PROJEKT ZENPH

25. září 2006 se sešli členové Glenn Gould Society v CBC studiu v Torontu a Glenn Gould před nimi přehrál kompletní Bachovo dílo. Celý rituál se znovu opakoval tentýž večer, tentokrát kvůli co nejvěrnějšímu studiovému záznamu. Zajímavé, ale ne nezvyklé, řeknete si, takže kde je háček? Glenn Gould byl v té době už pěknou řádku let po smrti.

Klavírní archeologie

Glenn Gould, 1955 Goldberg Variations, BWV 988, Zenph Re-performance, Sony Classical, SACD 88697 03350 2

V roce 1741 nadepsal Johann Sebastian Bach stránky s partiturou, završující jeho cyklus ´klavírních cvičení´popiskem Aria rail verschiedenen veranderungen, neboli Árie s různými variacemi. Kolekce kompozic s různou úrovní hráčské obtížnosti později proslula pod společným názvem Goldbergovské variace. 

Zkuste zmínit Goldbergovské variace před pianistou a pravděpodobně skončíte u Glenna Goulda. Přelomový záznam gouldovských Variací (ML 5060) byla výsledkem nahrávacích session ve studiích Columbia Masterworks v roce 1955 a do konce dekády se z ni stal mílník v klavírní hudbě. Gouldova virtuozita a jeho nesmírný technický talent dodnes děsí pianisty a jeho Variace povýšily na úroveň zbožňovaného a nenapodobitelného provedení.

Glenn Gould, původem z kanadského Toronta, je považován za jednoho z největších pianistů všech dob, stejně jako byl už krátce po vydání LP s Variacemi v roce 1956, které se stalo mezinárodním bestsellerem a udělalo z Goulda celebritu. Tehdy bylo Gouldovi čtyřiadvacet.
Nebylo to ale naposledy, co Gould Goldbergovské variace hrál - vrátil se do studií Masterworks v roce 1981, aby ke sklonku svého života pořídil digitální záznam díla, a existují i dvě další koncertní verze z roku 1954 (CBC PSCD2007) a 1959 (Sony SRCR-9500).

Je potřeba poznamenat, že, narozdíl od jiných umělců, jsou živé nahrávky pro Goulda velmi netypické. Ten preferoval intimní atmosféru studia a i když zpočátku veřejné koncerty dával, postupně začal performancemi před publikem pohrdat, a to až do té míry, že publikoval stať, kterou chtěl podpořit „zákaz potlesku a jakýchkoli dalších projevů na veřejných koncertech“.

Po roce 1964 bylo proto obtížné spatřit Goulda naživo jinde, než ve studiu. Začal být fascinován nahrávacím procesem a možnostmi úprav a editace nahrané hudby - nepovažoval to za zásah do svého umění, ale naopak za tvůrčí proces směřující ke zvukové a umělecké dokonalosti. V tomto ohledu lze Goulda považovat za jakéhosi prvního audiofila. Tím to však zdaleka nekončí.

Gould většinou hrál na stejné piano, křídlo Steinway CD318, někdy ho střídaje za Yamahu. Vždy však trval na tom, že musí sedět na stejné židli. Nastavení piana muselo být velmi precizní, často používal dřevěné bloky a malé koberečky podkládané pod nohy nástroje, kterými korigoval přesnou výšku klaviatury a zvuk piana. My audiofilové, snažící se o oddělení komponentu od podložky pomocí hrotů, mu rozumíme, že? Nunto říci, že Gould to však dělal spíše kvůli ergonomii než ze zjištných audiofilních pohnutek.

Říká se, že byl posedlý prostředím, ve kterém měl hrát. Trval třeba na tom, aby měl stálou teplotu v nahrávacím studiu, pokud možno vysokou, a na veřejných koncertech obvykle hrál zachumlaný v šále a teplém obleku, a to i v létě. I jinak byl výstřední. Svědkové popisují jeho hru jako ´...krouživé pohyby celého těla, kdy se natahoval do vzduchu, jako kdyby chtěl uchopit imaginární noty...´ a spolu s hudbou bylo mnohokrát zaznamenáno i jeho pobrukování, kterým hru na piano doprovázel, a které bylo trnem v oku kritice. Tyto artefakty však na nahrávce Zenph Re-performance neuslyšíte, i když jinak je to Glenn Gould v celé své kráse.

Co se stalo v září 2006

Zenph Studios se již dlouhou dobu předtím věnovala vývoji software, který by umožnil porozumět způsobu, jakým jednotliví pianisté hrají, a jejich hru přesně replikovat. Komplexní algoritmy musely v reálném čase hudební nahrávku skenovat, rozlišovat tóny i jejich trvání, rychlost úhozů a uvolňování kláves, sešlápnutí pedálu a bleskurychle třídit další hudební a nehudební elementy, jako byl hluk okolí nebo zmíněné pobrukování. V dalším kroku se získaná data manuálně zkorigovala a v datové podobě poslala do digitálně řízeného nástroje, který je přesně zreprodukoval. 

Zenph tento proces nazývá re-performancí, protože jde o klon, naprosto přesnou kopii původního provedení, které se odehrálo o několik destiletí dříve. Re-performovány jsou kromě hudby tak třeba i malé nuance, jako třeba chyby a přehmaty, kterých se pianista dopustil. Proces není nijak jednoduchý a vyžaduje hodně dodatečné editace, obzvláště u Goulda, který proslul unikátní technikou, kdy klávesy spíše ´vytahoval´, než tiskl.

Do projektu Zenph byli přizváni ti nejpovolanější.  Marc Wienert, Paul Gilchrist, Ted Sambell a Verne Edquist byli zodpovědni za nastavení piana, kdy cílem bylo naladit moderní nástroj do identického témbru jako měl Gould ve studiu před 50. lety, pod dohledem Gouldova osobního ladiče. Nahrávku v produkci Steve Epsteina pořídili společnými silami technici Sony Music/BMG a CBC a na místě byl po celou dobu přítomen i specialista od Yamaha Artist Service, který bděl nad bezproblémovým chodem piana, které jelo v kuse několik desítek hodin.

Data, získaná analýzou Zenphu, byla přesamplována do vysokého rozlišení MIDI formátu a bylo s nimi nakrmeno profesionální koncertní křídlo Yamaha Disklavier Pro, které pak zaznamenávaly všesměrové mikrofony DPA 4006 přímo na pracovní stanici Sonoma, všechno v DSD. Kvůli kontrole pak byl nově pořízený záznam synchronizován se záznamem původním, každý do jednoho kanálu. John Q. Walker ze Zenph vysvětluje, že v tomto případě by ´ucho odhalilo i sebemenší rozdíly v timingu jako rušivé echo ´. Neodhalilo, nahrávky byly naprosto identické.

Kromě stereo a multikanálového mixu Goldbergovských variací na SACD  najdeme i unikát v podobě binaurálního záznamu, určeného k co nejvěrnější reprodukci přes sluchátka.
Binaurální stopa byla pořízena pomocí modelu hlavy, osazené dvěma mikrofony Neumann KU-100 na místě uší, a pečlivě umístěné přibližně v místech, kde se nacházel umělec - uslyšíte tedy unikát, zhruba to, co slyšel za klaviaturou Gould sám.

Hudba a zvuk

Je důležité si uvědomit, že neposloucháme remaster nebo jinak digitálně ošetřenou nahrávku, ale nový originál, který do detailu původní záznam z roku 1955 klonuje. Umění a hudba tak zůstávají netknuty a naopak zvuk je posunut do ryze audiofilních sfér.

Goldberovské variace jsou ceněny nejen pro hudební, ale i pedagogickou hodnotu. Jednotlivé etudy jsou různě obtížné, podle počtu hlasů, náročnosti prstokladu a nároků na tempo. Základní cvičení učí hráče synchronizovat prsty na rukou, obtížnější polyfonní struktury, jako jsou Variace 10, 18 a 20 se třemi nebo čtyřmi hlasy hranými v rychlém tempu, představují výzvu a zvládnou je jen ti nejnadanější. Kdo by na tomto místě chtěl soupeřit s Gouldem?

Goldbergovské variace jsou však užitečné nejen pianistům, ale i nám, zvukovým fanatikům. Zenph re-performance je v tomto ohledu obzvláště dobrá. Zvuk piana je znělý a harmonicky bohatý a poskytuje spoustu studijního materiálu pro intimní setkání s klavírní hudbou. Akustika studií CBC je značně absorptivní a piano je sejmuté v blízkém poli, slovo intimní je tedy na místě. Uslyšíte více přímého zvuku od strun než akustických odrazů a výsledná perspektiva je mikroskopická - rezonance dřevěného těla křídla a prostorové i časové rozlišení tónů vydávaných vibrujícími strunami jsou odměnou každého pozorného posluchače.
Ladič nástroje, Marc Wienert, je toho názoru, že Yamaha má před Steinwayem náskok v křišťálové čistotě zvuku. V zatlumeném studiu je křišťál velkou měrou zkrocen, takže je dobře, že nebyl použit Steinway (což z technického hlediska kvůli požadavkům na komputerizaci stejně nešlo), protože by si jeho temný a nasycený zvuk s akustikou CBC příliš nesedl.

Sluchátková verze je pak zážitkem sama o sobě - pokud je stereo verze na hranici ultra-fidelity, binaurální verze vás odtransportuje přímo na místo dění, a co víc, stanete se přímo umělcem samotným. Ani nesejde na tom, jak moc kvalitní sluchátka použijete - pokud máte před sebou klaviaturu, nasaďte je, zavřete oči a dotkněte se kláves, iluze je dokonalá.

V klasickém stereo a ještě více v multikanálovém režimu mohou přívrženci koncertní klasiky postrádat ´zvuk´koncertního sálu, což může působit nezvykle. Gouldova re-performance je studiová nahrávka, stejně jako jeho původní nahrávka z roku 1955. Dlouhý dozvuk se prostě nekoná, máte možnost slyšet piano jako takové.

Naneštěstí (možná naštěstí) neexistuje software, který by si poradil s analýzou jakékoli hudební performance, takže se musíme prozatím spokojit s klavírní hudbou. Z produkce Zenph jsou k dispozici i další legendární pianisté. Každopádně si Zenph zaslouží, i když to Gould neměl rád, aplaus ve stoje!

Audiodrom © 2010 MJ