TAD Revolution One / Part 5 - Finále

V době sepisování tohoto textu uplynulo od počátku projektu Revolution One, tedy od momentu, kdy jsme z TAD vymontovali původní výhybky, celých 16 měsíců. To znamená, že jsme oproti plánu nabrali o něco víc než půlroční zpoždění. Nicméně je hotovo, dostatečně rozehráno a naposloucháno, takže nastává moment se ohlédnout zpátky a férově zhodnotit, jestli celá přestavba stála za to a přinesla, co se od ní očekávalo. Takže pojďme na to.

TAD Revolution One / Part 1 – kabinety

TAD Revolution One / Part 2 – výhybka

TAD Revolution One / Part 3 – komponenty

TAD Revolution One / Part 4 – skříně a ladění

TAD Revolution One / Part 5 – finále

Rekapitulace

Pokud vytěsníte všechno prázdné místo mezi atomy lidského těla, dokážete jej stlačit pozoruhodným způsobem. Dokonce tak pozoruhodným, že budete schopni vtěsnat celé lidstvo do objektu velikosti kostky cukru. To není fantazie, to je fakt. Vede k zajímavému uvědomění si, totiž že lidské tělo se skládá hlavně ze spousty prázdných míst.

Projekt Revolution One na tom byl podobně. Byly tam vzrušující momenty, kdy jsme skutečně budovali něco nového, atom po atomu, naneštěstí se ale většina těch 16 měsíců sestávala z prázdnoty. Týdny čekání na součástky, týdny zahořování součástek. Jak jsme se blížili ke konci, měly některé z nich nahraných 800–1000 hodin muziky, aby byly vzápětí v rámci ladění nahrazeny jinými; a tak se zase čekalo, než se rozehrají, abychom byli schopni zhodnotit, zda to byla změna k lepšímu. Pokud ne, proces se opakoval, včetně čekání na součástky samotné. Tyto dlouhé periody prázdnoty zpětně vnímám jako daň, kterou jsme zaplatili za optimalizaci výsledku. Produktivní kroky bych pak v krátkosti shrnul následovně:

• Z původních kabinetů jsme vymontovali trojdílné výhybky, podstavy se strukturálně a antirezonančně zpevnily, upravilo se těžiště reprosoustav a vyvedly se ven kabely pro externí výhybky. Původní polomatná dýha dostala úpravu ve vysokém lesku.
• Proběhly simulace nových výhybek, výsledná křivka se natvarovala do požadovaného průběhu a výhybky se postavily z prémiových součástek. V každém kanálu se nachází 41 součástek, z nichž 22 je od Duelund (18 kondenzátorů a 4 cívky), 9 od Jantzen (6 kondenzátorů a 3 cívky), 6 od Mundorf (1 kondenzátor a 5 rezistorů) a 4 od WBT (přípojné terminály). Pokud zvedáte obočí nad množstvím kondenzátorů, je třeba si uvědomit, že jsme některé velké hodnoty rozložili na kaskádu hodnot menších kvůli lepšímu zvuku.
• Prodrátování a další hardware (nožičky) byly v režii AAI. Všechny komponenty jsou de facto propojeny vlastními vývody se dvěma výjimkami, kdy vývody Duelund bypassů nedokázaly obejmout rozměrný Duelund kondenzátor, a tak se muselo nadstavovat. AAI propojují součástkovou základnu s nejbližším vstupním a výstupním terminálem výhybky, tj. z měničů a do zesilovače.
• Speciálně navržené skříně výhybek byly sestaveny z CNC-frézovaných žeber.
• Celé to bylo pod realizační taktovkou Silent Laboratories.

Jak vzniká transparentní zvuk

”Když dokončím skladbu, opravdová práce teprve začíná, protože jsem skoro morbidně posedlý dosažením naprosté transparentnosti zvukového obrazu. Myslím, že každý posluchač by měl mít příležitost vstoupit do třírozměrného zvukového světa. Znamená to pečlivě od sebe odseparovat všechny frekvence, aby si navzájem nepřekážely.“

Boris Blank, červen 2014

Transparence znamenala u reprosoustav hlavně naprostý fázový soulad, k fázi se proto přistupovalo zcela nekompromisně. Jak jsem zmínil v předcházejících pokračováních, frekvenční charakteristika mě zajímala jen do té míry, aby tam bylo v rámci akustiky poslechového prostoru všeho tak akorát v preferovaných poměrech. Jasně, že se v místnosti nutně objevovaly obvyklé akustické propady a peaky, ale to mě nijak netrápilo. Fáze, to byla jiná káva. Tu jsem si díky Silent Laboratories osahal na projektu Equilibirum (mamutí modulární reprosystém, k jehož popisu se snad někdy ještě dostanu), kdy vlásečnicové posuny měničů vůči sobě měly drastické a často fatální dopady na zvuk, přestože nebyly na počítačových simulacích nebo měřeních v poslechovém místě viditelné vůbec, nebo měly být teoreticky neslyšitelné. Ucho má evidentně pořád před měřícím mikrofonem značný náskok, a tak nezbývá, než se při konečném ladění řídit právě jím.

Podobně jako zmíněné vlásečnicové posuny fungují i změny hodnot v RLC členech výhybky. Ať už chcete nebo ne, jakmile postavíte reprosoustavy na svá místa a připojíte k nim výhybku a kabely, a jakmile se to všechno ocitne v blízkosti dalších komponentů, nutně se to všechno navzájem začne ovlivňovat svými elektromagnetickými poli a dojde tak i k fluktuaci hodnot použitých součástek. Někde je vliv menší, jinde větší, jinde se to může poskládat do konstruktivního nebo destruktivního výsledku.

Luxus egoistického projektu jako je Revolution One spočíval v tom, že byla možnost tyto věci doťuknout ve finálních pozicích obou výhybek v místnosti, při určitém vzájemném rozmístění součástek. Jak jsem zmínil výše, zapomeňte na to, že to odsimulujete; jediná možnost je se tím proposlouchat. Je to únavná a mravenčí práce, protože existují desítky stupňů volnosti. Taková větší Rubikova kostka, která má sice jen šest stran, ale jen jeden jediný stav, kdy je poskládaná správně. Ovšem promyšleným pohybům, kterými se k tomuto stavu dostanete, se nevyhnete. A občasným omylům taky ne. Tímto “hardwarovým tuningem“ jsem strávil nějakých 40 hodin čistého poslechového času, rozložených do několika týdnů, protože člověk se musí věnovat i jiným věcem. To však nebylo vše.

Do fázové skládačky zapadají i záležitosti z kategorie “doplňků“, a tím nemyslím subwoofer, kabeláž či nožičky, ale další zařízení, která – ať už pasivně či aktivně – ovlivňují slyšitelnost harmonických, a tak mají moc zvuk ochladit či proteplit, zpřesnit či rozmazat. Mluvím tu o rezonátorech typu HFT, Blackbox, H2, nebo Sugar Cubes. Změny ve spektrálním vyvážení a změny v postavení reprosoustav si vyžádaly i rekalibraci valné části těchto prvků v místnosti. To spolklo ještě více času, přibližně tři týdny každodenní intenzívní práce. Těchto prvků mám v poslechovém prostoru skoro čtyři desítky a vzájemně interagují, takže se dost dobře nedají nastavovat izolovaně, protože s nastavením dalšího často přijdete o benefit toho prvního. Pracujete tak s velmi proměnlivým a propojeným systémem, ve kterém bohužel opět existuje jen velmi málo optimálních stavů, ty je však potřeba najít. Podobá se to teorii zrcadel “ve fázi“, tak jak jsem ji popsal v recenzi Stein Music H2. Paradoxní je, že ačkoli tu pracujeme v kilohertzových oblastech, fyzikálně to řeší vnímatelnost v celém frekvenčním rozsahu. Přečtěte si recenze v odkazech a dozvíte se, že není problém použít třeba jednu nebo dvě malé stupidní dřevěné kostičky na stěně k tomu, abyste si nastavili objem, definici a váhu basu.

Surové výhybky jsme nainstalovali začátkem června a bodu uspokojení „téměř perfektní“ dosáhli na konci srpna. Celou tu dobu sestava de facto nonstop hrála, ať už potichu nebo nahlas, a komponenty výhybek se dále zahořovaly. Když jsem popisoval svoje počínání Robertu Slowinskemu z Next Level Tech, který má zkušenosti s Duelund komponenty ze svých projektů, varoval mě, že tisíc a více hodin zahořování bude naprosté minimum. Měl pravdu. Ono nějakou dobu – když vezmete tu masu dielektrika v opravdu objemných součástkách – jeho zformátování zabere. Kdybych to měl odhadnout, spodní polovina frekvenčního pásma se začala ustalovat někde mezi 500-800 hodinami, ta horní doznala největších změn až někde okolo 1200 hodin. 

Od srpnového „téměř perfektní“ tak uplynul další dva měsíce. Když už jsem do sestavy a jejího ladění tak jak tak zasahoval, využil jsem příležitost a odzkoušel pár dalších změn. IsoAcoustics Gaia II nožičky pod výhybkami vyloupily část basového spektra, alternativní dřevěné špalíky zvuk rozmazaly, takže zůstaly AAI Estremo. Při té příležitosti došlo k revizi podložek pod prakticky vším ostatním, protože dvě těžké výhybky změnily rozložení rezonančních módů podlahy. Některé byly vyměněny, jiné jen změnily polohu. Revize napájecích kabelů nic zásadního nepřinesla, i když pro klid duše jsem znovu prohnal všechny hlavní napájecí body sestavy přes výborný Synergistic Research SRX, leč prozatím se nejlépe jeví původní kombinace Ansuz Mainz C2 a AAI Maestoso, která dává nejvyváženější zvuk. Proběhly i pokusy nahradit Ansuz C2 na místě jediného interkonektu v sestavě. Leccos jsem už vyzkoušel v posledních dvou letech (SR SRX, Nordost Valhalla 2 a Odin, Ansuz D2, AAI Maestoso a Assoluto , Stealth Metacarbon, AudioQuest Thunderbird a Dragon). V duchu filozofie ´Proč se zabývat mezičlánky, když můžete jít rovnou na vrchol potravního řetězce´ došlo i na zápůjčku Stage III Concepts Ckahron. Téma kabelů, a nejen těch propojovacích, prozatím zůstává stále otevřené téma.

Postupně se dál zvuk tříbil, objevilo se i pár zajímavých novinek z kategorie voodoo, a highendová prezentace se měnila v tok čisté hudby. A protože úplně všechny kroky byly reverzibilní, nebyl problém se vždy vrátit a ujistit se, že posun je opravdový posun a ne jen výsledek momentálního nadšení ze změny. Když to bylo to druhé, vrátil jsem se zpět do posledního nejlepšího stavu a pokračoval dál odtud. Kousek po kousku se to posunulo do bodu, kdy to do sebe všechno zapadlo a po stisknutí pauzy na přehrávači jsem si řekl: „Panebože, teď je to přesně ono, hlavně už na nic nesahej!“

Bas, který cítíte

Jeden z aspektů původních TAD Evolution One, se kterým jsme nemohli nic dělat, byla přítomnost basreflexového portu. TAD jej mají ve tvaru zakřiveného plochého zvukovodu, laděného na 31 Hz, vyvedeného nad podstavou dopředu. Je to chytré řešení, které dává basu objem a sílu bez přítomnosti rušivých artefaktů, které obvykle způsobuje proudění masy rozpohybovaného zvuku běžným nátrubkem. 

Přesto už jen samotná přítomnost basreflexu znamená, že na rozdíl od uzavřených ozvučnic bude v závislosti na frekvenci vždy část basového spektra mimo fázi. Bylo potřeba to akceptovat a naladit zbytek tak, aby to nevadilo. Abych nebyl skromný – bas, který jsme s Revolution One dosáhli, je podstatně dál, než byl u Evolution One´s. Je to jedna z oblastí, kde nové výhybky zvuk dopředu doslova katapultovaly.

S dobře nahranými tracky se doslova dějí divy. Antoliniho drum kit mě doslova sešrotovával na poslechovém místě, Akatsuki velké bubny jsou jako explodující bomby, a dobře nahraná elektrická basa má sílu a průraznost, která je zprostředkovaná od detonací strun až do úrovně vrčení basového komba. To ale není nic proti jiné věci, která dosáhla doslova polobožského stavu: start-stop kvality spodku.

Tím myslím momenty, kdy nízkofrekvenční digitálně generované tranzientní pulsy pošlou v mžiku membrány do maximálního výkmitu, aby byl zvuk vzápětí bleskurychle utlumen do digitální nuly. Takových kousků najdete hojnost na dvojalbu Borise Blanka Electrified, nebo třeba na soundtracku The Dark Knight Rises; a rovnou vám říkám zapomeňte na vinylové verze, kde ten slam a přesnost prostě nejsou. Akustické nástroje toto samozřejmě z principu neumí. Sice tam můžete obdivovat tisíc dalších elektronikou nenapodobitelných věcí, ale rezonanční podstata generovaného zvuku na jako laserem vyřezanou elektronickou rytmiku nemá. A tam TAD Revolution One brutálně excelují. Například v Blankově tracku Key Largo, kde basová linka připomíná dynamikou sbíječku. Tam každý puls nejprve z reprosoustav exploduje a dá vám pěstí do žaludku, aby vzápětí v mikrosekundě doslova zmrznul v čase. Není to uříznuté rychle padajícím dozvukem, prostě to zastaví a je ticho. Je to tak náhlé, že mě to doslova posílá balisticky dopředu v očekávání dozvuku, je to jako když narazíte autem v plné rychlosti do betonové zdi. Napřed plná rychlost, pak náhlá stopka. Samozřejmě, že z této schopnosti profituje jakýkoli hudební žánr, protože kontroly nad basem není nikdy dost, ale na elektronické hudbě je tahle impulzní odezva nejvíc fascinující.

Nahlas

Už Evolution One v tom byly dobré, ale Revolution One se staly velmistrem nejjemnějších zvuků. U věcí, jejichž základem byl magnetický pás, jdou do bodu, než se zvuky prostě ztratí v analogovém šumu. A rozdíly v šumu mezi pásky na vylepšených TAD slyšíte na první dobrou. U digitálně pořízených akustických nahrávek se dostanu do bodu, než zvuk dovibruje v akustice studia či nahrávací kabiny, popřípadě než se utopí v šustění oblečení interpretů či publika. U syntetické muziky jdete s Revolution One až na dřeň. To znamená, že si TAD počká, až sebemenší záchvěv zvuku zanikne v elektrických obvodech, a pak vám – pokud tam jsou – ještě pošle do uší různé editační momenty, které odliší ticho mlčící elektroniky a ticho absolutně digitální. Prostě slyšíte pomalu i elektrony, oscilující napájením syntezátoru. Jako takovou to hudbu neobohatí, ale slyšet i to, jak vznikala, je nesmírně autentický zážitek.

V akustických žánrech se to projevuje úžasně čirým pohledem dovnitř nahrávek. To opět uměly výborně i Evolution One, ale Revolution One k tomu přidávají obrovskou dávku preciznosti a možnost si tento pohled libovolně zvětšovat jako zoomem pomocí knoflíku volume. Reprosoustavy se s upgradem výhybky staly naprosto nezávislé na nastavení hlasitosti. Mnohokrát jsem už při různých příležitostech psal, že jak se stávala sestava dospělejší, mohl jsem si dovolit hrát stále víc nahlas. Přesto pořád existoval bod, za kterým se zvuk stal pro reprosoustavy nekomfortním. Prostě vás to nechalo slyšet, že už je to moc nahlas. Tento limit teď zmizel. Úplně. Stopka je až v momentu, kdy se hlasitost stává nekomfortní pro uši. Je to trochu nebezpečné, protože rád poslouchám hodně hlasitě a teď tam není žádné varování, že je to už moc. Musím si tak dávat pozor, abych nevyrazil membrány ze závěsů nebo si nezničil uši. Už víckrát se mi stalo, že když jsem doposlouchal a všechno vypnul, zůstal mi v uších tlak jako po koncertu AC/DC, a to i když jsem zrovna poslouchal jazz. Teď je jediným rozumným měřítkem pro správnou hlasitost buď reálná hlasitost různých akustických nástrojů (protože třeba kontrabas by asi neměl hrát hlasitěji než kontrabas), popřípadě vokály. U nich mě přes TAD Revolution One nepřestává fascinovat, jak ty dobře nahrané umí zprostředkovat jemné nuance v artikulaci, kdy v podstatě vidíte pohybující se rty i jazyk, utvářející jednotlivé slabiky. Tato sladká delikátnost vyvolává závislost, tudíž jsem se na několik večerů logicky zasekl na procházení své sbírky a hledání dalších a dalších interpretů, abych si jejich vokály poslechl znovu. Objevování nových prvků na známém materiálu je jedním z nejlepších momentů v hifi, to jsou noci, kdy nechcete jít spát a nedbáte na nadávky zbytku rodiny.

Krása tónu

V retrospektivě (popisoval jsem to v jedné z předchozích částí této epopeje) měly Evolution One akcent na vyšších středech. To spolu se zdvihem ve frekvenční oblasti, která je zodpovědná za ´vzduch´, způsobovalo, že se Evolution One chovaly částečně jako studiové monitory. Na mysl mi vždy přijde Yamaha NS-10. Tyto dvoupásmové uzavřené monitory se dostaly na trh v roce 1978. Přestože nedosáhly zajímavých prodejních čísel u tehdejší hifistické veřejnosti (a ta byla podstatně početnější, než ta současná), vydobyly si značnou popularitu ve studiích, protože měly dar poukázat na nedostatky nahrávek. Měly dva měniče, 180mm papírový basový a 35mm textilní výškový, napojené výhybkou 2. řádu.

Zvuk NS-10 měl značný zdvih na vyšších středech, +5 dB kolem 2 kHz, a excelentní impulzní odezvu, takže ve své době byl sloužil jako zvětšovací lupa pro všechny chyby v mixu nahrávek. Podobné ladění má i druhou stranu mince – přílišná detailnost v prezentním pásmu byla achillovou patou Yamahy: nedala dlouho poslouchat, aniž by nebyla unavující.

Pro Revolution One jsem chtěl akcent z vyšších středů posunout o dvě oktávy níž. A tak velmi přišlo vhod, když jsme se zbavili rezistoru z větve středového reproduktoru, což změnilo frekvenční poměry správným směrem a zvuk se stal méně exponovaným a plnějším. Šlo o nastolení velmi klíčové a současně velmi křehké rovnováhy, protože jsem nechtěl, aby plnost sklouzla do jednotvárnosti a vytratila se jiskra. Takže když jsem se po příslušných úpravách pustil do přehrávání mého obvyklého playlistu, byl jsem napjatý jako struna. Jedna z nejlepších věcí je pro tento účel album Korngold and Britten Violin Concertos (Warner Classics/Parlophone) s Vilde Frang. Je to čistě digitální nahrávka a výborný test pro transparentnost, tonalitu a schopnost správného zobrazení prostoru. Vilde Frang předvádí se svými houslemi, dvě století starou kopií Stradivariho kousku 1716 ‘Messiah’ z dílny Jean Baptista Vuillaume, bravurní hru se skvělou intonací, plnou dynamiky zachycené na blízko umístěné mikrofony.  Revolution One nezklamaly a poslaly do místnosti naprosto čisté dynamické tranzient, témbry a textury. Jen já a studio. Středové pásmo odškrtnuto.

Hologram

Po zpětném přeměření jsme zjistili, že původní součástky měly toleranční rozptyl někdy v řádu až desítek procent (!). Nová součástková základna má odchylky minimální. Tím, že zmizely hodnotové asymetrie, jsem byl v místnosti schopen zafokusovat zvuk tak, že vznikla působivá prostorová scéna s úchvatným vnitřním rozlišením. Tři dimenze tak má nejen prostor jako celek, ale i jednotlivé nástroje uvnitř něj. Typicky kritickým testem je například Labutí jezero, tedy jeho verze zahraná na dvě piana na SACD sampleru Accuphase. Aby to bylo správně, musí sestava řešit hned několik úkolů: separovat obě piana od sebe v prostorové relaci, u každého zvlášť rozlišit pozice kladívky rozeznívaných strun vůči mikrofonu ve svém vlastním subprostoru, neutopit v tom hluk mechanik, a nádavkem se ještě vyvarovat toho, aby to znělo jen jako přehajpovaná audiofilní exhibice – mělo by to zůstat tak přirozené a tonálně věrné, jak to u nahrávky jen jde.

TAD Revolution One mi nabídli hluboký pohled jako dovnitř kouzelného zrcadla – nezčeřená, jasná, jednoznačná reflexe toho, jak to asi vypadalo při nahrávací session. Opravdu si nedokážu představit, jak to zreprodukovat lépe. Vlastně dokážu, větší poslechový prostor by samozřejmě uměl vytvořit ještě zdařilejší iluzi velikosti obou nástrojů, mám ale trochu obavu, že by zase neuměl z reprodukce ustoupit, bylo by to příliš mnoho dodatečných odrazů. Takto slyším de facto to, co bylo vypáleno na SACD disk, v naprosto exaktním třírozměrném kontinuu.

Mnohokrát zmiňovaným přesným sfázováním obou kanálů jak z pohledu výhybky, tak z pohledu ustavení obou reprosoustav a všech spolupracujících komponentů v místnosti (kromě již zmíněného se to týká i polarit napájecích kabelů, řešení zemnících potenciálů, uložení komponentů a mnoha dalších drobností), jsem se postupně dostal do bodu, kdy jediný vliv na přeslechy má vzdálenost mých uší. Šlo by to dále eliminovat akustickou přepážkou nebo zařízením, jako je Theoretica BACCH procesor. Revolution One nejdou tak daleko, jak jsem slyšel při živé demonstraci v podání Edgara Choueiri a Davida Cheskyho, ale nechají mě slyšet moc zajímavé věci. Například u vícemikrofonových nahrávek slyším ten či onen nástroj tak, s jakou fází dorazil k příslušnému mikrofonu, což je pochopitelně i odvislé od momentální hlasitosti nástroje a jak moc se tím pádem propisuje do toho či onoho mikrofonu. Je to úplně jiná poslechová dimenze.

Když jsem dopisoval tuto poslední část příběhu, vyhrabal jsem i poznámky, které jsem si zapsal ještě před projektem, kdy jsem řešil, jestli do původních Evolution One vůbec sahat a pokud ano, co by to mělo ideálně přinést. Tehdy jsem si poznačil:

• Aby to hrálo krásně. To není úplně dobře uchopitelná definice, protože krása není objektivní parametr, ale přesně vím, co jsem tím myslel. Použil jsem tam i spojení sladká transparence. Zvuk, který má noblesu, teplo, barvy, dynamiku, je průzračný, sladký, magnetický a pevný. Zvuk, ze kterého nedokážete spustit oči. Je to moje idealizovaná představa, kterou mám v hlavě a špatně se to popisuje.
• Aby byl prostor ještě hlubší. Tohle bylo zajímavé přání. Neřekl bych, že jsem dostal hlubší prostor jako takový, ale dostal jsem mnohem hlubší pohled do něj. Pochopitelně 3D pocitu přispívá hlavně dokonalejší bas a lépe zaintegrované a méně dopředné výškové spektrum.
• Méně prezence, více razance. Tady jen mohu poznamenat – splněno beze zbytku.
• Nechci přijít o to, co už moje TAD umí. To se týkalo hlavně vzduchu, tranzientů a celkové koherence reprodukce. Byla to největší výzva, která se v průběhu dolaďování stala i největším zdrojem frustrací. Nakonec se to naštěstí podařilo. Když o tom přemýšlím, musím konstatovat, že neexistuje jediný parametr, který by původní Evolution One uměly lépe než Revolution One.

Stálo to za to?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Měřeno čistě podle toho, čeho jsme dosáhli po zvukové stránce, tak rozhodně ano. Hraje to tak dobře, že jsem prozíval celou nedávnou audiovýstavu. V hifi ale není nic absolutního, takže zůstává nezodpovězená otázka – co kdybych podobným způsobem modifikoval nějaké Magico? Nebo použil odlišné součástky? Nebo si nechal na míru postavit celé reprosoustavy, kam bych se asi dostal? Můžu jen konstatovat, že v relativním srovnání před a potom, tedy TAD Evolution One vs TAD Revolution One, jsme z pohledu zvuku zcela v jiné kvalitativní kategorii a výsledek si klidně troufnu srovnat s čímkoli. Ke zvuku je ale třeba přistupovat holisticky, takže i to, s čím reprosoustavy spolupracují, je třeba započítat do celkového skóre.

Jak náročné to bylo finančně? Je třeba vyjít z toho, že jen část je jednoduše vyčíslitelná, a to ta materiálová. Tam náklady v podstatě zvedly cenu původních Evolution One o 50 %. Koukněte se na ceny Duelund součástek a pochopíte proč. Pak tu je samozřejmě množství specializované práce – příprava, simulace a návrhy, přehodnocování, konzultace, úpravy a všechno okolo. Stovky hodin, včetně dolaďování, zahořování, korekcí, integrace dalších prvků řetězce, obětovaných večerů a víkendů, a to nejen mých. Začal jsem chápat, proč někteří malovýrobci chtějí za své výrobky vysoké částky. Už jen know-how, které je potřeba vypilovat a na vlastní kůži za vlastní peníze ověřit, je nezaplatitelnou zkušeností. Ale samozřejmě Revolution One byl extrémní projekt. Při větší míře kompromisů se z podobné přestavby může stát vcelku zábavná záležitost na čtvrt či půl roku, záleží na rozsahu. Každopádně už jen ta možnost vyždímat ze stávajících reprosoustav úplně jinou úroveň performance je velmi dobrou investicí ve srovnání s jejich (obvykle značně ztrátovým) prodejem a nákupem (obvykle značně předražených) nových. Máte-li do toho chuť kontaktujte Silent Laboratories nebo kohokoli jiného, kdo tomu opravdu rozumí.

Když už jsem u Silent Laboratories, chtěl bych poděkovat Honzovi Mixovi za nezdolný optimismus a víru ve výsledek. V momentech, kdy jsem klesal na mysli, protože se nedařilo dostat zvuk tam, kde jsem ho chtěl mít, měl v zásobě pokaždé ještě další nápady, co s tím udělat. Že se to nakonec povedlo ještě lépe, než jsem čekal, je tak hlavně jeho zásluha.

Soupiska komponentů, které byly použity v poslední fázi ladění Revolution One systému:

Zdroje: Accuphase DP-720 SACD a Accuphase DP-770 SACD, xDuoo XT10T II digital player

Zesilovač: TAD M2500

Interkonekty a reprokabely: Ansuz Signalz C2, Krautwire Numeric, Stage III Concepts Ckahron, AAI Maestoso, AudioQuest Dragon Zero |Bass

Filtrace a síť: Shunyata Research Denali 6000T, Stromtank S-1000, Ansuz Mainz C2, Stage III Concepts Kraken, AAI Maestoso, AAI Assoluto, Synergistic Research Atmosphere Level 2, Synergistic Research SRX, Nordost Qv2, QWave a QSine, Diamond Sound Ground Units

Užitečné kontakty:

Silent Laboratories – Jan Mixa, +420 777 772 642

Authentic Audio Image - AAI - +421 905 694 943

TAD Revolution One / Part 1 – kabinety

TAD Revolution One / Part 2 – výhybka

TAD Revolution One / Part 3 – komponenty

TAD Revolution One / Part 4 – skříně a ladění

TAD Revolution One / Part 5 – finále

(C) Audiodrom 2024