávených laděním vokálních partů, byl singl hotový. Podobně svižně se postupovalo i jindy - standardem bylo pořízení i pěti či šesti kompletních písní na pásek za jedinou (!) nahrávací session. The Beatles v té době fungovali jako rozjetý, nezastavitelný a dobře namazaný stroj. Pak se ale stroj začal zadrhávat a nastal rychlý pád.
Neměli jsme ani počítače. I když byla muzika generována sekvencery a syntezátory, byla analogová, žádné počítače. První počítač jsme dostali do ruky, až bylo album hotové - Atari. I když počítače nebyly, visely už ve vzduchu, byla to tehdejší realita. Společnost se stávala zavislá na výpočetní technice.
Profesor Adrian North, který vedl psychologickou studii Heriot-Wattovy univerzity v Edinburghu, oslovil v rámci celosvětového průzkumu 36,000 hudebních fanoušků s cílem zjistit, jestli a jak se liší osobnostní profily vyznavačů různých žánrů. Jeden z překvapivých závěrů, který ze studie vykrystalizoval, říká, že milovnící klasické hudby a vyznavači heavy metalu mají téměř identický psychologický profil.
Buďme sami k sobě upřímní. Od dob rock´n rollu a The Beatles se toho v rockové muzice zase až tak moc revolučního nestalo a v její tvrdé odnoži už vůbec ne. Hardrockový koktejl přebustrovanými těžkotonážními riffy zahustili Black Sabbath, šílející fanoušky svou show na stadiony dostali Kiss, adrenalin do žil nám napumpovala Metallica, a jinak... jinak to jsou už dlouho jen více či méně úspěšné variace na jedno téma.
Enjoy the Silence byla původně velice introspektivní písnička – pouze Martin (Gore) a klávesy a Violator byl svým způsobem blues-gospelovým albem, než se Francois (Kevorkian) rozhodl dát mu taneční rozměr. Martina to dost rozlobilo, ale byl to přesně ten moment, kdy se pro nás otevřel úplně jiný vesmír.
Rozhodnutí používat make-up při vystoupeních pramenilo z původní myšlenky vystupovat v ženských šatech. Z rozvojem glam rocku plného natupírovaných účesů a líčidel by to však byla už příliš slabá káva. KISS nutně potřebovali smlouvu na první desku a rozhodli se proto šokovat. Recept, který je vynesl nahoru a od té doby je tm drží.
Ochutnal opojnost vzestupu i hořkost pádu, dotknul se hvězd, byl uctíván i zneuctívám. Podobně jako princezna Diana unikl nečekaně a náhle před dlouhými prsty mediálních lovců senzací tam, odkud už není návratu. Stal se fenoménem a ikonou své doby - jako jeden z mála už za svého života. Michael Jackson.
25. září 2006 se sešli členové Glenn Gould Society v CBC studiu v Torontu a Glenn Gould před nimi přehrál kompletní Bachovo dílo. Celý rituál se znovu opakoval tentýž večer, tentokrát kvůli co nejvěrnějšímu studiovému záznamu. Zajímavé, ale ne nezvyklé, řeknete si, takže kde je háček? Glenn Gould byl v té době už pěknou řádku let po smrti.
První Elvisův singl na labelu RCA nahraný v Nashvillu byl Heartbreak Hotel. Navzdory tomu, že jde o mono záznam, si toho prakticky nevšimnete. Čistota a jemnost zvuku posluchače chytne a nepustí. Bohatost hlasových partů a textury doprovodných nástrojů působí, jako by byly nahrány včera a dynamika za sebou daleko nechá dobrou polovinu dnešní hudební produkce. Pokud máte sebemenší pochybnost o významu Elvisova odkazu a jeho dopadu na dnešní hudební kulturu, čtěte dále.
„Už jsi to poslouchal?,“ vřítil se do studia s otázkou Mike několik dnů poté, co dal Newmanovi svoje pásky . „Ne, promiň, zapomněl jsem,“ odpověděl Tom Newman a věnoval se dál své práci. Potom mu to nedalo a když odpočíval ve své podkrovní místnosti, pustil si Oldfieldovu nahrávku na starém páskovém magnetofonu. „Hudba mi naprosto učarovala, nebyl jsem schopen odejít a přehrával jsem si pásku stále dokola čtyři nebo pět hodin“...
