TAD Revolution One / Part 4 - skříně a ladění

V předchozích částech této série jsem se zabýval všemi těmi myšlenkovými pochody a experimentálními modelacemi, které vedly k návrhu výhybky Revolution One a k objednání součástek. Toto – předposlední – pokračování původně mělo být jen formálním pojednáním o tom, jak se zúročila všechna již odvedená práce a jak to všechno do sebe zapadlo. Místo poslechu muziky se však ukázala tato etapa jako ze všech nejnáročnější.

Frézování žeber skříně z březové překližky.

TAD Revolution One / Part 1 – kabinety

TAD Revolution One / Part 2 – výhybka

TAD Revolution One / Part 3 – komponenty

TAD Revolution One / Part 4 – skříně a ladění

TAD Revolution One / Part 5 – finále

Revolution One: skříně výhybek

Návrh skříní vycházel ze dvou protichůdných podmínek: musely být co největší, aby se do nich vešly všechny naddimenzované součástky, a současně měly za úkol být v místnosti co nejméně nápadné. Všechny pokusy o kompaktní půdorys skončily přesně tam, kde jsme nechtěli – na dvou lednicích po stranách reprosoustav, které z pohledu disperze reprosoustav znamenaly jen problémy a o nenápadnosti nemohla být ani řeč. Pokud jsme zkusili tvar nízkého boxu různých proporcí, vždycky z toho vyšla rakev. Tak jako tak bylo jasné, že hned po reprosoustavách budou bohužel výhybky největší komponenty v místnosti. Někdy v té době jsme začali uvažovat o křivkách, které by krabicoidní tvary odlehčily a zelegantnily.

Předběžné skicy.

3D modely skříní. Zakřivení eliminovala pravé úhly a rovnoběžné plochy. Všechny hrany jsou sražené. Segmenty pro izolační nožičky jsou do skříně vloženy diagonálně.

Expandované schéma Revolution One výhybkové skříně. Na obrázku je krásně vidět plánovaná skladba žeber.

Naštěstí takový tvar nepředstavoval pro Silent Laboratories žádný problém, protože skříně vznikaly podobně, jako jejich reprosoustavy, tedy víceosým CNC frézováním. Kabinety byly řezány žebro po žebru z biaxiálního kompozitu, na který Honza vtipně překřtil březovou překližku, abychom byli blíž highendovému slovníku. Práce CNC frézky vydala na čistých 16 hodin strojního času. Po začištění byla žebra na sebe spasovaná přes lepidlo a lisovaná 30 tunami hydraulického lisu. Dostali jsme tak pevnou a tuhou strukturu při minimální tloušťce stěn, která dostala základní brus jako přípravu pro lakýrnické práce.

Frézování posledního horního žebra.

Žebra naskládaná nasucho na sebe.

Lepený povrch před broušením.

Příprava na lak.

Po základním lakování.

Kvůli maximalizaci neviditelnosti v místnosti jsem chtěl povrchovku v polomatu stylem černá v černé. Surová skříň byla naimpregnována epoxy pryskyřicí, dostala 5 vrstev plniče, 2 vrstvy základu a 3 vrstvy finálního laku, se všemi nezbytnými brusy v mezikrocích. Úplně nakonec přišel ještě anti-scratchový vrchní nástřik. Lakování zabralo cirka 2 týdny práce.

Ne všechny černé jsou stejně černé. Správný odstín jsem napřed řešil vizualizacemi, později jsem nakoupil namíchané vzorky barev ve spreji a vyzkoušel je naživo přímo v místnosti, neboť jak známo, světelné podmínky barvy mění.

Nerezové železařství

Ovládnutí rezonancí je výzva u jakéhokoli komponentu. Jak jsem napsal, skříně výhybek byly sice tuhé, a navíc zatížené několika desítkami kilogramů součástkové základny, bylo třeba je ale usadit na nějaké nožičky. Vy, kdo sledujete náš nekonečný seriál o izolačních systémech Výprava za chvěním víte, že máme obecně lepší zkušenost s tvrdými nožičkovými systémy (které se teoreticky odvádějí mechanickou energii od komponentu), než s měkkými (které energii pohlcují, aby ji pak vzápětí větší část zase vrátily zpátky). Vaše preference mohou být jiné, ale já osobně jsem ještě dobře ´hrající´ pryžové podložky pod komponenty neslyšel, s jednou jedinou výjimkou: elastické Isoacoustics Gaia pod reprosoustavami Marten odvádějí opravdu dobrou práci a výsledný zvuk je krásný a dospělý. Na druhou stranu nemohu ani tvrdit, že bych byl uctívačem Stillpoints, přestože jsou jejich výrobky považovány za jakýsi etalon tvrdé školy. Nemohu jim upřít velmi pozitivní vliv v systémech s určitým laděním, zejména tím temnějším a zastřenějším, ale pokaždé u nich slyším jakousi špičku, kterou (podle modelu) vnesou do některého bodu v prezentním pásmu. Kumulativně to pak může vést ke zbytečně naostřenému zvuku, což není moje priorita. Takže, i když jich několik v sestavě mám, je jich jako šafránu a převažují jiná řešení.

Naopak, velmi se mi osvědčily AAI nožičky a časem se staly automatickou první volbou, hlavně pro svou schopnost nic nezvýrazňovat, fungovat rovnoměrně přes všechna pásma a umožnit komponentům znít veskrze přirozeně. Pro účely Revolution One chlapci z AAI navrhli systém, využívající IST úroveň Estremo, stejně jako dráty, které jsme použili uvnitř výhybek. Abych sám sebe neblafoval, tak došlo i k zápůjčce dvou setů Isoacoustics Gaia II; člověk nikdy neví, třeba budu příjemně překvapen.

Hrubá představa.

Předběžný 3D model.

Kompletní kit AAI Estremo nožiček, vyrobený na zakázku podle specifikací. Deset kilo nerezové oceli upravené IST technologií.

Změň změnitelné, smiř se s nezměnitelným, neakceptuj nepřípustné.

(Denis E. Waitley)

Pamatujete, jak jsem v jednom z předchozích pokračování citoval Jantzen Audio a jejich "Nikdo nedokáže postavit výhybku jen na základě dat z měničů a softwarových simulací“? Tento citát se mi v této části připomínal víc, než bylo zdrávo.

Jeden z již uvedených příkladů se týkal středové větve výhybky, a ještě jednou ho zde zopakuji. Rezistor ve správné hodnotě odpovídal nasimulovanému průběhu. Když jsme jeho hodnotu snížili, projevilo se to v souladu se simulacemi – oblast mezi 400-700 Hz se stala prominentnější a při delším poslechu to začalo vadit. Když jsme rezistor vyhodili úplně a zvedli toto pásmo ještě výš na nějakých +1,5 dB, čekali jsme další zvýraznění a neuspokojivý zvuk. Opak byl ale pravdou a eliminace rezistoru s opětovnou korekcí fáze vedla k tak nádherně čistému a průzračnému středovému pásmu, že nějaké (objektivně měřitelné) zvýraznění vůbec nehrálo roli. Podobně se nepřítomnost rezistoru projevila i u výškového měniče, který je na to obzvlášť citlivý. Čím čistší signálová cesta byla, tím čistší byl i zvuk, a pokud byla v pořádku fáze, všechno ostatní bylo podružné.

Dalším příkladem by mohl být 200 uF kondenzátor v mínusové větvi basových měničů. 200 uF byla v simulacích na obrazovce ideální hodnota. Přesto byl bas na ucho tupý, postrádal průraznost a neměl příliš kontrolovaný dozvuk. Zkusili jsme jít s hodnotou kondenzátoru nahoru a dolů, abychom našli vhodnější hodnotu, a skončili na rozpětí 175 až 183 uF. Pak jsme, v posunech o 1 uF, identifikovali sweet spot a následně jej doladili s ještě větší přesností na 181,77 uF. Honza ze Silent Laboratories tomu musel přizpůsobit hodnoty rezistorů, protože každá z takových změn si opět vyžádala doladění fáze. Hlasy na internetu, a mnohdy i renomované, tvrdí, že rozptyl hodnot kapacit o pouhé jednotky nehrají roli, protože jsou stejně v tolerancích součástek. To je sice pravda, ale zcela zodpovědně mohu říci, že i 0,5 uF nahoru či dolů je úplně jasně slyšet. Částečně jako důsledek hodnoty samé, částečně jako důsledek změn interakce s ostatními součástkami v blízkosti, částečně jako změna v tranzientní odezvě, způsobené změnou rychlosti vybíjení odlišné hodnoty. Všechny faktory pak kladnou nárok na dodržení naprosto exaktního párování pro levý a pravý kanál. Při té příležitosti došlo – spíše ze zvědavosti – k proměření hodnot původních párů kondenzátorů z originální TAD výhybky. Hodně se od sebe rozcházely, u velkých hodnot až v řádu desítek uF. Dost možná to vysvětluje, proč jsem musel zvuk levé a pravé reprosoustavy předtím kompenzovat jejich nesymetrickým postavením, zatímco Revolution One jsou na milimetr přesně v rovnoramenném trojúhelníku.

Příběh ani tak nekončí, protože jakoukoli hodnotu kondenzátoru můžete poskládat z libovolného počtu menších hodnot a pokaždé se to bude chovat odlišně. My skončili na modelu 181,77 uF = 100 + 68 + 10 + 3.3 + 0,47 uF. Ani tak si člověk nemůže být jistý, že by nenašel ještě vhodnější typ nebo kombinaci. Prostě je to potřeba v určitý moment zastavit, jinak se z toho zblázníte.

Ve 3. části jsem zmiňoval, že vzájemná vzdálenost a orientaci součástek vůči sobě hraje významnou roli, často významnější než kvalita součástek sama o sobě. Jedno bez druhého nemůže být. Zásadní je to zejména u cívek, protože ty vyzařují silná elektromagnetická pole, takže by měly být rozmístěny tak, aby se vzájemně neovlivňovaly, což bylo při jejich velikosti nedosažitelné. Jediné, o co jsme se mohli snažit, bylo rozmístit je tak, aby to byl výsledek akceptovatelný pro uši. Navíc má EM pole cívek vliv i na hodnoty kondenzátorů v jejich blízkosti, takže jsme se potýkali s kumulativním problémem. Předsevzetí mít uvnitř hezky uspořádanou a fotogenickou výhybku vzalo velmi brzy za své a skončili jsme něčím, co spíš připomínalo pohled do popelnice.

Zlaté pravidlo uspořádání výhybek: čím hůře to vypadá, tím lépe to hraje. Na druhou stranu - toto popelnicové schéma mělo od obvyklého plošného vyskládání součástek nebo PCB desek jednu velkou výhodu: mohli jsme pracovat ve všech třech osách a zvuk tak optimalizovat v maximální míře.

Nepříjemné bylo, že vyladění jedné věci občas pokazilo jinou. Simulace a měření byly sice dobrým výchozím bodem, ale dál jsme pokračovali pouze ´na ucho´. Ne vždy pak taková změna vypadala dobře i v simulaci. Má to své vysvětlení: zatímco simulace pracují s idealizovaným modelem, kdy je každá ze součástek jasně daná svou hodnotou a umístěním ve schématu, při reálném použití se součástky navzájem ovlivňují, a to mnohdy významně, navíc simulace ani nepodchytí jejich různé zvukové signatury, ani vám neukážou, jak se bude zvukově projevovat kondenzátor o hodnotě 10 uF ve srovnání se skladbou 9+1 uF. Vším je potřeba se proposlouchat, a to až ve finálním osazení, protože se to chová odlišně od prototypu vyskládaného na desce. Byl to dlouhý proces s zdánlivě nekonečným množstvím iterací.

Duelund Pure Silver Bypass kondenzátory

Musím uznat, že pověsti nelžou a že tyto kondenzátory (o hodnotě 0,01 uF) jsou dost mocným nástrojem pro finální voicing. Jediná nevýhoda je, že jejich efekt není úplně předvídatelný, takže je třeba je prostě v daných pozicích vyzkoušet a výsledek si pro sebe vyhodnotit. Tato zkušenost ani nevykazuje lineární zákonitosti. Nebylo výjimkou, že jeden bypassový kondenzátor přinesl zhoršení, ale dva zlepšení. Pouze jsem vypozoroval, že se bypassy příliš nekamarádí s výškovou sekcí. Kdykoli jsem přidal bypass k některému z kondenzátorů tweeteru, zvuk se malinko roztřepal či rozmlžil a ztratil preciznost. K nezaplacení naopak stříbrné bypassy byly na středech, kde jsem si pomocí nich mohl dotvarovat výsledek přesně podle potřeb, a na basech, kde pomohly dostat do spodku rychlost a pevnost. Na každém kanále nakonec skončilo celkem 12 bypassů, v některých pozicích zdvojené.

Čistě střibrné Duelund bypassové kondenzátory, silný nástroj pro ladění zvuku čehokoli.

Směrové propojovací vodiče

V předchozím pokračování jsem už zmiňoval, že pro propojení jednotlivých součástek mezi sebou se použily přímo jejich vývody – většinou to znamená stříbrné, stříbřené nebo měděné dráty. S Duelundem je radost v tomto ohledu pracovat, neboť nechává vývody dostatečně dlouhé. Tam, kde to nebylo možné, došlo na AAI vodiče s pevným průřezem (naddimenzované zčtvernásobením), ošetřené jejich IST technologií. Stalo se tak zejména na cestě od reproduktorových WBT terminálů k první součástce v sekci, a pak od poslední součástky v sekci ke stříbřeným terminálům měničů.

Honza se Silent Laboratories je tak trochu fanatik, takže promyšleným uložením součástek a zahradnickým prořezáním zbytečných výhonků dokázal z obou kanálů dostat ven dalších 4,5 metru spojovacího materiálu. Všechny spoje byly nakonec nalisované a pojištěné pájkou se stříbrem.

Ještě bych měl zmínit jednu důležitou vlastnost. Byl jsem upozorněn AAI, že po dokončení IST Estremo procesu se drát stává striktně směrovým. Pod pojmem drát si představte opravdu jen jeden drát v teflonu, nic víc, nic míň, žádná geometrie, žádné stínění, žádné zemnění, takže jak může být směrový? Ale byl. Když jsme kteroukoli z propojek mezi součástkami otočili, bylo to hned slyšet a nešlo jen o nuance. Kluci z AAI mi sice na každý z drátů udělali směrovou značku, jenže v topologii výhybky nebylo úplně snadné jednoznačně určit, co je vlastně směr signálu. Skončili jsme tedy na tom, že jeden po druhém se propojky poslouchali v tom či opačném směru a zůstaly tak, jak se projevovaly lépe.

Dobrý a špatný den pro Mundorf

Výběr rezistorů je o preferencích a rozpočtu. Existuje nespočet výrobců a řad a není možné vyzkoušet všechno, někdy i z praktických důvodů. Museli jsme tak například rezignovat na stříbrné Duelund Graphite Silver rezistory, které nakonec zůstaly v šuplíku, protože byly moc dlouhé a moc křehké, takže se prostorově prostě nevešly.

Duelund Graphite Silver rezistor.

Vyzkoušeli jsme i polské Path Audio, Tyto rezistory jsou krásně udělané a měl jsem s nimi výbornou zkušenost z jednoho z dřívějších projektů, kde v souboji rozdrtili jinou zajímavou značku – Mills. V Revolution One se Path ukázaly jako příliš uhlazené a proteplené, chyběl jim drajv. Pokračovali jsme tak rozstřelem mezi Mundorfy, od MOX přes Supreme k Ultra.

Mundorf MResist Ultra včetně chladičů. Fantastické rezistory s čistým a otevřeným zvukem.

Rozdíl mezi MOX a MResist Supreme byl snadno rozpoznatelný, přestože oba měly typickou Mundorf signaturu – třpytivější a prominentnější vršek pásma, který byl krátkodobě poslechově atraktivní, ale brzy mi tam začala vadit jakási roztřesenost a elektrická mlha, která dělala výšky nervózní. Kdybych to přirovnal k fotografii, tak Mundorf rezistory byly něco jako přeexponovaná fotografie s vyšší mírou pixelizace. Jakmile jsme vyzkoušeli neinduktivní MResist Ultra, které využívají místo drátu měděno-hořčíkovou fólii, bylo vymalované. Jsou nesmírně transparentní a nezabarvené, dost možná jedny z nejlepších rezistorů vůbec. Cena tomu pochopitelně odpovídá.

Jak moc se mi líbila čistota zvuku Mundorf Ultra rezistorů, tak málo jsem byl spokojený s jejich kondenzátory. Potřebovali jsme dva na každý kanál, 22 uF do výškové sekce a 68 uF do basové sekce, protože ani do jedné pozice se obří Duelund prostě fyzicky nevešel. Přiznávám, vyzkoušeli jsme Mundorf MCap Aluminium EVO Oil a nezkoušeli jsme vyšši alternativu MCap Silver Gold EVO; ta se ale liší jen materiálem koncových vývodů (kondenzátor je totožný) a nesmyslným navýšením ceny. Nebylo ani možné zkusit cokoli z řady Supreme, protože Mundorf vyrábí jen malé hodnoty do 10 uF a kdybychom to vyskládali z několika, dostali bychom se do stejných problémů s místem jako v případě Duelund.

Ve výškové sekci byl MCap EVO Oil jasným zvukovým kompromisem. Zvuk byl živý, ale jednorozměrný a dopředný, Honza ze Silent Laboratories proto navrhl náhradu za jeho oblíbený Jantzen Z-Cap. Vyzkoušeli jsme to a bylo velmi poučné slyšet, jak se zvuk měnil, když jsme Mundorf nahradili nejprve Superior Z-Cap, pak Silver Z-Cap, a nakonec Alumen Z-Cap. Po několika iteracích jsme skončili u kombinace několika Alumen Z-Cap, které nechaly zvuk dýchat, měly krásné barvy, dynamiku a detail, a současně zněly přirozeně a klidně. Kvůli vysoké hodnotě jsme zatím nechali Mundorf v basové sekci s tím, že pokud to bude nutné, vrátíme se k němu někdy později.

Tři řady Jantzen Z-Caps a ´´Mundorf MCap EVO Aluminium Oil.

Vzduch uvnitř

Provizorně jsme měli součástky ve skříních zafixované a podložené různými odřezky pěnových a pryžových materiálů. Jakmile byly potvrzené finální pozice, chtěl jsem dostat co nejvíc toho polstrování pryč a co nejvíc využít vzduchu jako dielektrika. Zároveň ale bylo potřeba tlumit rezonance. Nakonec jsem použil kombinaci dvou technik. K fixaci součástek to byla plastelínová lepící hmota UHU Pattafix ProPower, která zůstává stabilní i při vyšších teplotách (dokonce se ani nehnula při pájení v bezprostřední blízkosti), dokonale pohlcuje rezonance, ale sama nepruží. Pro separaci vodivých elementů a prevenci zkratu – například když se dva dráty křížily v bezprostřední blízkosti nebo bylo potřeba utlumit delší vývody – jsem použil malé segmenty retikulovaného materiálu s otevřenými póry. Tyto pěny se používají do hrubých vzduchových nebo vodních filtrů a skládají se zejména ze vzduchu a velmi řídké podpůrné vláknové struktury. Zvuk z toho profitoval a k tomu se zlepšila cirkulace vzduchu uvnitř výhybkových šasi. Původně jsme uvažovali o nějakých ventilačních otvorech, ale vedra letošního léta, kdy v místnosti teplota šplhala ke 30 stupňům, ukázala, že to nebude třeba.

Aero-padding z retikulované pěny s otevřenými póry.

Ve výsledku tak nezůstal doslova kámen na kameni. Každý prvek výhybky jsme prozkoumali a buď zůstal, nebo byl upraven, nebo vyměněn. Nakonec ale přece jen skanula poslední kapka pájky a mohlo se začít poslouchat.

Pokračování příště...

Užitečné kontakty:

Silent Laboratories – Jan Mixa, +420 777 772 642

Authentic Audio Image - AAI - +421 905 694 943

TAD Revolution One / Part 1 – kabinety

TAD Revolution One / Part 2 – výhybka

TAD Revolution One / Part 3 – komponenty

TAD Revolution One / Part 4 – skříně a ladění

TAD Revolution One / Part 5 – finále

(C) Audiodrom 2024