DOKONALOST ELEKTRICKÉHO TICHA

Enjoy the Silence byla původně velice introspektivní písnička – pouze Martin (Gore) a klávesy a Violator byl svým způsobem blues-gospelovým albem, než se Francois (Kevorkian) rozhodl dát mu taneční rozměr. Martina to dost rozlobilo, ale byl to přesně ten moment, kdy se pro nás otevřel úplně jiný vesmír.

V roce 1986 vyšlo německým Kraftwerk album Electric Café. Deska nebyla nijak přelomová kompozičně, Kraftwerk měli v té době v katalogu už mnohem lepší věci, ale přišla s ojedinělým zvukem, který se stal jakýmsi manifestem digitalizujícího se světa, a pod kterým byl podepsán francouzsko-arménský deejay a producent Francois Kevorkian.

„Nepamatuji se, kdo přesně navrhl, že za mix nové desky bude odpovědný právě Francois, ale naprosto mě vzala informace, že pracoval s Kraftwerk, kteří měli reputaci detailem posedlých puntičkářů“, vzpomíná Alan Wilder. Nahrávání nové desky Depeche Mode začalo v milánských Logic Studios v květnu pod taktovkou Marka Ellise, známějšího pod přezdívkou Flood.

„Hlavní rytmus tvořila nahrávka lidí skákajících na lodní kufry a z nich zase dolů a Martinův riff ve stylu Johnny Lee Hookera.“

Skladatelský mozek kapely Martin Gore měl za úkol nachystat demoverze písniček v co možná nejsyrovější podobě. Prvotní verze budoucích hitů tak byly pouze jednoduchými melodiemi elektrických varhan a akustické kytary, doprovázené vokály. Flood se příliš neohlížel na zajeté zvyky a dotlačil kluky k tomu, aby překročili hranice žánru, ve kterém se pohybovali, a posunuli aranže do rockovější podoby. Spolu s Wilderem dlouhé noci experimentovali zavření ve studiu zkoušeli všemožné způsoby, jak napsaný materiál uchopit. Už po prvních přehrávkách bylo jasné, kde hledat první singl: jednoduché a přímočaré elektrické boogie Personal Jesus natolik vyčnívalo z ostatního materiálu, že nebylo co řešit. Traduje se, že písnička byla hotová v průběhu několikaminutového jamování na elektrickou kytaru, která převzala i roli hnacího motoru – to bylo do té doby pro Depeche Mode naprosto netypické a posunulo to nejen kapelu, ale i celý žánr, o kus dál.

Od Personal Jesus vznikla celá řada nedokončených (a později publikovaných) i alternativních verzí, z nichž stojí za zmínku tzv. Acoustic Version, která je asi nejblíže původnímu akustickému materiálu. Edit, který se objevil na Violator, je jedním z nejchytlavějších kousků, které kdy Depeche Mode napsali a základní rytmus s minimalistickými aranžemi, oholenými až na dřeň, mají archetypální kvalitu a rytmickou sílu, která nabízí paralelu s We Will Rock You od Queen.

Personal Jesus byl první skladbou DM, ve které dominovala kytara, a vytyčil směr, kterým se kapela ubírala v dalších deseti letech. Byl rovněž skladbou značně kontroverzní, která provokovala tehdy ještě poměrně konzervativní publikum nejen svým názvem, ale i marketingem: ještě před vydáním singlu se v londýnském tisku objevil inzerát, který na černém podkladě obsahoval text – Your own, Personal Jesus – a pod tím telefonní číslo (01) 675 2277. Inzerát by součástí běžné rubriky anoncující různá školení a nabídky práce – kdokoli na číslo ´osobního Ježíše´ zavolal, uslyšel ve sluchátku ukázku nové skladby Depeche Mode.

Personal Jesus mohl snadno být megahitem skupiny č.1, ale převálcovala ho jiná, v podstatě malá a nevinná skladbička.

„Enjoy the Silence byla původně velice introspektivní písnička – pouze Martin (Gore) a klávesy a Violator byl svým způsobem blues-gospelovým albem, než se Francois (Kevorkian) rozhodl dát mu taneční rozměr. Martina to dost rozlobilo, ale byl to přesně ten moment, kdy se pro nás otevřel úplně jiný vesmír.“

Gore napsal Enjoy The Silence jako pomalou baladu pro harmonium a vokál. Bylo jasné, že je to dobrá melodie, ale málokdo dokázal odhadnout její hitový potenciál. Wilder navrhl udělat skladbu rychleji, jako taneční track, ale setkal se s odporem Goreho a ani ostatní myšlenkou příliš nadšení nebyli, dokud jim Wilder po celodenním experimentování nepustil přepracovaný podklad. Gahan do něj nezačal spontánně zpívat a budoucí masívní hit, jediná píseň DM, která se propracovala do americké Top 10, byla na světě.

Enjoy The Silence se naoko tváří jako lehce melancholická synthpopová jízda s kytarou jako vypůjčenou od New Order, ale v druhé vrstvě se skrývá pro kapelu typická temná atmosféra a drama. „Slova nejsou nutná, pouze zraňují,“ filozofuje Gahan v textu, který říká, že čím více se lidé poznají a čím více mluví, nadřazujíc tak slova nad pocity, tím je pravděpodobnější, že si ublíží.

V podobném duchu  se nese nálada celé desky – je to jakási signatura Depeche Mode. Jednou odlehčené a taneční, jindy rockově řezavé, ale vždy potemnělé a filozofující songy, ve kterých se točí vesmír, a jejichž všeobjímající smutek je ještě zdůrazňován fantasticky sytým témbrem Gahanova hlasu, jedním z nejlepších v moderním popu.

Další skladby Violator nebyly na rozdíl od Personal Jesus a Enjoy The Silence momentálním vnuknutím, ale rodily se postupně a mnohdy komplikovaně. Wilder a Flood byli zavření ve studiu i v době, kdy zbytek kapely obrážel kluby, a Kevorkiana bylo často vidět zalezlého se sluchátky někde v rohu, aby se po pár hodinách vynořil s nějakým novým nápadem. Postupně ale album dostávalo obrysy a z přediva kytar a samplů se začaly jasně vyloupávat další hity.

„Je to jen pár akordů nesamplovaných z kytary a vložených do smyčky, která tomu dala ten správný vibrační efekt.“

Takto popisuje Alan Wilder úvodní melodii Policy of Truth. Kapelou velmi oblíbený monofonní analogový Minimoog našel uplatnění i na Violator a spolu s ARP2600 je zodpovědný za chytlavé basové linky v Halo a World In My Eyes, která celé album odstartovává. Už od prvních tónů bylo zřejmé, že Depeche Mode zásadním způsobem změnili svůj sound. To, co znělo na předchozích albem ještě hrubě a neuhlazeně a mnohdy až primitivně, se na Violator transformuje do nasyceně sametového a velmi rafinovaného zvuku, který se blíží až kinematografické atmosféře. Je to patrné místy v Halo a zejména ve Waiting For The Night, která pomalu buduje stále houstnoucí a nesmírně elektrizující atmosféru. Všimněme si, že napětí a tenze v songu jsou dosaženy minimalistickými prostředky, což je příznačné pro celou desku, ale velmi efektně: relativně jednoduchými aranžemi, inspirací volně plynoucími sekvencemi Tangerine Dream a simultánními vokály Gahana a Goreho.

Je zajímavé, že v drtivé většině nenajdeme na Violator opravdové bicí a že kapela nepoužila ani jejich syntezátorovou obdobu. Rytmika je sestavená z jednotlivých samplů, získaných skrze EMU Emulator, Emax a Akai S1000. Na rozdíl od předchozích alb DM, Violator některé zvuky recykluje ve více písních – nikdy nezní identicky a jsou různě zmanipulované, ale mají stejný základ. Třeba úvodní sekvence Policy of Truth je opětovně použita v Halo, nebo sampl malého bubnu (snare drum) z World In My Eyes je v lehce pozměněné formě slyšet v Personal Jesus.

Zpráva z tisku, Los Angeles, březen 1990:
´Včera britská kapela Depeche Mode zlomila všechny rekordy. Více než 5000 fanoušků stanovalo 4 dny před prodejnou z hudbou a fronta se táhla více než dvě míle daleko. V okamžiku, kdy dorazila kapela, přivítal ji nadšeně křičící sedmnáctitisícový dav. Několik desítek lidí, ve snaze lépe vidět, obsadilo i protější Beverly Centre. Los Angelská policie po 90 minutách celou akci ukončila s nasazením helikoptér a těžkooděnců, neboť situace se začala vymykat kontrole. Dle náčelníka policie to byla největší operace od loňské návštěvy prezidenta...´

VIOLATOR
Mute, CD Stumm 64
Datum vydání : 19. března 1990
Produkce: Depeche Mode a Flood
Mix: Francois Kervorkian a Depeche Mode
Nahráno v : Logic Studios, Miláno, Puk, Dánsko a The Church, Londýn

"World in My Eyes" – 4:26

"Sweetest Perfection" – 4:43

"Personal Jesus" – 4:56

"Halo" – 4:30

"Waiting for the Night" – 6:07

"Enjoy the Silence" – 6:12

"Interlude #2 – Crucified" – 1:52 (nečíslovaný track)

"Policy of Truth" – 4:55

"Blue Dress" – 5:41

"Interlude #3" – 1:23 ((nečíslovaný track)

"Clean" – 5:28

Audiodrom © 2011 MJ, s využitím materiálů publikovaných Alanem Wilderem (recoil.co.uk) a knihy Universe: Depeche Mode