CARDAS AUDIO CLEAR

Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by se zabýval špičkovou reprodukcí zvuku a nenarazil při tom nikdy na jméno Cardas. Pak pravděpodobně víte, že George Cardas postavil topologii svých kabelových miláčků na teorii zlatého řezu. A nejen to – firma promítá tuto teorii i do dalších svých aktivit.  Dalo by se říci, že Cardas by bez této ´numerologické magie´ neexistoval, i když zlatý řez najdeme všude kolem nás i bez Cardasu.

Podstata reality

O tom, že je Cardas jakousi referencí a jednou z mála jistot v neustále se proměňujícím se high-endu, svědčí i slušná řádka zvukových režií a masteringových studií, ve kterých člověk narazí na desítky metrů jeho kabelů, stejně jako reference výrobců zvučných jmen, které vodiče z jeho dílny používají k vnitřnímu prodrátování svých komponentů – Jeff Rowland, Joseph Audio, Eggleston Works, Theta nebo Ayre jsou několika příklady z mnoha. Pojďme se tedy podívat na logiku, se kterou Cardas Audio nese svou kůži na trh.

Jak si vypočítat interkonekt

Slyšeli jste někdy o Fibonacciho sekvenci? Ta byla okolo roku 1200 představena italským matematikem a nabízí zajímavé implikace. Vezměme tu nejjednodušší číselnou řadu, první dvě číslice jdoucí po sobě, 1 a 2. Teď je sečteme – dostaneme další číslo v řadě, 3. Teď zase vezměme poslední dvě čísla, 2 a 3, a opět je sečtěme, 2 + 3 = 5. A tak pořád dál. Člověk může pomocí papíru a tužky nebo počítače pokračovat donekonečna, jedinou disciplínou, kterou k tomu potřebuje, je sečíst dvě čísla. Po několika málo iteracích  bude naše řada čísel vypadat takto:

1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89, 144, 233, 377, 610, 987, 1597, 2584, 4181, 6765, 10946, …

To už je dostatek dat pro malé překvapení. Jedním je, že pokud začneme kreslit čtverce se stranami o délce jednotlivých čísel, propojením těchto čtverců dostaneme rozvíjející se spirálu, tak jako na obrázku níže:

Další zajímavost je, že dáte-li do poměru libovolná dvě sousední čísla, pokaždé vám vyjde 1,61803… Čím větší čísla budete dělit, tím přesnější výsledek dostanete, ale už pro relativně nízké hodnoty je přesnost značná, například 233:144 = 1,61805. Gratuluji, právě jste vypočítali hodnotu zlatého řezu. George Cardas staví všechny své kabely na principu tzv. Constant "Q" Stranding  (co to je, se dozvíme dále), což je přímá aplikace zlatého řezu do proporcionality uspořádání vodičů v kabelovém svazku.

Zlatý řez není jen matematická hříčka, ale princip, který se v různém měřítku opakuje v přírodě, hudbě, umění nebo architektuře. De facto je to to princip vyváženosti a proporcí. Pochopitelně se okolo něj vyrojila i řada mystických teorií, které jej aplikují na dávnověké stavby (pyramidy a antické chrámy, například), takže má pro technicky založené pragmatiky příchuť okultismu. V high-end audiu má sice mnohdy mystika více prostoru než technika, ale to má jen za cíl zamaskovat nedostatek kompetencí a zmást veřejnost, tak jako v jiných oborech.

Demystifikace tajemna

Pokud je člověk slabší povahy a někdo mu něco nakuká, snadno uvěří v nadpozemské mystérium různých matematických hříček a vidí zásah vyšší moci všude okolo. Abychom se drželi více při zemi, ocituji zde pasáž z výborného románu prozaika Umberta Eca Foucaltovo kyvadlo. V ní okultista Aglie (pochopitelně sám nesmrtelný) demonstruje svým přátelům, jak mohou být posvátné geometrie aplikovány prakticky na jakýkoli světský předmět, v tomto případě dřevěný kiosek na ulici, který pozorují z okna:

“Pánové,” řekl, “jděte a změřte si ten kiosek. Zjistíte, že pultík vepředu je dlouhý 149 centimetrů, což je jedna stomiliardtina vzdálenosti Země ke Slunci. Dělíme-li výšku zadní stěny šířkou okénka, to znamená sto sedmdesát šest padesáti šesti, dostaneme 3,14. Výška přední stěny je 19 decimetrů, což je počet let řeckého lunárního cyklu. Součet dvou předních a dvou zadních stěn kiosku dělá 190 x 2 + 176 x 2 = 732, což je datum vítězství v Poitiers. Prkno vepředu je vysoké 3,10 centimetrů a okenní rám je široký 8,8 centimetru. Nahradíme-li celá čísla odpovídajícími písmeny v abecedě, dostaneme C10H8, což je chemická značka naftalínu.”

Co z toho vyplývá? Je potřeba rozlišovat mezi marketingem a vědou a nenechat se opít rohlíkem. Zlatý řez, ač zneužíván mystiky, je ale i součást významných a seriózních disciplín, zejména těch, snažících se vysvětlit logiku stavby přírody, která nás obklopuje. Takže pojďme mrknout na to, co z toho vytěžil Cardas Clear.

Racionalizace kabelu

George Cardas se domnívá, že hlavním problémem, se kterým se je třeba při konstrukci kabelů vypořádat, je rezonance. Tvrdí, že při průchodu signálu kabelem dochází k interakci mezi jednotlivými vodiči a ty potom vibrují. Jelikož vibrace znamená generování zvuku, v tomto případě nechtěného, je třeba se s tímto efektem vypořádat. Dále tvrdí, že vodiče, které mají stejnou hmotu (průřez) a napětí rezonují na stejných frekvencích a tyto frekvence se pak sčítají do nové rezonanční frekvence a tato vytváří interakci s dalšími vodiči a tak se celý proces opakuje až do dosažení stavu, kdy celý kabel vibruje stejnou frekvencí. Výsledkem je rozmazání a zabarvení zvuku a nevyrovnaná frekvenční charakteristika vodiče.

Tento problém se Cardas snaží řešit právě pomocí zlatého řezu. Variabilitou průřezu a geometrickým uspořádáním vodičů v poměrech daných zlatým řezem by nemělo docházet k vzájemným interakcím jednotlivých vodičů a vznikající rezonance by se měly navzájem eliminovat. Prakticky jde o to, že se průřezy jednotlivých vodičů směrem ke středu kabelového svazku zmenšují ve výše zmíněných poměrech, což Cardas nazývá svým ´Constant Q Stranding´.

Na potlačení rezonancí kabelu má vliv i vysoká čistota používané mědi a izolace tubusy se vzduchovým dielektrikem. Kvůli kontrole nad celým procesem si Cardas sám táhne vodiče z měděných tyčí na vlastních diamantových stolicích v ochranné atmosféře. Stejně tak i střihací stroje mají diamantové břity, aby docházelo k co nejmenšímu materiálovému ovlivnění a znečištění. Během procesu tažení je každý drát ihned lakován izolační vrstvou, takže předtím, než je hermeticky zapečetěn v celé konstrukci a do konektorů, nemá šanci se potkat s okolním vzduchem. Cardas Audio je tak jedním z těch mála audio výrobců, kteří nenakupují cívky kabelů od jiných, ale drží v rukou výrobní proces od A až do Z.

Kromě čisté mědi je zbytek vnitřku Clearu pouze o teflonu, kterým jsou izolovány nejen jednotlivé svazky, ale ze kterého je vystýlka z dutých tenkostěnných trubic s cílem obklopit vodiče co největším množstvím přirozeného vzduchového dielektrika, a který najdeme i ve zdvojeném kompozitním stínění.

Jak hraje Clear – přehled

Pro ty, kdo mají málo času nebo nechtějí číst obvyklé recenzentské poetické výtvory, tu máme jedno krátké shrnutí, které dá dobrý přehled o tom, co asi tak je možné od interkonektu Cardas Clear očekávat.

Tou nejzásadnější předností Clearu je schopnost plnohodnotně reprodukovat hlasy a nástroje v rámci trojdimenzionálního prostoru. Tím plnohodnotně mám na mysli fakt, že nástroje mají svoji váhu a rozměr, lidé nejsou jen hlasy bez těl, struny nerezonují, ale vibrují, a prostor nahrávky je velmi přirozeně definován ve všech osách. Clear umí skvělý bas, proporcionálně zvládnutý, informativně rychlý a přitom harmonicky bohatý – lehce proteplenější prezentace jej posouvá směrem k velmi organickému projevu, jakožto protikladu technicistní precize. Něco, co bych nazval ´sladká transparence´, přináší fantastickou míru separace, neuvěřitelně komunikativní středové pásmo, věrné barvy akustických instrumentů a famózní prokreslení lidských hlasů, bez pocitu, že by bylo v hudbě něco navíc.

Rád navštěvuji koncerty a zkoušky klasické hudby, někdy jen pro potěšení, jindy kvůli pitvání zvuku. Mám za to, že v koníčku jako je hi-fi je důležité nezůstat odtržen od dění v koncertních sálech. Kromě mnoha dalších dílčích skutečností jsem vždy fascinován tím, s jakým množstvím barevných a dynamických odstínů živá hudba pracuje a jak čistě je můžeme v neamplifikovaném podání slyšet. Vůbec nejde o posedlost detailem v hyperrozlišujícím pojetí, tak jak jej známe z některých highendových filozofií, ale spíše o jemně utkané plátno, obydlené myriádami mikrodynamických textur, pozorované skrze průzračný vzduch prostý jakéhokoli prachu nebo oparu.

A je to právě ten prach, mlha, závoj, nebo v jiné terminologii šum, interference a časové nebo fázové chyby, které do hudby vnášejí komponenty a kabely. Cardas Clear nejenže nijak nepotlačoval informace z nahrávek, ale také do nich nic nepřidával, a v konečném důsledku ani nijak neměnil to nejdůležitější – dojem z živého zvuku. Proto přes něj mohl zůstat symfonický orchestr dramaticky transparentní, prostorný, komunikativní a zvukově čitelný, dynamicky a tembrálně přirozený. Proto neztratil tu substanci, to fluidum či kouzlo, a nesklouzl k pouhé technokratičnosti či napodobenině sebe sama.

Jak hraje Clear – detaily

S dvěma sety Cardasu Clear se doma poznáváme už čtvrtý měsíc, kde propojují předzesilovač Accuphase C-2410 a SACD přehrávač Accuphase DP-78 s koncovým stupněm Accuphase A-60, všechno v symetrice. Není to ale jediný systém, ve kterém jsem je měl možnost studovat, z těch ostatních jsou nejzajímavější sestavy Ayre (Ayre K-5xe a Ayre P-5xe) a Bel Canto (Pre3 a REF1000 monobloky). Obvykle bývá hledání toho správného kabelu k jakémukoli systému trnitou cestou, neboť jednotlivé komponenty navzájem kompenzují nebo naopak zdůrazňují jeho nedostatky. Je pravdou, že s Clearem je tento úkol podstatně jednodušší – nechává na hudbě tak zanedbatelný otisk a působí natolik průzračně, že se nestaví signálu prakticky do cesty. Jeho schopnost ustoupit hudbě je taková, že se odvažuji tvrdit, že pokud Cardas Clear zvuk vašeho systému pokazí, hledejte příčiny jinde v systému.

Těžko popisovat kabel, který posloucháte několik měsíců. Jednak je pak obtížné vybrat z množství nahrávek ty, které by měly ilustrovat jeho schopnosti, jednak si prostě zvyknete na nový standard a to, co bylo předtím výjimečné a bez problému by zaplnilo spoustu stránek papíru, je najednou normální a vlastně není ani o čem psát. Samozřejmě, problém se objeví až v okamžiku, kdy Clear ze systému odpojíte a nahradíte jej něčím jiným – potom je hned jasné, kde tesaři ostatních kabelů nechali pověstné díry.

Abych si to ulehčil a něčeho se dobral, zaměřím se v následujícím popisu na jeden výjimečný disk: The Ultimate Demonstration Disc Vol.2 je samplerem s nádherným zvukem a fakt, že je k dispozici na SACD (Chesky Records, SACD 343), z něj umožňuje vytěžit maximum. Na disku najdete všechno, co potřebujete k otestování schopností vašeho domácího hifi, a to i s komentářem, jednotlivé tracky patří k tomu nejlépe nahranému materiálu vůbec. David Chesky se pokusil o zachycení syrové reality svým ortodoxně minimalistickým způsobem – žádné kompresory nebo limitéry, žádný overdubbing, editace nebo multitracking – uslyšíte pouze to, co ´slyšely´mikrofony, nic víc, nic míň.

Zuřivé syčení metlami hraného činelu v In A Mellow Tone (Sugar Hill: The Music of Duke Ellington and Billy Strayhorn)  se má většinou tendenci slévat se do bílého šumu, v kombinaci s nemaskujícími výškovými měniči to může být až příliš agilní. Vtip je v tom, že živě hraný činel nezní jako bílý šum ani náhodou, i když je to hodně agresivní zvuk, protože nepostrádá rozlišení a texturu. V okamžiku, kdy spojíte transparenci Cardas Clear s nekompromisní čistotou výškového nautilu Bowers & Wilkins 802 Diamond, není po neurčitosti ani památky. Tam, kde drtivá většina kabelů zvuk slije, a kde Nordost Valhalla nebo HGA DNA, které jsou oba na vršku pásma vzorné, kladou až možná přílišný důraz na rozlišující preciznost a fokus, je Cardas Clear naprosto přirozený a působí jako průhled otevřeným oknem zvukové režie. S Valhallou je basa Paula Gilla celkově tenčí a pohřbenější v rámci mixu, Clear se vytasí s plnotučně hrajícím nástrojem, na který máte chuť si sáhnout. Dokáže si pohrát s harmonickými v kterékoli části frekvenční charakteristiky, takže posluchač není ochuzen ani o bzučení strun zachycených nehtem, ani o barevnost hlubokých vibrací těch nejtlustších.

Už počáteční ťuknutí paličky o ráfek bubnu v Speak Like A Child Johna Faddise je typicky cardasovské – nevím, jak to firma dělá, ale pokud je v akci dřevo, je přes Clear zcela nezpochybnitelně jasné, že jde o dřevo, člověk dokáže vnímat jeho tuhou poddajnost, s jakou se deformuje o ráfek bubnu. Clear mě také upozornil na jakési vrzání, poprvé hned na začátku a potom znovu okolo 2´05 – nedokáži původ zvuku identifikovat, zní to jako by někdo utahoval vrzající notový pultík nebo procvičoval zrezivělé klapky u trumpety. Není to zvuk hudebně významný, překvapilo mne však, jak byl skrze Clear prostorově přesně ukotvený ve vynikající trojdimenzionální perspektivě. A všimli jste si, že nepíšu o muzice? To je právě ono – s Cardas Clear plyne tak nějak samozřejmě, vyskytuje se v prostoru všude okolo, jakoby neznala hranice mezi hifi a životem… Je to zvláštní a velmi návykové, jakási substance reality, nutkání si sáhnout na obrazy hudebníků před sebou – něco jako rozdíl mezi běžným kinem a jeho trojrozměrnou iluzí.

Club Descarga (The Body Acoustic) postaví do čela poslechové místnosti excelentně sejmutá konga, tady už instrument přestává být dokonce i tou iluzí – on tam prostě je, člověk nestíhá pozorovat dlaně odrážející se od napjatých blán bubnů, spodek, který je sice přes Valhallu precizní, ale vylehčený, a přes ostatní kabely dunivě těžký, dostává s Cardas proporčně správné obrysy. Taktilní přesnost nízkých frekvencí je s Clear obdivuhodná, snoubí se tu rytmická artikulace a naprosto sebevědomá prezentace s přesným taktováním a prostorovým kontextem. Koncem první minuty nastupuje basklarinet se svým hlubokým témbrem, tady zcela prostým nasálního zabarvení, opět je cítit, že vzduch vytéká ze dřevěného tubusu, nikoli z naleštěné mosazi a prostorově to nemá chybu. Transparence a analogová kontinuita prostoru, ve které se s perfektní lokalizací nacházejí muzikanti se svými nástroji, jsou bezprostřední a strhující.

Imagine v podání Rachel Z je obtížný oříšek, hodně obtížný… Typově ´akusticko-industriální´předělávka klasické Lennonovy písničky má hlubokou basovou linku, divoké cymbal splashes a téměř kakofonické horní rejstříky piana, které se rády zarývají do hlavy, chybí-li reprodukčnímu řetězci naprostá kontrola, nebo znějí zachumlaně a zmateně, chybí-li transparence. Je to nahrávka, ve které se i ty rádoby nejlepší reprodukční řetězce často ztrácejí, tu chybí potřebná separace, tu lépe zvládnuté spektrální poměry, jindy zase prostor a přiměřeně toho nahraného vzduchu. Běžně si člověk ani neuvědomuje, o co všechno přichází, pokud písničku neslyšel tak, jak jsem ji měl možnost slyšet přes Clear. Najednou zjišťuji, že skladba, kterou jsem měl tendenci přeskakovat, protože byla ´podivně nahraná´je naopak úžasná, jen nemilosrdná k čistotě a kompetencím domácího hifi. Když kousek odbočím, doporučuji disky Chesky vždy, když má člověk pochybnosti, jestli má ve svém poslechovém prostoru dobře zvládnutou akustiku primárních a sekundárních odrazů. David Chesky s oblibou vyosuje zpěváky a zpěvačky mimo střed, v příliš živém prostoru tak bude obraz nekonkrétní a vycentrovaný, v přetlumené místnosti sice lokalizaci mít budete, ale přijdete o dozvuky a ztratíte jemná vodítka, umožňující rekonstruovat ambienci prostoru, kde nahrávka vznikala. High-end má prostě mnoho fazet a brousit všechny současně stojí hodně času. A hodně peněz.

Clear pod stresem

Na rozdíl od ostatních Cardasů jsem měl pocit, že nepotřebuje až tak moc důkladné zahoření. Je ale fakt, že to možná bylo jen díky urychlovači Blue Horizon ProBurn, kde jsem Clear vařil asi tři dny, což mě osvobodilo od sáhodlouhé procedury. Odhaduji, že by to mohl být ekvivalent tak 100 hodin běžného hraní. Přesto, přímo z plastového sáčku, hrál Clear podobně jako po zahoření, rozdíly byly pouze v nuancích. Nuance však v hifi bývají hodně důležité a oddělují elitu od ostatních, z čehož vyplývá, že čerstvě zakoupený Clear nepředvede posluchači všechno, co umí.

Co funguje u Cardasu zcela nezpochybnitelně, je změna projevu po zásadnější mechanické manipulaci. Je to fenomén pozorovatelný i u jiných kabelů, tady, nejspíše kvůli velmi speciální geometrii, kde je prostě nutné udržet určité poměry, je vliv stresu markantnější. Doporučení je proto jednoznačné – s Cardasem Clear hýbat pokud možno co nejméně. I proto je jeho testování proti konkurenci komplikovanější, člověk s ním musí zacházet jako pyrotechnik s časovacím strojkem výbušniny, odpojovat a připojovat opatrně, neohýbat a podobně. Píšu to proto, aby, pokud se rozhodnete si jej někde poslechnout, jste si dali pozor na to, v jaké kondici se poslouchaný kus nachází. Čerstvě vytažený z obalu bude hrát tak na 80%, než si sedne. Kromě mechanického stresu to souvisí i s formátováním dielektrika, kde u Cardasu musíte počkat, konkurence jako Audioquest to řeší elektricky skrze své DBS systémy.

Minusy?

Oproti ostatním kabelům značky není u Cardas Clear nic, co by se mu dalo vytknout po zvukové stránce. Je-li jeho kolegů vytýkána přílišná koloristika a eufonický lesk, Clear je v rodině Cardasu etalonem neutrality. Jeho jediný handicap bych viděl snad jen v tom, jakým způsobem je prezentován vizuálně.

Prima nápad je používat místo všude rozšířeného PVC nebo jeho opletových variací měkčený polyuretan. Clear je tak nejen bezvadně ohebný, ale současně svým ´pogumováním´ i velmi odolný proti poškození, stejně jako přátelský vůči ostatním komponentům nebo nábytku - můj SACD přehrávač si velmi dobře pamatuje návštěvu síťového Gigawatt LC-3, který ho označkoval svým abrazivním opletem, stejně jako nevyvázla bez šrámu i zeď za komponenty. S Cardasem nic takového nehrozí, k okolí je nadmíru šetrný. Má to i další výhodu, a to že v místech styku s nábytkem, podlahou nebo čímkoli je de facto elasticky uložen, takže se do něj v minimální míře přenášejí vibrace.

Potíž je v tom, že je svítivě modrý, takže je dost obtížné jej v interiéru znenápadnit, pakliže nemilujete svítivě modré kabely. Další potíž je, že na to, jak je nápadný, není nijak highendově atraktivní. Položíte-li jej vedle jakékoli jiné audiofilní bižuterie – a nemusí to být zrovna fluxový Furutech – vypadá Cardas Clear jako elektrikářský drát v podivné barvě a s podivnými konektory na koncích, navíc prodávaný v obyčejném plastikovém sáčku s kusem papíru se základními informacemi uvnitř, tedy nic, co by vám sousedé záviděli. Potěšující je, že nemusíte platit za zbytečnosti (i na obalový materiál si výrobci dávají značné marže) a koneckonců zvuk je to, co by se mělo hlavně počítat.

Ještě zpátky k těm konektorům. Cardas používá svoje. Pro symetrické verze CGXLR konektory, pro nesymetriku SRCA konektory, oboje ve stříbřené nebo zlacené verzi, se rhodiovanými kontaktními plochami. Vypadají sice obyčejně, kupující si však může být jistý, že za své peníze dostává metalurgicky čisté materiály s odpovídajícím výkonem, nikoli jen pozlátko. Zatímco ostatní modely v katalogu Cardas jsou pájeny, Clear má konektory lisované, takže spojení je nerozebíratelné a totální. Podobnou metodu používá i Audioquest nebo Silver Audio a jeho degradace v čase je prakticky nulová. Není třeba zdůrazňovat, že i tak zdánlivě prostá věc, jako je odizolovávání kabelu před lisováním, se děje v přísně kontrolovaném prostředí, aby se zamezilo kontaminacím.

Tak nevím, odstavec měl nadpis Minusy a v důsledku vyznívá spíš naopak. Ale co s tím můžu dělat, když je Clear tak dobrý? Závěr je je jednoznačný – Cardas Clear můžeme v klidu zařadit mezi kabely s nálepkou ´kabelová konečná´, která navíc v rámci svého poměru ceny a výkonu (1m pár v symetrice pořídíte za 2140€) bude jen velmi obtížně hledat konkurenta. Popravdě řečeno, prvním skutečně lepším interkonektem, který prošel mýma ušima, je až Audioquest Wild Blue Yonder, tedy drát s cenou téměř dvojnásobnou. A to píšu s plným vědomím toho, že kromě zmíněného Audioquestu jsem poslouchal už lecjakou kabeláž s pěti nulami na visačce a v platinové krabičce.

SK: Platan Audio, Hlohovec / Bratislava, tel. +421 905 409 802

CZ: Excelia HiFi, Chrudim, tel. +420 724 00 77 44