JEN ŽÁDNÉ KYTARY, PROSÍM
Buďme sami k sobě upřímní. Od dob rock´n rollu a The Beatles se toho v rockové muzice zase až tak moc revolučního nestalo a v její tvrdé odnoži už vůbec ne. Hardrockový koktejl přebustrovanými těžkotonážními riffy zahustili Black Sabbath, šílející fanoušky svou show na stadiony dostali Kiss, adrenalin do žil nám napumpovala Metallica, a jinak... jinak to jsou už dlouho jen více či méně úspěšné variace na jedno téma.
a ca·pel·la
A cappella označuje vokální ´hudbu´ nebo zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů. A cappella znamená v italštině jako v kapli - bylo tomu tak proto, že v raném a vrcholném středověku nebylo možné používat v rámci církevní hudby hudební nástroje…
heav·y met·al
Heavy metal je odnož rockové hudby…se silnými kořeny v bluesrocku a prychedelickém rocku, která je charakterizována valivým a masívním zvukem, silně amplifikovanými kytarami s vysokou mírou dodaného zkreslení, energickými kytarovými sóly a divokými bicími…
Zatímco ve středověku museli hudební géniové improvizovat a obejít se jen s lidským hlasem jako jediným zdrojem zvuku, moderní svět disponuje nepřebernými možnostmi jak tón či zvuk vyloudit, zpracovat a interpretovat. Zatímco ve zmíněných kaplích byli k slyšení zejména hlasově výjimečně disponovaní jedinci, na současných hudebních pódiích je tomu právě naopak – jen výjimečně je možné slyšet alespoň trochu výrazné pěvecké osobnosti a víc se spoléhá na instrumentaci, aranže a omáčku okolo, než na vokální dispozice interpreta.
Duchovní vícehlas nemá až tak moc daleko k tomu, co dělají nebo dělaly seskupení jako The Hilliard Ensemble, The Manhattan Transfer, Take 6, The Persuasions, Flying Pickets nebo třeba náš 4TET. Co s tím však má do činění žánr, kde si bez pořádně rozpálených kytar doslova ani ´nebrknete´?
Rakkatakka!
Představte si metalovou kapelu, jejíž muzika je komponovaná pro pět doprovodných hlasů, dva sólové hlasy a jednoho bubeníka. Žádné kytary, žádná basa…nic. Všechny instrumenty, které v tvrdé rockové hudbě normálně najdete, jsou imitovány lidskými hlasy. Že to nejde? Ale jde, a navíc s naprosto senzačním výsledkem.
Začalo to nevinným videem písničky The Mission, natočeným v roce 2006 pro zábavu. Když dva měsíce poté mělo video na You Tube registrovaných 100,000 shlédnutí, začalo jít do tuhého. Dnes má seskupení Van Canto na svém kontě už tři desky, z nichž ta poslední, Tribe of Force, představuje již hodně dopilovanou verzi původní značně inovativní myšlenky, se kterou pětice muzikantů nesla před několika lety svoji kůži na trh s debutovým albem A Storm To Come.
Co vlastně tedy můžete očekávat? Tak v prvé řadě tzv. rakkatakka tandem Stefan Schmidt a Ross Thompson, který dokáže vyluzovat kytarové riffy s takovou kadenci, že člověk nejprve pět minut zírá s otevřenou pusou, než pochopí, že se mu to opravdu nezdá. Stefan už předtím hrál ve vlastní metalové kapele, takže zkušenosti s psaním měl, nicméně když kolem sebe shromažďoval ostatní vokalisty, včetně basového motoru Ingo Sterzingera, neměl ještě nejmenší tušení, kam se to celé bude ubírat:
„Věděli jsme, že chceme dělat něco vokálně orientovaného, ale rozhodně to nemělo být ve stylu a capella. V průběhu zkoušek jsme si ale uvědomili, že je to ohromně zábavné a koncem roku 2006 bylo víceméně jasné, kde bude budoucí těžiště kapely.“
Proč být jednou ze stovek metalových kapel, když můžete být unikát? Z původního instrumentálního záměru tak zůstal vlastně jen bubeník Bastian (mimochodem hodně dobrý bubeník) a partu doplnila Inge Scharf, pěvecky ne nepodobná ikoně Tarje Turunen (ex-Nightwish).
Tyd-d-dytta-dyt!
Pod taktovkou nového producenta Charlie Bauerfienda (Blind Guardian) se kapela od prostého a capella napodobování kytar dostala k trošku jinému stylu psaní: „Pokud to, co zpíváte, znít obdobně jako elektrická kytara nebo baskytara, je mnohem jednodušší part zahrát na skutečný nástroj a nezdržovat se aranžováním a capella. Měli jsme kolem toho v kapele hodně diskuzí a shodli jsme se, že čím blíže budeme zvuku opravdových nástrojů, tím menší má smysl mít kapelu jako Van Canto“, říká Stefan Schmidt. „Imitovat hlasem hudební instrument může být zábavné, ale jen chvíli. Chtěli jsme, aby nás lidé vnímali jako zpěváky, ne jako imitátory.“
U podobného typu muziky je mezi lidmi zažitá představa, že se parta muzikantů prostě sejde, zajamuje si a je vymalováno. Písničky však vznikají standardním cestou. Na začátku je nápad – může to být melodická linka, refrén nebo kytarový riff. S pomocí piana vznikne základní kostra songu, která je dovedena až do kompletní instrumentální podoby. V tomto okamžiku ji stačí zaranžovat pro jednotlivé nástroje a může s ní vyrazit do světa prakticky jakákoli kapela. U Van Canto začíná hlavní práce právě v tomto okamžiku: píseň je potřeba rozepsat pro jednotlivé vokální party a vybrousit její fazety k a capella dokonalosti.
Při poslechu Van Canto tu a tam vyskočíte „vždyť je tam sólová kytara, tak jaképak vokály!“ V tom je právě celý vtip – až na jednu dvě výjimky jsou sólové kytary opravdu jen imitovány ústy, nutno říci, že značně úspěšně. Pochopitelně k tomu kapela používá běžnou koncertní techniku – mikrofony jsou zapojeny do kytarových zesilovačů včetně pedálových efektů, takže vyluzovaný zvuk může nic netušícího posluchače opravdu oklamat. Například na Tribe of Force je ve skutečnosti slyšet skutečná kytara jen v songu One to Ten, a to ještě navíc v duelu se svou imitací, takže můžete posoudit, komu to hraje lépe.
Kapela zkoušela vypustit i bicí, ale nakonec myšlenku opustila, protože nenašla vokalistu, který by byl schopen nahradit kopák. Asi se není čemu divit…
A capella metal vyžaduje také úplně jiný přístup na koncertu. Zkusíte-li si doma napodobit některou vokální linku, zjistíte, že to vyžaduje určité hlasové dispozice a hlavně hodně tréninku. A zkusíte-li při tom pobíhat po pokoji jako šílenec, pravděpodobně se vám to nepodaří vůbec. Show tak na jevišti obstarávají u Van Canto jen bubeník a sólisté, ostatní „instrumenty“ jsou za svými mikrofony, aby celou písničku vůbec udýchali.
Run! Dunn-dunn-daaa…
Buďme sami k sobě upřímní. Od dob rock´n rollu a The Beatles se toho v rockové muzice zase až tak moc revolučního nestalo a v její tvrdé odnoži už vůbec ne. Hard rockový koktejl přebustrovanými těžkotonážními riffy zahustili Black Sabbath, šílející fanoušky svou show na stadiony dostali Kiss, adrenalin do žil nám napumpovala Metallica a jinak...to jsou už dlouho jen více či méně úspěšné variace na jedno téma. Tu a tam se vynoří někdo, kdo dokáže napsat muziku lépe než ostatní, tu a tam se zkříží žánry nebo někoho napadne otřepané klišé zahrát (pokolikáté už?) rockové pecky na klasické nástroje (Apocalyptica) či vpustit k sobě na pódium rovnou celý symfonický orchestr. Žánr už dobrou desítku let stagnuje a točí se v kruhu. A najednou tu je Van Canto, které bortí představu o tom, co je možné.
Pravověrní rockeři jsou zmatení: kde jsou zatraceně kytary? Věřte mi, postrádat je nebudete - ani v křehkých baladách, jako je Last Night of The Kings, ani v nejostřejších vypalovačkách, jako je předělávka Master of Puppets od Metallicy. Původně jsem myslel, že novátorství Van Canto je samoúčelný exces a prvotní nadšení se oposlouchá a rychle vyprchá. Naopak – Tribe of Force se pevně usadilo na špici žebříčku desek, které se nejdéle točily (a vlastně stále točí) v mém CD přehrávači za posledních pět let. Úvodní riff Master of Puppets má takovou sílu, že se budete k tomu Run! Dunn-dunn-daaa… nutkavě pořád vracet a postupně jsem se i já, uctívač Metallicy, dostal do fáze, kdy se nemohu rozhodnout, jestli se mi líbí více vokální mnohovrstevnatost a hloubka Van Canta nebo původní materiál.
Materiál těží z čisté a přehledné produkce a i když se i zde dynamicky komprimovalo, není to až tak zásadní problém - Van Canto dokáží překvapovat a udrží posluchače v napětí od začátku až do konce. Teprve při opakovaném poslechu začnou vyplývat na povrch jemné vokální ornamenty, které stojí mimo hlavní linky, a kterých si na první poslech nevšimnete. Zjistíte také, že kromě hlavních pecek jsou na desce schovány i nenápadné klenoty, jako je třeba záverečná miniatura Frodo´s Dream.
Napíšu to ještě jednou: Představte si metalovou kapelu, jejíž muzika je komponovaná pro pět doprovodných hlasů, dva sólové hlasy a jednoho bubeníka. Žádné kytary, žádná basa…nic. Všechny instrumenty, které v tvrdé rockové hudbě normálně najdete, jsou imitovány lidskými hlasy. Že to nejde? Ale jde, a navíc s naprosto senzačním výsledkem.
A víte, co je na celé věci nejzajímavější? Můžete zpívat s nimi… můžete si jen tak pobrukovat na ulici… Stejně se tomu nevyhnete, Van Canto vám bude znít v uších ještě dlouho po tom, co dohraje poslední písnička. Právem patří na seznam hudebních revolucí…
Obrazový materiál s laskavým svolením http://www.angst-im-wald.com
Audiodrom © 2011 MJ
