JAK VZNIKÁ KULT

Rozhodnutí používat make-up při vystoupeních pramenilo z původní myšlenky vystupovat v ženských šatech. Z rozvojem glam rocku plného natupírovaných účesů a líčidel by to však byla už příliš slabá káva. KISS nutně potřebovali smlouvu na první desku a rozhodli se proto šokovat. Recept, který je vynesl nahoru a od té doby je tm drží.

Zabíjejí při vystoupeních děti. Symbolizují nacismus. Zapalují hudební pódia. Chrlí krev. Jsou to geniální muzikanti. Nemohou sundat masky, protože mají tváře rozežrané od líčidel. Jsou nerozlučnou démonickou čtyřkou. Texty jejich písniček jsou plné násilí.

Tak nějak profiloval minulý režim Kiss. Skupina vzala světová pódia útokem, a i když se do východního bloku z pochopitelnýh důvodů nedostala, i pouhopouhé fotografie ze zahraničních časopisů, které kolovaly pod rukou, měly cenu zlata. Z povídaček okolo hrozivě vyhlížejících muzikantů se stal kult. Kiss byli a stále jsou druhou nejprodávanější kapelou v rockové historii hned za Beatles.

Pokud se ohlédneme zpátky, zjistíme, že vlastně nic z toho, co bylo napsáno v úvodu, nebyla pravda. Přesto zůstanou jména Gene Simmons, Paul Stanley, Ace Frehley a Peter Criss pod společnou značkou Kiss navždy vytesána do hudební historie. Jak vlastně vzniká kult?

• Ten nejameričtější Američan, jakého si dokáže člověk představit, démonický Gene Simmons, se narodil jako chudý židovský kluk v izraelské Haifě. To se ještě jmenoval Chaim Witz. Už jako dítě zvládal kromě hebrejštiny i turečtinu, maďarštinu a španělštinu - k angličtině přičichl teprve po emigraci matky do za oceán.
• Popudem k založení Kiss byli vlastně Beatles. Nikoli kvůli hudbě, ale kvůli své pro dobu netradiční image. Panebože, vždyť byli oblečení jako holky, vzpomíná Simmons ve své autobiografii. Líbil se mi ten rozdíl, dodává, byla to určitá forma vzdoru.
• Před Kiss nebylo nic, jen amatérská kapela Wicked Lester, do které se jednoho dne přihlásil jakýsi Stanley Eisen, pozdější Paul Stanley. První angažmá skupiny byla tancovačka v Richmond College, kam nikdo nepřišel.
• Silnou vizí, původním repertoárem a zejména značnou neodbytností se chlapci z Wicked Lester vnutili do Hendrixova studia Electric Lady. Kapela je dobrá, ale nelíbí se nám váš sólový kytarista, mínili ve studiu. Tak byl z kapely nemilosrdně vypuzen Steve Coronel, Simmonsův přítel z dětství. Ani to moc nepomohlo – Simmons a Stanley odcházejí z Wicked Lester, aby založili nové seskupení přesně podle svých představ, to jest takové, jaké ještě nikdy svět neviděl.
• V italském klubu na konci Brooklynu objevili Petera Criscuolu a la Petera Crisse. Už z tohoto období před vznikem opravdových Kiss pocházejí původní písničky Deuce, Firehouse či Strutter. Málokdo ví, že i pecky, jako She nebo Goin´Blind, jsou dokonce ještě z éry Wicked Lester.
• Hledá se kytarista, hlásá inzerát v The Village Voice. V té době se řeší název kapely, která se měla jmenovat Albatross nebo Sidcup Kent. Na konkurz dorazil arogantní mladík jménem Frehley. Zahrál sólo na kytaru a už zůstal.
• Rozhodnutí používat make-up při vystoupeních pramenilo z původní myšlenky vystupovat v ženských šatech. Z rozvojem glam rocku plného natupírovaných účesů a líčidel by to však byla příliš slabá káva. Kiss nutně potřebovali smlouvu na první desku a rozhodli se proto šokovat.

Free Creative Commons picture downloaded from https://www.goodfon.com/music/wallpaper-kiss-gruppa-seryy-rok.html

• První koncert Kiss v klubu Coventry navštívili celkem 3 lidé. Kapela se protloukala, jak se dalo: Simmons pracoval pro módní časopisy jako stenograf, přivydělával si jako učitel a jako jeden z mála měl alespoň nějaký pravidelný příjem.
• Dobrým tahem se ukázalo zaplatit všechny úspory místním populárním kapelám a zorganizovat koncertní vystoupení v hotelu Diplomat, kde se, jen tak jako by mimochodem, objevili i Kiss. Simmons a Criss vyrobili na koleni profesionálně vyhlížející propagační letáky a rozeslali je všem, kdo v hudebním průmyslu něco znamenali. Řady pod pódiem byly obsazeny jako kompars zaplacenými ječícími ´fanynkami´ a výsledek se dostavil: ještě týž večer dostala kapela první smlouvu.
• První album Kiss se natáčelo v září 1973 a z větší části čerpalo z písniček, napsaných pro Wicked Lester. Při focení na přebal desky najatý fotograf považoval kapelu za cirkusové umělce a nutil je do póz s nafukovacími balónky. I to byl důkaz toho, že kalkul s netradiční vizáží zabral.
• Menší turné, která po vydání desky následovala, přinášela kapele stěží 75 dolarů týdně a množství reklamací od pořadatelů: kdykoli dohráli, čvachtala po podlaze umělá krev a kulisy byly ohořelé od neumělých pyrotechnických efektů. Kiss sice hráli jako předskokani, ale zahrát na zničeném pódiu hlavní koncert bylo takřka nemožné.
• Navenek působila skupina jako kompaktní celek, uvnitř to vřelo. Rozhovory se točily okolo totální nespolehlivosti Frehleyho a psychických kolapsů Crisse. Peter se utápěl v sebelítosti a bojoval s nízkou sebedůvěrou, Ace pro jistotu nechodil na zkoušky a neobtěžoval se dostavit ani na nahrávání. Simmons se Stanleym vkládali nemalé usilí do toho, aby rockový stroj Kiss vůbec držel pohromadě.
• Druhá deska Hotter Than Hell kýženou komerční slávu nepřinesla a nepodařilo se to ani následnému Dressed To Kill. I když v té době Kiss zaznamenávali zvyšující se návštěvnost koncertů, šlo stále o kapelu lokálního významu. Kluci však byli vytrvalí a psali jako o život – čtyři dlouhohrající desky za dva roky jsou více než výmluvným svědectvím tvůrčí posedlosti. Katapultem na výsluní showbyznysu se kupodivu stal záznam z koncertu, vydaný pod názvem Alive! a výborná studiovka Destroyer.
• Při nahrávání Destroyer byl Frehley jako muzikant naprosto nepoužitelný, tak na postu kytaristy zaskočil Dick Wagner, v té době hrající u Lou Reeda. Producentům docházela trpělivost, Simmons zuřil, ale přesto bylo potřeba navenek uchovat image Kiss: na desce o Wagnerovi není ani zmínka a v line-upu je uveden Frehley. S malými obměnami se takový scénář opakoval v dalších letech ještě několikrát.
• Paradoxem je, že do hitparád vymrštila Kiss balada Beth, napsaná labilním Peterem Crissem, která se objevila jako B-strana singlu Detroit Rock City. V té době se kult kapely poprvé rozšířil za oceán. Evropa, která byla stále pod vlivem slušňáckých Beatles a Queen, nedokázala americké pozéry hned vstřebat. Nepřispíval k tomu ani Frehley, když při turné po Německu propadl vášni pro nacistické memorabilie a v rozhovorech vyjadřoval pevnou víru v mimozemšťany.
• Love Gun se už prodává v multimilionovém nákladu a domov Spidermana, nakladatelský dům Marvel, vydává v roce 1978 komiks o Kiss, tištěný barvami s příměsí krve členů skupiny. I takto se budu je kult.
• Začínají se stahovat mračna. Frehley pije a o kapelu přestává jevit zájem, Criss demoluje jedno auto za druhým, Simmons se utapí v náhodných sexuálních avantýrách a Stanley stěží zvládá své ego. Přesto je Kiss už 3 roky nejoblíběnější rockovou skupinou na světě.
• V době, kdy se I Was Made for Lovin´You žene na čela žebříčků, kapela odhlasuje, že Criss musí kvůli drogové závislosti pryč. I když jeho jméno figuruje na albech Dynasty a Unmasked figuruje, bubnuje náhradník. Nový bicista Paul Caravello alias Eric Carr dostává na uvítanou Porsche.
• Snaha Kiss o vzbuzení dojmu, že to uvnitř kapely klape, je obdivuhodná. V jejich celé diskografii až do poloviny 80.let stěží najdeme dvě tři desky, které by skutečně natočili všichni muzikanti společně. Po odchodu Crisse se prohloubily potíže s Frehleyem. Došlo to tak daleko, že při natáčení Creatures of The Night musela kytarové party nahrát šestice jiných kytaristů. Jako obvykle však Ace v tiráži alba uveden byl.
• Amerikou hýbe Michael Jackson a televizní stanice MTV a Kiss začínají ztrácet publikum. Je třeba něco udělat. Sundat masky. Funguje to a z Lick It Up je platinová deska. Simmons flirtuje s filmem a hvězda Kiss opět stoupá.
• Poslední desetiletí milénia je však pro hudbu obdobím převratných změn a komerce nabírá obrátky. Eric Carr umírá na rakovinu, Simmons si zvyká na roli otce, kytaristé si v kapele podávají kliku. Pop ovládl černý rap, rock si podmanila grungeová vlna v čele s Nirvánou a Pearl Jam.
• Stanley a Simmons se pokoušejí o vzkříšení původní sestavy. Kupodivu se to příliš neliší od situace před dvaceti lety: Frehley dělá potíže a Criss stěží drží za bicími rytmus. Kiss najímají muzikanty z revivalových kapel aby Ace a Petera naučili jejich vlastní party. Na předávání Grammy v roce 1996 se Kiss opět objevují v maskách. Publikum aplauduje a šňůra 293 koncertů je v okamžiku vyprodaná.

V novém tisíciletí kapela pochopitelně již nikdy nedosáhla stejného elektrizujícího efektu, který tak působil na publikum v sedmdesátých letech. Za klíčové se považují dodnes nahrávky do roku 1978, s alby Destroyer a Love Gun na špici.

Destroyer vyšel na LP v roce 1976 (NBLP-7025, Casablanca), na CD se dostal o 11 let později v licenci Polygramu (824 149-2). Od té doby jej najdeme v několika reedicích pod hlavičkou Mercury a Universal Music (5323782, UICY-2308, 9842395).

Původní CD není z pohledu zvukové kvality žádnou výhrou a pozdější remastery bych dal ještě o stupínek níže. Nahrávky vznikaly v roce 1975 a publikum, pro které byly určeny, nějaké high-fidelity rozhodně nezajímalo. Je proto víceméně jedno, jestli Destroyer posloucháte z ošoupaného magnetického pásku nebo z CD nosiče, ve výsledku to vyjde nastejno. Jiná káva je vinylová deska, prakticky jediná od Kiss, která se mi za bývalého režimu dostala do ruky. Nejde o to, že by základní atributy nahrávky vykazovaly nějaké výrazné odlišnosti – chybí prostor, muzika se odehrává v jednom plánu, mix je poplatný rockové muzice své doby a dynamika, i když o nějaké 3-4dB nad CD transferem, posluchače rozhodně neuzemní. Přesto je černá deska od Casablancy zvukově akceptovatelná a díky analogovému ´ohlazení´i pro uši příjemná.

Hodně jsem byl přirozeně zvědav, jak si s materiálem na master-páscích poradí Japonci, když ohlásili vydání Destroyer na SHM-SACD, teoreticky nejdokonalejším zvukovém fomátu současnosti. Takže jak?

Edice vyšla pod hlavičkou Universal Music (SHM-SACD, UIGY-9035) a v masteringové péči Hitoshi Takaguchiho, který se specializuje na DSD remastery rockové klasiky (z poslední doby např. Paranoid od Black Sabbath). SACD není hybridní, ale udělané jako single-layer, tudíž si běžným CD přehrávačem neškrtnete.

V první řadě Japonci ubrali proti CD transferům na hlasitosti. Ty dva tři dB, o které je SHM-SACD tišší logicky umožnily dostat dynamiku zpátky na úrovně, které jí přisoudila jehla poskakující v drážce. A vůbec – ubíralo se prakticky všude: vokály nejsou tolik vytažené dopředu, celek je zvukově kompaktnější a  zmizelo digitalizované šustění (rádoby výšky), což s povděkem kvitují písničky jako Shout It Out Loud s chřestícími tamburínami a orchestrovaná Beth s živým klavírem a flétnami. Abych to zkrátil, Destroyer 2010 hraje téměř k nerozeznání od výše zmíněné vinylové desky z roku ´76. Liší se zejména tím, že je precizně a šetrně vyčištěn a člověk tak vlastně postrádá pouze šum jehly v drážce a občasná lupnutí.

DSD remaster respektuje právo jednotlivých skladeb na svůj život – je slyšet, že ve studiu jen nenastavili knoflíky a nesjeli celou desku před DSD dekodér jedním vrzem, ale pohráli si s jednotlivými tracky a tu něco přidali, tu něco ubrali – všimli jste si třeba někdy piana v podkresu refrénu u Shout It Out Loud nebo v ryzen rockové Detroit Rock City? Nenásilně vytažený detail dokáže pětatřicet let staré nahrávce vdechnout úplně novou dimenzi. Díky tomu se z SHM-SACD Destroyer stává nejen opravdový sběratelský kousek, ale pravděpodobně i nejlépe nahraný stříbrný kotouček, na kterém je zachycena maskovaná čtveřice v dobách své největší slávy.

Doporučené čtení: Gene Simmons, Kiss and Make-up, 2001 Crown Publishers, New York

Doporučené poslouchání: Kiss, Destroyer, Universal Music SHM-SACD, UIGY-9035

Audiodrom © 2011 MJ

Creative Commons picture downloaded from https://www.goodfon.com/music/wallpaper-kiss-gruppa-seryy-rok.html