Výprava za chvěním / REV 9

To, že typem nožiček ovlivním frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače?  A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta? Tento materiál není recenzí v pravém slova smyslu – je spíše cestou, námětem a pošťouchnutím zvídavého čtenáře směrem, který otevírá fantastické možnosti.

 

Tento článek je postupně rozšiřován tak, jak se k nám dostávají další a další antivibrační a izolační zařízení a prvky.

REV 0 - Původní text - 04.2015

REV 1 - Nordost Sort Kones - 10.2015

REV 2 - Stillpoints - 06.2017

REV 3 - Ansuz Darkz - 04.2020

REV 4 - Stillpoints Component Stand SS & Townshend Seismic Podium - 07.2020

REV 5 - Synergistic Research UEF Performance Elevators - 04.2021

REV 6 - Shunyata Research DF-SS Dark Field Suspension System - 08.2021

REV 7 - Synergistic Research MiG 2.0, Stillpoints Ultra 6 V2, AAI Maxi - 11.2021

REV 8 - Hifistay - 02.2023

REV 9 - AAI Ultra 4 - 10.2023 + 12.2023 update

Výprava za chvěním

Země se zachvěla, roztřásla se, hory v základech se hnuly a chvěly se… (Žalm 18:7)

Audio technikou se zabývám dvacet let. Za takovou dobu člověk slyší pěknou řádku komponentů, které nadchnou a znovu tak zažehnou zájem o hifi, který postupem času zákonitě upadá do stagnace.

Jasně - v případě reprosoustav, zesilovačů nebo propojovacích kabelů se to má jaksi samo sebou - vývoj někam pokračuje a zákonitě zvedá laťku slyšeného, to se dá čekat a tak to nikoho nepřekvapí. Vyburcován ze zažitého jsem byl vlastně jen jednou – to když Audiodrom spustil sérii testů síťových zařízení a kabelů, který vyšel pod názvem Power Up! Chtěli jsme popsat drobné zvukové nuance, které přinese výměna síťové šňůry, a skončili jsme s vědomím, že tato operace má velmi zásadní vliv na to, co dokážeme vyždímat z našich audiozařízení.

Když jsem začal experimentovat s podložením komponentů, bylo zřejmé, že i tady musí být rozdíly slyšitelné pouze minimálně. Znáte to – žula, mramor, tvrdé dřevo, hroty a pryžové podložky - to všechno se zákonitě každému, kdo to myslí s hifi vážně, dostane dříve či později pod ruku , a všechno je to nějak slyšet. Unikalo mi ale měřítko vlivu na zvuk: nenapadlo by mě, že určitý typ nožiček pod audiozařízením se může podepsat na zvuku až tak dramaticky.

To, že typem nožiček ovlivním amplitudovou frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače?  A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta?

 

Highendová energie

Celé hifi je vlastně jen a pouze o přeměně energie. Mechanické, kinetické, elektromagnetické, vlnové, tepelné - snad jen jaderná chybí. Naneštěstí jde o zcela otevřený systém, kde vnější prostředí tyto přeměny významně ovlivňuje. Příkladem může být EM rušení, pronikající do řetězce, nebo typ a rozměry poslechového prostoru, který řídí chování zvukových vln.

Vtip je v tom, že protivná fyzika tvrdí, že energii nelze vyrobit ani anihilovat – všechno, co můžeme, je ji pouze přeměnit. Jak se zbavíme vlnění? Přeměníme ho na teplo v akusticky pohltivém prvku. Co s elektrickým signálem? Převedeme ho na vlnění pomocí reproduktoru. Co s optickým signálem? Transformovat na elektrický v převodníku. Co se ztrátami v zesilovači? Vyzáříme je přes chladiče. A tak pořád dokola.

Co se děje uvnitř komponentů, příliš neovlivníme. Nezbývá, než věřit výrobci, že zařízení udělal co nejlépe a proto jsme si ho vlastně i vybrali. To je de facto případ všech komponentů – přehrávačů, zesilovačů, převodníků, filtrů nebo reprosoustav. Co ale můžeme ovlivnit, a to velmi podstatně, je způsob, jakým bude komponent spolupracovat s okolím. Příkladem může být právě výměna napájecí šňůry, umístění reprosoustav na hroty, obložení zdi vhodným obkladem nebo plovoucí odpružení gramofonu. A přesně do této kategorie spadají i nožičky pod komponenty.

 

Do izolace!

Logika věci říká, že je potřeba komponenty od okolí co nejvíc odizolovat. To je rozumná úvaha – plovoucí gramofon je méně náchylný na vnější otřesy, stejně tak obráceně - plovoucí raznice lisu svými otřesy méně znepříjemňuje život dělníků v továrně. Čím více se bude komponent „vznášet“, tím méně jej bude vnější prostředí ovlivňovat, nebo ne?

Na principu izolace pracuje nejvíc měkkých podložek a nožiček, asi nejtypičtější jsou sorbothanové  podložky nebo Q-Foot od Audioquest, americké Vibrapody, nebo třeba Bright Star Audio Isonode či Black Ravioli BR Pad. Podobných ale najdete na internetu desítky, ne-li stovky. Dobrá zpráva je, že všechny takové podložky fungují – některé zlepšují, některé se o to jen snaží, některé zhoršují. Každopádně se všechny snaží komponent izolovat od vnějších mechanických vlivů. Jsou tu jen dvě potíže:

Za prvé, při troše trpělivosti - a po vyloučení psychoakustiky, způsobené hezky vypadajícími nožičkami s laserem vypáleným logem - dosáhneme podobného efektu běžně dostupnými materiály, které za zlomek ceny pořídíme v hobby marketu. Pryžových zátek, tlumicích kroužků, antivibračních či filcových podložek, korkových špuntů, pěnových rohoží nebo různě předepjatých pružin je tam spousty za pár korun, stačí jen kombinovat a experimentovat. Mohl bych vám vyprávět! Ať už ale budete kombinovat jakkoli úspěšně, v okamžiku, kdy podložíte pod komponent opravdu kvalitní nožičku (nepatřící do kategorie soft podložek), garantuji, že poletí všechno do popelnice.

 

 

Druhou (a hlavní) potíží poddajných podložek je už sám jejich princip. Je to podobné, jako s izolací stavby. Abyste ji ochránili proti vlhkosti, zaizolujete zvenku zdi pod úrovní terénu nepropustnými asfaltovými pásy, pro jistotu ještě o pár centimetrů výš. Funguje to, dokud se vlhkost nedostane do domu jinými cestami. Pak izolace funguje obráceně – nepustí vlhkost zpátky ven. A podobné je to i v hifi.

 

 

Měkké podložky se snaží zamezit transferu mechanické energie mezi komponentem a okolním prostředím. Dupnete a otřes podlahy se nedostane do komponentu. Nebo vibrace z reprosoustavy do podlahy. Super! V analogu to potřebujete, jinak přeskočí přenoska nebo nachytá mechanickou zpětnou vazbu, obdobně se může chovat i komerční CD přehrávač. Tranzistorovému zesilovači by měla být nějaká izolace jedno, stejně jako D/A převodníku nebo síťovému filtru.

Problém je v tom, že největším zdrojem rezonancí není dupající audiofil, ale sám zvuk, který posloucháme – masivní vlnění se dostane do komponentů i kdyby visely zavěšené na nylonových šňůrách uprostřed místnosti nebo levitovaly na magnetických polštářích. Nemyslíte si doufám, že 40Hz vlně zabráníte v průniku do gramofonu nebo CD přehrávače odpruženou mechanikou nebo hliníkovou skříní? Komponent se chvěje, ať ho položíme na cokoli. Izolujeme-li ho mechanicky od okolí, rezonanci v něm de facto uvězníme, a ta má pak čas nadělat co nejvíce nepořádku.

Snad jen s výjimkou gramofonu je měkká podložka pod špičkovou audiotechnikou problematická. Pomůže sice odstranit potíže s přenosem energie mezi soustavami (kupříkladu reprosoustavou a podlahou, takže sousedi pod vámi jsou spokojenější), vnese ale do zvuku řadu negativních artefaktů – udělá totiž nepořádek v čase.

 

Nepořádek v čase

Vezměme si reprosoustavy. Pořád mě překvapuje, jak moc klademe důraz na frekvenční odezvu našich reproduktorů v poslechových prostorách. Zeptejte se kohokoli na parametry poslechového prostoru a zaručeně vyrukuje s naměřenou frekvenční charakteristikou reprosoustav. A když je nejhůře, postavíme signálu do cesty ještě digitální korekci. Nepopírám, že amplitudová charakteristika je jeden z důležitých ukazatelů, popisující chování systému v daném prostoru, ale moc se z ní nedozvíme, stejné naměřené hodnoty dávají v praxi drasticky rozdílné výsledky – viz. náš článek Proč neměříme a nepovažujeme to za nutné. Mnohem zajímavější je kombinace amplitudového měření s měřením dozvuku a impulsní odezvou. Na rozdíl od frekvenční charakteristiky vnášejí tyto křivky do hry extrémně důležitý parametr: čas.

 

 

Hudba je dynamická záležitost, v čase proměnlivá, a to v řádu milisekund. Pro totálně věrnou reprodukci potřebujeme, aby signál z nahrávky zazněl pouze a jen po dobu mu nahrávkou vymezenou. V praxi se toho dosáhnout nedá – reprodukční řetězec a místnost do toho vnášejí myriády fázových posuvů a zkreslení. Postupnou redukcí takových zkreslení se ale začneme posouvat správným směrem. Proto je nutné, aby se nám energie nikde zbytečně nehromadila.

Krásnými příklady jsou ne zcela tuhé ozvučnice reprosoustav, které ´hrají´ i potom, co signál odezněl, vibrující palubková podlaha, velký kus nábytku v rohu místnosti nebo pryžové nožičky pod komponenty. Naakumulovaná energie ze stojanu, z podlahy nebo z vlastní skříně komponentu se nám hezky vyzáří o zlomky sekundy později a podložky tak fungují jako malé zásobárny energie. I ta malá zpoždění způsobují rozmazání zvuku, méně konkrétní ataky tranzientů, roztřepenost nebo přetlumenost na výškách a táhlá zaznívání až dunění na basech.

 

 

Měkké izolační nožičky se dají uzpůsobit tak, aby hromadily energie co nejméně – příkladem jsou Disc of Silence či Isolclear od Solid Tech, nebo AS Puck či Netpoint od SSC. Obě řešení pracují na stejné bázi: izolace komponentu s co nejmenší vlastní akumulací energie. V prvním případě je izolační disk zavěšen na pružinách, v druhém případě na napjaté textilii či lancích. Problém je v tom, že tím opět neřešíme odvod rezonancí z komponentu pryč.

 

 

A pak jsou tu tvrdší varianty téhož – dřevo. I když je dřevo tvrdší než pryž, z pohledu rezonancí jde stále o měkký materiál. Že má dřevo svůj „zvuk“ si můžete vyzkoušet zcela jednoduše pomocí špalíků různých dřevin, nic to nestojí. Měkčí dřevěné podložky jsou zbytečnost, tvrdší dřeva jsou zajímavější – ne nadarmo operuje Cardas nebo Ayre s myrtovými hranolky. Je potřeba dávat pozor na jednu věc – na rozdíl od pryže nebo filcu dřevo rezonuje. Efekt, který uslyšíte, tak nemusí  být nutně důkaz izolační schopnosti podložky, ale další rezonance, třeba i líbivé, kterou špalík pošle do systému. Poznáte to snadno – dřevěné nástroje znějí pak opravdověji, dřevěněji. Saxofon zní bohužel také dřevěněji. Pokud dřevo, tak tvrdé a takové, které svou vláknitou strukturou rezonance nebudí, například bambus. Tímto bych téma dřevěných špalíků uzavřel, u dřeva jde spíše o estetiku než funkci.

Při výkonnostním sportu byste si na sebe nevzali bavlněný dres, který hned studivě propotíte, ani nepropustnou vrstvu, pod kterou se zapaříte. Potřebujete goretex, jednocestnou membránu. Podobně klasické antirezonančníí podložky fungují buď oběma směry, nebo žádným směrem. Ukazuje se, že není až tak důležité zařízení odpružit či odizolovat, jako jej zbavit v co největší míře vlastních rezonancí a nepustit je zpátky.

A teď se podíváme, jak katapultovat vaše audio do vyšší dimenze nožičkami, které to umí. Podíváme se na to, jak si pohrát s jejich umístěním, a kde a u čeho mají největší efekt.

 

Síla gravitace

Nemáš-li dostatečně drahou sestavu, nemůžeš nic slyšet. Pokud máš drahou sestavu, jsi snob, a jako takový nemůžeš nic slyšet. Kruh, který připomíná Hellerovu Hlavu XXII. Vyvstává otázka, jakou má mít přesně aparatura hodnotu, aby nebyl člověk považován za neslyšícího. Přesto platí, že rozdíly v různých typech podložek může slyšet každý, za předpokladu, že je nemaskuje opravdu bídná akustika nebo opravdu ledabyle seskládaná sestava.

Opustíme-li hájemství měkkých absorbérů a podložek, dostaneme se zákonitě k ocelovému hrotu. Je to v současnosti nejvyužívanější technika, protože skoro nic nestojí. Hroty dnes vybavuje reprosoustavy prakticky každý výrobce, a pokud je zrovna ta vaše značka nepřibaluje, dají se koupit za pár desítek euro včetně různých adaptérů. Z hroty nemůžete udělat chybu, jejich vyzkoušením nic neriskujete. Funkčně jde o velmi jednoduchou myšlenku přenést hmotnost reprosoustavy do co nejmenšího bodu – dramaticky tak naroste hmota komponentu v bodě styku s podlahou (nebo stojanem či policí), de facto se tak změní rezonanční frekvence celého systému komponent-podložka. Už z toho vyplývá, že bude značně záviset na typu podložky. Ta bude apriori vždy tvrdá a sama o sobě rezonující: do měkkého materiálu (MDF, palubka, lino apod.) se hrot zapíchne a eliminujeme tak minimální styčnou plochu, nerezonující materiál (beton, pískovec, pemza apod.) hroty při větší hmotnosti umístěného komponentu rozštípou. Zůstane nám tak prakticky jen žula, mramor, tvrzené lamino, sklo či podobné materiály. Ty však samy o sobě svou vlastní rezonanční frekvencí komponenty zpětně ovlivňují, jejich vliv na zvuk tak bude slyšitelný, ne vždy však pozitivně. Zejména sklo je značně problematické a v 99% případů jako materiál podložky pod komponenty nevhodné. Jako obvykle, je to oblíbený materiál designových stolků a vypadá hezky. V hifi většinou bohužel platí, že co vypadá hezky, zvuku neprospívá.

Revoluce v keramické kuličce

Velmi chytrou konstrukci podložky představují výrobky německých Finite Elemente, neboli populární Cerabally. Finite Elemente nebyla ani první ani poslední firma, která s kuličkou přišla, nicméně jí budiž dík za to, že princip dostatečně zkomercionalizovala.

Úvaha je jednoduchá: tam kde je u měkkých podložek výměna energie mezi komponentem a podložkou naprosto svobodná (a jak jsme si už řekli, nožička navíc vnáší do této výměny svá vlastní zpoždění), a kde hrot funguje jen omezeně, přenos přes styčný element, kterým je kulička, je teoreticky jednosměrný.

 

 

V praxi to tak pochopitelně není – zatížení kuličky je axiální a tedy kolmé k podložce, zákonitě se tedy část energie vrací zpět. Pokrok je v tom, že poměr odvedené a přivedené energie je dramaticky lepší, než u prostého hrotu. Kulička by měla být dostatečně tvrdá a současně se nerozdrtit vahou komponentu - FE používá keramiku.

Nabídka Finite Elemente začíná cenově dostupnými nožičkami „jednokuličkovými“, Ceraone, Cerapuc a Ceraball. Nejpopulárnější je Ceraball, kde kus vyjde na cca 50€. Vyšší modely – Cerabase v provedení Classic, Compact a Slimline – obsahují kuličky tři, kde se axiální síla částečně roznáší. Odvod energie je tedy rychlejší směrem ven od komponentu a pomalejší směrem zpět.

Pozitivní vliv Ceraballu na zvuk je neoddiskutovatelný a osobně neznám sestavu, kterou by Ceraball nedokázal ´vylepšit´. Společným jmenovatelem takových vylepšení je větší tranzientní přesnost a nárůst dynamiky, projevující se lepším atakem a kontrolovanějším dozníváním, pročištění zvukové scény s lépe definovaným prostorem a konturovanější bas. Míra efektu závisí na mnoha dalších faktorech. Zkuste vyšroubovat u reprosoustav svoje hroty a našroubovat na stejné místo Cerabally a uslyšíte, o čem je řeč. Právě jste se stali obětí kuličkové revoluce.

 

 

Pokud jsou měkké (rozuměj pružné) podložky v kategorii začátečník, Cerabally patří do středně pokročilých. Chcete-li jít dále, je tu Cerabase. Je k neuvěření, jak moc se dá se zvukem pohnout výměnou jediné kuličky za tři, rovněž keramické. Protože se ale vícekuličkovým nožičkám budeme věnovat později, udělám teď malou, ale velmi poučnou odbočku – podíváme se na to, kam nožičky umisťovat a také něco o vlivu materiálového provedení na zvuk.

Revoluce v revoluci

Ne všichni vědí, že americký Nordost nabízí už pěkných pár let podložky, kterým říká Sort Kone. Kombinuje v nich princip Ceraball (tedy jednu kuličku v axiálním zatížení) s určitou vůlí nožičky do stran – to Finite Elemente neumožňuje. Je toho dosaženo prostřednictvím sendvičové kovové vložky uvnitř plastového konusu. Komponent, umístěný na nožičkách Sort Kone, tak lehce na kuličce ´plave´, úspěšně tak dokáže eliminovat i radiální přenos energie, podobně jako to bývá řešeno u gramofonu.

 

 

To však není všechno. Velmi unikátní myšlenka je v tom, že nejnovější řada Sort Kone dává zájemci možnost si vybrat mezi kombinacemi materiálů kovové roznášecí vložky a kuličky uvnitř:

Sort Kone AS – hliníková vložka s ocelovou kuličkou (70 USD /1ks)

Sort Kone AC – hliníková vložka s keramickou kuličkou (84 USD /1ks)

Sort Kone BC – bronzová vložka s keramickou kuličkou (140 USD /1ks)

Sort Kone TC – titanová vložka s keramickou kuličkou (365 USD /1ks)

 

 

A protože jsem měl doma bednu plnou všech Sort Kone skoro tři týdny, mohl jsem se s nimi dostatečně vyřádit ve všemožných kombinacích. Nutno ještě poznamenat, že firma nabízí ještě high-tech vypadající nožičky Sort Fut (SF), což je kombinace hliníku a bronzu se třemi keramickými kuličkami, určená pod reprosoustavy (350 USD /1ks). Naneštěstí je podstava Bowers & Wilkins 802 Diamond totálně atypická a neumožňuje jednoduchou náhradu originálních hrotů či koleček, a protože Sort Fut nemají ani rovnou styčnou plochu (má konvexní tvar), nebylo jak reprosoustavy na ně spolehlivě usadit. Sort Fut jsem proto vyzkoušel obráceně, tedy hrotem nahoru, pouze pod komponenty, kde byl vliv na zvuk srovnatelný s Cerabally. Takové umístění Nordost však nedoporučuje a to zcela logicky – ti z vás, kdo pozorně čtou tuto epopej od začátku, tuší proč.

 

 

Takže se pojďme spolu podívat, co Sort Kone provedly se zvukem sestavy – střídavě jsem je všechny postupně používal v roztodivných kombinacích pod všechny své komponenty: předzesilovač, koncový zesilovač a SACD přehrávač (Accuphase), distribuční síťovou jednotku (modifikovaný Thor) a dokonce i pod reprokabely (těch byla celá řada kvůli probíhajícímu testu top reproduktorové kabeláže).

Jak jsem hýbal se zvukem

Myšlenkový postup je následující: vyzkouším pod všechny komponenty nejnižší řadu AS a potom nejvyšší řadu TC. Zvukový rozdíl, bude-li nějaký, v podstatě vytyčí, jak by se asi mohly chovat systémy AC a BC. Tento myšlenkový postup se ukázal jako totálně chybný. Po několika dnech experimentů vykrystalizovaly 3 zásadní poznatky:

1)      Nejdůležitější je vychytat, kam nožičky umístím. Tím nemyslím pod který komponent, ale kam pod vybraný komponent. Nejlepších výsledků jsem prakticky ve všech případech dosáhl, když nožičky podepíraly následující místa zařízení: transformátor, místo vstupu IEC konektoru nebo místo distribuce k zásuvkám (v případě filtru), mechanické části (optický transport). Přesně v tomto pořadí důležitosti. Podložení originálních nožiček komponentu sice zvuk ovlivňuje, ale v porovnání s jinými umístěními zanedbatelně nebo i k horšímu.

2)      Je potřeba zjistit, kolik nožiček pod komponentem potřebujeme. Na dvou to nestojí, tři jsou optimum, i z pohledu financí a stability komponentu (Sort Kone nejsou výškově stavitelné, nemáte-li absolutně rovnou podložku, může se na čtyřech nožičkách zařízení kolébat).  V určitých případech se lépe než tři osvědčily čtyři či dokonce pět nožiček pod komponentem.

3)      V poslední řadě neplatí dražší = lepší. Postupná slyšitelná zlepšování vás mohou dovést k naprosto famóznímu vybroušenému audiofilnímu zvuku, který ale má se skutečnou muzikou pramálo společného. Podle gusta si tak každý musí pohrát s tou svou kombinací, která sedne uším.

Pro ilustraci uvedu, co se se zvukem dělo u SACD přehrávače Accuphase. Podobné výsledky se pak opakovaly u ostatních komponentů – o výjimkách se zmíním. Nejvyšší modely Accuphase (DP-78, DP-85, DP-600, DP-700, DP-720) mají jednotnou vnitřní topologii: u zadní stěny vedle sebe dva transformátory, vpravo od nich síťový vstup, vpředu centrálně uložená čtecí mechanika.

 

 

3x AS. V tomto umístění (pod transformátory a pod střed mechaniky) jsem dosáhl bezvadného výsledku. Zvuk se proti firemním nožičkám uklidnil, dostal mnohem lepší kontury, basu přibyla energie a všechno lépe plynulo. Když jsem zkusmo dal na stejná místa 3x Ceraone od Finite Elemente, pořád to bylo lepší než originální nožičky, ale částečně se ztratila mikrodynamika a zvuk byl hrubší a ´nevycválanější´.

 

 

Výměna AS za keramické AC na totožných místech přinesla explozívnější dynamiku, muzika dostala lepší kontrast, projevující se v subjektivně klidnějším pozadí a krásných dlouhých dozníváních. Polepšil si i prostor, zejména s ohledem na separaci nástrojů. Výborná kombinace.

 

 

3x AC v opačném postavení. Zvuk ´ztěžkl´ a rozmazal se, hudba jako kdyby se musela a prodírat skrze mlhu. Ztratila rytmický drajv, nebavila. Prostým odstraněním Sort Kones a postavením SACD na vlastní nožičky se projev přehrávače zlepšil.

 

 

3x AC plus 2x AS. Tady jde o kombinaci keramiky a oceli. Místa pro dodatečné dvě nožičky jsem našel experimentálně – posunoval jsem pod přehrávačem další nožičku až tam, kde jsem cítil největší odpor podstavy přehrávače, tj. tam, kde se podstava prohýbala více, než jinde. Jde sice o prohnutí v řádu mikrometrů, ale ucítíte to.

V tomto postavení přibyla k tomu, co jsem popsal u 3x AC, zvuková stabilita při vyšších hlasitostech (tím myslím hladiny okolo 85-90 dB v poslechovém místě). Hudba měla pevnou kontrolu, krásně precizní atak a velmi dlouhé a klidné doznívání, to vše v dokonale vrstveném prostoru.

 

 

3x BC. I když byl harmonicky zvuk krásně nasycený a oplýval značným množstvím detailu, pro moje uši byl jako by zpomalený. Dozvuky se držely v hudbě déle, než bylo třeba, piano bylo příliš barevné, příliš harmonické, rovnováha mezi rytmikou a barvou byla narušena. BC se mi pod přehrávačem jevily jako nejméně vhodná volba.

 

 

3x TC. Obrovský skok, úžasné všechno, konečná. Tohle by tu asi čtenář čekal, ale nedočká se. Kombinace titanu a keramiky byla nesporně v některých ohledech lepší, než třeba AC. Jednotlivé tóny se jako by uvnitř rozzářily, muzika dostala sonornější charakter, byla ´dospělejší´. S TC bylo vše o chlup organičtější. Nepolepšil jsem si ale o tolik, abych za tento rozdíl byl případně ochoten připlatit proti levnějším nožičkám.  Stejně tak bylo zajímavé, že když jsem tři TC doplnil o další dvě AS (podobně jako ve čtvrtém případě), se zvukem to prakticky nepohnulo. Na jednu stranu mě to udivilo, na druhou trochu i uklidnilo – psychoakustika se nekonala. Každopádně jsou Sort Kone TC hodně zajímavá zařízení, která rozhodně doporučuji odzkoušet.

Jízda nekončí

3x SF. Tři obráceně postavené reproduktorové Sort Fut se chovaly podobně, jako tři TC. O malinko více přibylo detailu, respektive detail byl lépe vysvícený, rozdíl byl ale poznat jen na speciálně vybraných nahrávkách a při běžném poslechu se stíral. Navíc dodávají Sort Fut pod audio komponenty zbytečnou výšku, takže je v praxi pravděpodobně člověk stejně jinde než pod reprosoustavy nevyužije.

 

 

Když jsem se dopracoval do pro mne nejlepšího výsledku u přehrávače, což byla popsaná kombinace 3x AC a 2x AS, vrhl jsem se na předzesilovač. Opět se potvrdilo, že je potřeba nožičky umístit tam, kde teče energie – tedy pod IEC vstup a pod transformátor. Skončil jsem tak s asymetrickým postavením, kdy třetí nožička přišla prostě tam, kde pouze zajišťovala předzesilovači potřebnou stabilitu. Když se nožičkami pohnulo o dva centimetry jinam, hudba ztratila fokus.

V zásadě jsem zjistil, že pomocí nožiček není problém se zvukem v určitém rozsahu manipulovat. Problém je nalézt takovou kombinaci, kdy to všechno zapadne do sebe v celém frekvenčním spektru, zejména v oblasti pod 50 Hz, která je kritická. Koneckonců se zde pohybujeme v okolí rezonanční frekvence střídavého napětí.

Bez zbytečného zabíhání do podrobností jsem dospěl k jednoznačnému výsledku: tři TC byly to pravé ořechové. Zvuk měl nejlepší drobnokresbu a dynamiku, zpřesnily se náběhy tranzientů, zvětšily se vnitřní kontrasty (třeba odkašlání v orchestru bylo perfektně lokalizovatelné na pozadí hudby), piano bylo čisťounké, zvonivé a hluboce harmonické a celá scéna se rozsvítila. Potvrdilo se rovněž, že při umístění komponentu na vhodně vybrané nožičky umožní hrát hlasitěji bez toho, aby se zvuk začal slévat nebo zahlcovat. Většinou tento jev přisuzujeme akustice místnosti, ale kupodivu se dá hranice hlasitosti posunout mnohem dál (cca 5 dB, což je hodně) i takovou zdánlivou nesmyslností, jako jsou správně vybrané podložky pod komponenty.

 

 

Prostá výměna jediné TC nožičky za AC už vnesla do zvuku neplechu a neklid, bylo to dokonce horší, než když se vyměnily za AC všechny nožičky. Se třemi AC bylo vše o malinko subjektivně pomalejší, o malinko zastřenější a dynamicky plošší. Ještě plošší to bylo přes AS. Jako kdybyste dění na podiu pozorovali přes tenkou prachovou clonu. Rozdíl sice nebyl dramatický, ale po pár desítkách minut bez clony jaksi už nebyla chuť se vracet zpět. To je nebezpečí hifi.

Ani na jednu variantu Sort Kone se nechytaly ani Ceraone, ani originální Ceraball. V porovnání se Sort Kone byl zvuk difúznější, tranzientně ohoblovanější a dynamika v důsledku komprimovanější. Cerabally také částečně manipulovaly s prostorovým zobrazením, jako by jej protahovaly do dlouhého tvaru písmene U, otevřeným koncem k posluchači. Na jednu stranu to dávalo hudbě atraktivní rozmach, ale na druhou to u zblízka sejmutých nahrávek v suché akustice studia nebyla pravdivá informace. Jiná káva jsou tříkuličkové Cerabase a další nožičky, o kterých bude řeč později.

 

Bodnutí do zad

Až doposud vše probíhalo hladce. Zákeřný úder přišel ve chvíli, kdy jsem naladil nožičky pod komponenty a začal jsem experimentovat se síťovým filtrem, lépe řečeno distributorem. Standardně je umístěn na hrotech, spočívajících na čemsi, co materiálově připomíná hodně tvrzený hokejový puk. Když jsem filtr usadil na tři AC, nic moc se nedělo, dokonce jsem měl pocit zhoršení – zvuk byl méně kontrastní a ve fortissimu se při stoupající hlasitosti začal slévat dřív, než s původními nožičkami.

S třemi TC byla muzika distingovanější, pozitivní vliv byl slyšet kupříkladu u violoncella, které dostalo věrnější barvu a uklidnilo se jeho doznívání, nebo u kontrabasu, který si zachoval plnost a váhu basu, ale polepšil si v konturách a detailu strun. Pak to ale přišlo!

Bronzovo-keramické BC upadly v průběhu testů do zapomnění, protože nikdy neexcelovaly, vždycky skončily mimo stupně vítězů. Pod filtr jsem je vyzkoušel vlastně jen tak pro úplnost, bylo mi jich líto. A nestačil jsem se divit. Bronz přinesl obrovský skok směrem k reálu. Ansámbl Harrryho Jamese tam najednou byl, se všemi svými trumpetami a saxofony, s explozívní dynamikou bicích, které když práskly, tak málem vyrazily reproduktory ze závěsů. Činely byly nádherně znělé a blyštivé, se spoustou jemných detailů a fantastickým dozníváním, skvěle rozlišeným uvnitř všeho hudebního dění.  Bylo slyšet nádechy před náustky instrumentů. Basa měla hluboký témbr, který rozechvíval košili. A vše bylo posazeno do dokonale vymalovaného prostoru. Kolečkem volume jsem mohl točit, kam jsem chtěl – nic se neslévalo, hudba byla krystalicky čistá až do bodu, než mě z hlasitosti začaly bolet uši. Ať jsem kombinoval ostatní nožičky jakkoli, obdobného efektu, jako s BC, se mi dosáhnout nepodařilo. Přidání jakékoli jiné nožičky navíc ke třem BC mělo vždy za následek zhoršení zvuku.

Výše uvedené experimenty ukazují, že v hifi jsou oblasti, které zatím zůstávají nedoceněny a které mohou – mnohdy velmi významně – ovlivnit posluchačský zážitek. Ukazují také, že je potřeba ke všemu přistupovat s rozvahou a nesoudit na základě doporučení či ceny – je naprosto nezbytné si odzkoušet všechno na vlastní kůži, jinak člověk neuvěří nebo naopak zbytečně vyhodí peníze.

To neznamená, že drahá zařízení nefungují. V dalším pokračování tohoto seriálu zabrousíme do říše ukrutně podložek nožiček, které (naneštěstí pro peněženky) dokáží nevídané věci.

 

Mechanická 'dioda'

Už na první pohled vypadají málo highendově. A vypadají tak i na druhý a třetí pohled. Stillpoints jsou zcela obyčejné kousky nerezové oceli. Těžké jsou, to ano, ale že by někdo příčetný za ně měl vysázet na stůl několikaměsíční výdělek? Posuďte sami:

Ultra Mini – zátěž do 25 kg - 135€/1ks

Ultra SS – zátěž do 450 kg – 266€/1ks

Ultra 5 – unesou cokoli – 745€/1 ks

Stillpoints vycházejí  z efektivních nožiček s keramickou kuličkou, jen posunují celou myšlenku o úroveň výš. Základní úvahou je: v sebelepším kuličkovém systému, dokáže kulička tlumit rezonanci jen ve vertikálním směru – rozptyl v horizontální rovině je zanedbatelný. Už z principu, tak jak jsme si popsali dříve, se tedy část odvedené energie zase vrací. Jak to tedy zařídit, aby rozptyl energie probíhal jen směrem od komponentu a zpět se nedostalo, pokud možno, vůbec nic?

Stillpoints to řeší více vrstvami keramických kuliček různé velikosti (podle typu nožičky), uloženými v radiálně se rozbíhajících kapsách. Rozptyl energie od kuličky ke kuličce je vícebodový a nikdy ne v ose nožičky, tlumení rezonancí mají pak na starost hliníkové inzerty a prvky z Delrinu, což je další progresívní polymer od DuPontu. Celé je to prakticky nerozebíratelně (spoje jsou zalisované)  uložené v nerezovém pouzdře – to je to, co je vidět. Systém pak funguje jako jakási mechanická dioda, která pustí mechanickou energii ven, ale zamezí jí dostat se zpět.

Měl jsem k dispozici dva měsíce po dvou setech (2 x 2 x 4) nejmenších Ultra Mini a prostředních Ultra SS. Nožičky dorazily až ke konci testu Nordost Sort Kones, takže jsem čekal jen kosmetické změny, protože v té době byl audio systém už zoptimalizovaný k mé plné spokojenosti. Začal jsem tím, že jsem zkusmo prohodil všechny tři bronzové Sort Kone BC za tři Ultra Mini.

Vlak doma v pokoji

Na sampleru Chesky Records je roztomilý track s názvem Freight Train Crossing, což není nic jiného, než autentický záznam nákladního vlaku, projíždějícího v těsné blízkosti mikrofonu. Vždycky to zaburácí a prožene se to místností, a podle toho, jaké jsou připojeny reprosoustavy to při větší hlasitosti méně či více roztřese zdi. Tentokrát mi připadalo, že vlak jede nějak potichu, tišeji, než obvykle, a tak jsem vytáhl hlasitost nahoru o další 3 dB. Jenže pak to přišlo: vlak zahoukal. Věděl jsem, že zahouká, slyšel jsem to už mockrát, ale hrozně jsem se lekl. Zahoukal totiž zhruba s takovou silou, jako reálná souprava, vzdálená dva metry. To bylo něco.

Přehodil jsem zpátky Nordosty a sjel to celé znovu. Bylo to perfektní, ale ten šok se nekonal. Šly zpět Stillpoints a srdce se zase na moment zastavilo. Dynamický kontrast byl obrovský. Díky třem kouskům kovu?

Mnoho dní jsem se Stillpoints experimentoval, přesouvaje je dopředu a dozadu za Nordost, Cerabally a Cerabase. Ať jsem je dal jakkoli a kamkoli, vždy měly značně pročišťující efekt, zlepšila se artikulace nástrojů, tranzientní atak, jemnost definice a zejména celková dynamika projevu systému. U mých oblíbených disků Reference Recordings se výkon zesilovače v dynamických špičkách při hodně hlasitém poslechu dostával k 220 wattům. Maximum jsem zatím dosáhl s Dynaudio Confidence C4 II na 250 wattech, s mými Bowers & Wilkins 802 Diamond jsem v ten páteční večer šel na 235 W. Když jsem chtěl jít ještě výš, z hudby vznikl chumel. Potom jsem posadil reprosoustavy na tři kusy Stillpoints Ultra SS. Stejný jev jako u nákladního vlaku – tiché pasáže zněly tišeji a současně rozlišeněji, hlasité pasáže zněly hlasitěji a současně rozlišeněji. A abych to zkrátil, tak najednou jsem mohl vytočit volume tak, že měřáky zesilovače podržely ve špičce údaj 330 W. Žádný chumel, žádný problém, muzika byla na hranici hlasitostního maxima a současně rozlišená a pod kontrolou.

 

Stillpoints Ultra SS

V tracku Vaquero (Opus 3 Showcase, Opus 3) je steel kytara. S Ultra SS pod reprosoustavami byla čistší, doslova zpívala a byla víc vidět. Rozdíl byl podobný, jako pozorovat krajinu v podzimním oparu, kdy vzdálené kontury lesů splývají v jednolitou hradbu, a za jasného zimního dne, kdy vidíte i šišky na větvích. Všechno se prostě zpřesnilo. A nebylo to na úkor frekvenčního spektra. Ani basa ani tympán neztratily nic ze své váhy, jen se staly tranzientně vymezenější a jejich hlas se stal živějším, čistším. Bez Stillpoints jako by se do zvuku zpátky dostala jakási druhotná příměs, jakási nekonkrétnost, která přesně vymezené hrany lehce rozmázla, jako kdybyste přejeli čerstvě namalovanou linku suchým štětcem. Pod taktovkou stillpointovské tranzientní dokonalosti se stávají lahůdkou zejména perkusivní zvuky, jejichž dynamika připomíná elektrické výboje vysokého napětí. Ovšem kupříkladu basová linka v No Ordinary Love (Sade, Love Deluxe, Sony/Epic , 500598-2) vynikne jen při opravdu reálných hlasitostech a mohu říci, že pokud chcete hrát nahlas a stále highendově, Stillpoints jsou prakticky nezbytné. Jejich úloha roste s otáčejícím se kolečkem volume geometricky. Jednoduše řečeno, dostanete se v tom otáčení dál. Mnohem dál. Sade tak vyvolala úsměv u mě a zuřivost u partnerky, která se přiběhla podívat, co se to děje, že o patro níž se posunují skleničky samy po stole.

I pod komponenty se Ultra SS projevují obdobným způsobem – k rozpoznání rozdílu nepotřebujete slepý test. Zejména pokud prohodíte Stillpoints zpět na měkké nožičky, třeba sorbothanové puky – to vám pak bude hned zcela jasné, o čem byla první kapitola tohoto povídání. Ani kombinace nefungují, je to tak trochu loterie; je lepší mít mezi komponentem a podlahou/stojanem pouze Stillpoints než třeba Stillpoints v kombinaci s měkkou nožičkou nebo snad dokonce postavené na ní. Jak jsme si vysvětlili, cílem není komponent odizolovat od podložky, ale naopak ho s podložkou propojit, ovšem jen jedním směrem. Kombinace Stillpoints Ultra SS a SSC Netpoints byla horší, než jeden či druhý systém samostatně.

Stillpoints Ultra SS versus Finite Elemente Cerabase

Pro mne důležité porovnání ze dvou důvodů – jednak mám Cerabase doma, jednak je považuji za nejlepší  ´izolační´ řešení (proto je mám doma). Pro porovnání obou koncepcí jsem donekonečna sjížděl dva tracky ze zlaté pokladnice, labelu Audio Lab, který v sedmdesátých letech (!) nahrál několik audiofilních majstrštyků. Ty jsou nyní, po pečlivém přepisu z původních pásů, k dispozici na hybridních SACD u Octavia Records. Vesměs jde o efektní jazzová čísla pro jednoduché nástrojové skupiny, zaznamenaná v plné dynamice (DR okolo 16-18).

Nahrávka The Dialogue (OVXA-00008/SCD-1) je razantním duelem bicího setu a kontrabasu, nasnímaným přes čtyři mikrofony, Don´t be That Way (OVXA-0003/SCD-1) k tomu přidá ještě pětici saxofonů a piano. Oba kousky spolehlivě prověří dovednosti reprodukčního řetězce ve škále od 20 Hz do nekonečna (v  DSD) a k testování rezonancí jsou jako stvořené.

Se Stillpoints Ultra SS byla basová stupnice fantasticky pevná, jednotlivé tóny nastupovaly s rychlým zabráním prstu za strunu a vřelou hloubkou  vibrací. Počáteční atak byl dalek od toho, jak ho „audiofilně“  slyšívám z komprimovaných nahrávek a různých samplerů, byl měkčí a dynamičtější, čistší a plnější, blíže k tomu, jak ho slyšívám metr dva od kontrabasu v klubech. Kde jinde chcete měřítko pro posuzování nabrat? Bicí set exceloval famózní lokalizací a ultrapřesnou prostorovou definicí ve všech osách – a opět, mohl jsem otáčet kolečkem volume nahoru a dolů a nic se nedělo, nenastal bod zlomu, kdy by se z muziky stal neposlouchatelný chumel, hudba si vysoké rozlišení a definici podržela až do hlasitostního maxima. Podobně i pětisaxofonová Don´t be That Way načrtla naprosto přirozenou zvukovou scénu s dokonalou separací nástrojů – člověk mohl ukazovat prstem: tam je altasaxofon, tamhle  tenor, tady postavili piano… muzika stěží kdy hrála u mě doma lépe.

Přál jsem si, aby Cerabase „hrály“ alespoň stejně. Proč, na to zeptejte mého bankovního účtu. Takže jsem vyměnil Ultra SS za Cerabase a pustil se do porovnávání.

Cerabase jsou proti Stillpoints jakoby robustnější. Tam, kde mi Stillpoints přišly frekvenčně neutrálnější, dostala s Cerabase muzika bezprostřednější charakter, jako by měla silnější kontury a jednotliví muzikanti byli na scéně obtaženi silnější tužkou. Prostor se v zásadě nezměnil, zůstal i nadále výborný, ale preciznost lokalizace byla o fous nižší. Bylo zajímavé, že vliv Ultra SS byl slyšet zejména na výškách, kdy se stala palička na činelu vykreslenější a zvuk jemněji rozlišený, s lépe definovaným dozníváním i vlastní barvou. Rozdíl je ale třeba chápat jako nuanci, jejiž identifikovatelnost byla vykoupena mnoha hodinami opakovaného poslechu a proklínáním partnerky, která pomáhala znovu a znovu nadzvedávat osmdesátikilové reprosoustavy.

Je důležité poznamenat, že bylo důležité kam pod reprosoustavami nožičky přišly, stejně jako u audio komponentů. Jako nejméně vhodné vyšlo poslechově místo, kde jsou v nálitcích v podstavci upevněny originální nožičky. Zvukově naopak nejzajímavější se ukázala diagonální pozice na třech Stillpointech, kdy dvě přední nožičky skončily pod kovovým rámem podstavce a třetí to vybalancovala vzadu. Nejspíš došlo k optimálnímu roznesení hmotnosti reprosoustavy v rámci celého systému - v této pozici byly nejlepší jak Ultra SS, tak Cerabase, a rozdíl mezi nimi byl současně minimální. Preference jednoho nebo druhého typu nožiček se stal odvislý od nahrávky, která zrovna hrála, i když obecně byly přece jen o něco lepší Ultra SS. Trošku jinak jsem dopadl pod komponenty.

 

Stillpoints Ultra SS versus Ceraball versus Nordost Sort Kones

Upozorňuji, že nemá vůbec žádný smysl se zabývat otázkou, jestli jsou Ultra SS pod komponenty slyšet, když jimi nahradíme originální nožičky. Nejenže je to slyšet okamžitě, ale hlavně naprosto dramaticky. Je to skok. Nestíhají na ně ani Cerabally, které mají proti Stillpoints (a to i menším Stillpoints Mini) rozmazaný spodek a částečně deformovaný, dozadu protažený, prostor. Neptejte se mě čím a jak Cerabally prostorovou scénu ovlivňují (nejspíš to souvisí s ovlivněním určitých frekvencí v časové doméně), ale prostě to dělají a to ve všech aplikacích.

Trošku obtížnější je porovávat Stillpoints s Nordost Sort Kone TC. Pod předzesilovačem Ultra SS natolik zpřesnily lokalizaci a kontury všeho, že TC se proti nim jevily jako dětská hračka. Co víc – a to už si nedokážu vysvětlit vůbec – ukazovala kalibrovaná měřidla okamžitého výkonu koncového Accuphase A-60, při nezměněném volume,  o 6 dB nižší hodnotu, když byly pod předzesilovačem Ultra SS (u fenomenální Ciao ansámblu Harryho Jamese na labelu Sheffield). Výměna za Nordost Sort Kone TC generovala o 6 dB vyšší výkonový peak. Opakoval jsem test několikrát, pokaždé s na chlup stejným výsledkem. A aby to bylo ještě podivnější, projevoval se vliv Stillpoints i když jsem odpojil reprosoustavy, takže největší zdroj rezonancí v místnosti zanikl. Podle měřidel se dalo zcela jednoduše poznat, kdy byly pod předzesilovačem Ultra SS a kdy Sort Kones TC.

S Ultra SS pod komponenty to hrálo čistěji, utříděněji a konkrétněji, ale současně jsem měl pocit, že Stillpoints skutečně systém olupují o část energie – třeba basa v Arabian Desert Groove (Charly Antolini, Knock Out 2000, Inak 9053 CD) přišla se Stillpoints o část svého téměř záhrobně hlubokého témbru (kdo tuto nahrávku zná, ví o čem mluvím). Také piano v Dvořákových Dumkách přes svoji precizní dokonalost a až ďábelsky přesné kontury ztratilo část své barevnosti a harmonické obálky. Malé ´rozmáznutí´ se Sort Kones TC mi připadalo hudebně správnější, nástroj byl méně technokratický.

Stillpoints Ultra Mini

Jako nejlepší kompromis se nakonec ukázaly Ultra Mini. Nenápadné malé nerezové konusy sice nebyly tak dokonalé na výškách jako jejich větší bráškové, které jsem v tomto ohledu v systému stále postrádal, ale zato vrátily do systému více fyzična při zachování velké porce separace a vzduchu Ultra SS. Bylo by sice prima mít všechno, tedy barvu, alikvóty, sklepní bas i křehkost výšek v jednom balíku, ale ať jsem se všemi sety nožiček (a že jich bylo) experimentoval, jak chtěl, nejlepším kompromisem se ukázaly Ultra Mini, tedy pod předzesilovačem a síťovým distributorem.

Trošku jinak to dopadlo pod SACD přehrávačem, kde jakákoli kombinace Stillpoints sice přinesla více jiskry, čistoty, definice, rychlosti a prostě všeho, ale po delším poslechu jsem měl dojem, že už je to příliš vyprecizované. Po přibližně třech dnech pokusů a opětovných poslechů jsem jako preferovanou kombinaci zvolil původní skládačku Nordost Sort Kones, tedy 3x AC a 2x AS, která i subjektivně připadala nejvyváženější. Není bez zajímavosti, že zatímco se Stillpoints byl přehrávač na dotek ukotvený jako na hrotech, tedy se ani nehnul, na Sort Kones jako by mírně plaval  - výše jsem zmiňoval, že Sort Kones umožňují malou vůlí pohyby do stran. Možná i to je příčina, u přehrávače se přece jen unašeč disku pohybuje a tak jsou rezonance jiného charakteru než třeba u zesilovačů nebo síťových zařízení.

Ansuz Darkz aneb dílo severských bohů

Ansuz Acoustics vyrukoval z řadou ´mechanického zemnění´, jak ji nazývají, relativně nedávno. Konstrukčně nejde o nic převratného, Darkz jsou opět variací na opakující se téma tvrdý povrch + tvrdá kulička, v tomto případě přesněji vícero tvrdých kuliček. Pánové z dánského Aalborgu na to jdou přes materiálové inženýrství a používají hliníkové a titanové slitiny, které ve spolupráci s univerzitou v Aarhusu vytvrzují v částicovém akcelerátoru.

Poctivě působící Darkz se skládají ze tří disků, tří na sobě posazených okruží, která se vzaájemně dotýkají přes tři kuličky v každé vrstvě. Na každou nožičku tak připadá 2x3 kuliček. Vrstvy jsou vzájemně spojené středem probíhajícím segmentem. Výbrusy pro kuličky v discích mají vůli a celá sestava je složená tak, aby se všechno na sobě jemně pohybovalo v horizontálním i vertikálním směru. Celé to tedy trochu připomíná princip Stillpoints, kdy celá (hodně těžká) nožička působí, jako by se vám chtěla v dlani rozpadnout, ale přitom všechno drží pevně na svém místě.

Podle typu povrchové vrstvy jsou k dispozici Darkz v provedení C2 (anodizovaný hliník), D2 (vytvrzený hliník) a T2 (ještě vytvrzenější hliník). Na vrcholu pak sedí Darkz T2 Supreme, neboli Darkz T2S, jejichž disky jsou z titanu a každý prochází jiným vytvrzovacím procesem. Firma tvrdí, že dosažení požadované povrchové vrstvy trvá akcelerátoru 60 hodin.

Zvuk Darkz, aneb anti-Stillpoints

Pro experimenty jsem měl k dispozici Darkz T2 a T2S. Postupně se tak opět vystřídaly pod vším možným, s výjimkou reprosoustav. To byla škoda, protože právě pod reprosoustavami bývá efekt různých podložek markantní, nicméně nepřišel jsem na způsob, jak dostat Darkz na místo existujícího na míru vyrobeného řešení, které pod svými TAD E1 používám. Sice by to možná nakonec i šlo, ale dostal bych se s reproduktory do jiné výšky, takže by zvukové rozdíly nebyly průkazné.

Titulek tohoto odstavce není až tak úplně pravdivý, protože efekt Darkz je tak na 80% shodný s tím, co umí i Stillpoints. To znamená, že fungují bezchybně a zvukové zlepšení je jednoznačné a snadno slyšitelné. Dokonce tak snadno, že pokud ho neuslyšíte, tak nic ve zlém, ale bylo by vhodné se začít zabývat jiným koníčkem. S Darkz si polepšíte úplně ve všem, užijete si pevnějšího a dynamičtějšího basu, více se otevře zvuková scéna, všechno se zkonkrétní a současně uklidní, přibudou barvy. Těch zbývajících 20% je ale jiných. 

Stillpoints mají tu skvělou moc činit zvuk na vršku transparentním a současně prezentnějším. Tím myslím nejen výšky, ale i přechod k vyšším středům, který je v hifi velmi choulostivým místem. Hudba tak jako by se stala bezprostřednější a naléhavější, pozouny byly pozounovitější a smyčce měly razantnější tahy. Darkz na vršek jdou trochu jinak. Stáhnou o dílek dva svítivost Stillpoints, ale děje se to tak, že neutrpí celková transparentnost. Současně oživí i instrumentální barvy, což Stillpoints v takové míře neumí. Muzika tak jakoby sníží těžiště a úplně lehounce promění prostorovou perspektivu směrem k větší hloubce. Zvuk pak působí velmi komfortně a jemňounce, jako svezení limuzínou s vyladěným podvozkem. Rozhodně doporučuji si Darkz ´poslechnout´, protože patří k tomu absolutně nejlepšímu, co jsem měl doma. Nejen kvůli ceně (na kterou se raději ani neptejte) bych je doporučil jednoznačně k jakýmkoli vychytaným systémům, u nichž se budete po podložení divit, co z nich ještě dostanete. Ne, že by stejnou službu neudělaly i u běžnějšího zařízení, tam ale vložené investice zúročíte podstatně lépe, vyměníte-li raději třeba zesilovač.

Pozorování Darkz

V průběhu vícetýdenního života s Darkz jsem nenarazil na komponent, který by z nich neprofitoval. Senzační byl jejich efekt i pod subwooferem, kde to bylo nejen slyšet na pročištění spodku, který se stal razantnější a semknutější, ale kde to šlo i změřit. Konkrétně jednoduchým lidským metrem, tedy dlaní položenou vedle subwooferu na plovoucí podlahu. Tam kde byly předtím cítit značné vibrace, přenášené od subwooferu do podlahy a šířící se několik metrů skrze podlahovou konstrukci, bylo s Darkz cítit jejich jasný pokles. Totéž potvrdil i jednoduchý vibrometrv aplikaci mobilního telefonu.

Dalším prvkem, který Darkz posunuly o kus výš, byly síťové kabely. Primárně tam nepatří, ale proč to nezkusit. Ukazuje se opět, že kvalitní hifi systém je potřeba začít budovat nikoli od základu, ale od zdi - vliv na zvuk měly Darkz, umístěné pod přívodním kabelem, naprosto geniální. Jen pro přesnost podotýkám, že onen síťový kabel je Synergistic Research a nespočíval předtím pohozený na zemi, ale byl uložený na Ceraballech.

Naopak se mi Darkz neosvědčily pod síťovým kondicionérem (Shunyata Research Denali), kde sice zpřesnily okraje frekvenční charakteristiky, ale zároveň jako by zmizela živost na středech. Podobnou zkušenost mám ale pod Denali i s jinými nožičkami, vždycky se vrátím k těm původním z výroby.

Izolační podložky

Stillpoints navzdory svému jménu na místě nestojí a postupně své výrobky vylepšují. A tak jednoho dne mi přistála na prahu zatraceně těžká bedna, plná nových Ultra 5 V2, Ultra 6 a Ultra Base. Na jednu stranu jsem se na tu bednu těšil, na druhé mi bylo jasné, že to znamená určité finanční potíže, které vyvstanou vzápětí. Jeden kousek Ultra 6 oloupí vaši peněženku přibližně o tisícovku EUR, a to budete potřebovat k vybalancování komponentu minimálně tři až čtyři. Hierarchie je u Stillpoints jasně daná, stejně jako potravní řetězec – větší a težší požírají menší a lehčí – a v tomto případě bohužel i dražší požírají levnější.. Porovnáme-li vylepšené verze proti originálům, zjistíme, že novinky se udělaly krok kupředu v plnosti zvuku. Pokud si někdy někdo stěžoval, že Stillpoints vnášejí do zvuku možná až příliš vyprecizovaný pohled a jsou jako zvukové břitvy, novinky nelze nazvat jinak, než muzikální. Jsou to ale Stillpoints, takže ono precizní rozlišení se, naštěstí, nevytratilo. Tentokrát se ale na samotné nožičky nezaměřím, o nich jsem popsal už dost stránek. Zaujal mě hlavně přibalený ´stojánek na komponenty´, jakási variace na izolační platformu. A protože to krásně časově sedlo a takovýchto platforem se u mě doma potkalo víc, upřel jsem pozornost na ně. Postupně jsem tak prověřil nejen Stillpoints, ale i pódia od Townshend Audio a izolační desky od Harmonic Resolution Systems.

Stillpoints Component Stand SS

SCS-SS (cirka 2,300€) je určen k tomu, aby umožnil položit komponent na podlahu nebo na kus nábytku, tedy nikoli do racku. To přijde nesmírně vhod v případě velkých zesilovačů, ale pochopitelně i jakékoli jiného hifi zařízení. Stillpoints Component Stand SS není určen pro reprosoustavy, ale apriori by neměl být problém jej použít i tam, vypořádáte-li se s tím, že je zvedne docela dost nad podlahu.

Konstrukce SCS-SS je odvozená z ESS racku, ale nenajdete v ní žádná lanka. V podstatě je to jednoduché, ale velice chytré. Máte k dispozici tříramennou a čtyřramennou verzi, ramena si můžete navíc objednat ve dvou délkách. Počet ramen nemá nic do činění s nosností - i na tříramennou verzi můžete dát cokoli -  jako spíš se stabilitou toho, co hodláte na SCS-SS umístit. Taky můžete vzít v úvahu, že jedna nožička navíc se velmi pravděpodobně pozitivně podepíše na celkovém zvuku.

 

Základem je středový nerezový segment, do kterého se nasouvají drážkované nerezové tyče. Úhly mezi tyčemi nejsou fixní, ale můžete je libovolně měnit a pak je zafixovat pomocí šroubů. Do drážek v tyčích se nasouvají závitové segmenty, do kterých shora našroubujete libovolnou nožičku Stillpoints. Tedy takovou, která má závit, tj. Ultra SS, Ultra 5 nebo Ultra 6. Nožičkami se dá podél tyče pohybovat tak dlouho, doku nejste spokojeni se zvukem a komponent není ideálně usazen. V zásadě je tak možné na SCS-SS umístit naprosto cokoli, co nepřesáhne jedním rozměrem nějakých 70 cm - platforma se jednoduše přizpůsobí. Když už si musíte dokoupit nožičky, jsou k ramenům alespoň přibaleny v potřebném počtu Ultra Base.

A co to dělá se zvukem? V prvé řadě záleží na tom, které z nožiček na platformu namontujete. Pak platí v zásadě to, co jsem už o Stillpoints napsal. Výhodou tu je, že zatímco u samostatných nožiček řešíte ještě podložku (obvykle polici v racku), tady to vyřešil Stillpoints za vás. I když mi prošlo rukama vícero platforem pro komponenty, mohu jen napsat, že toto řešení je zdaleka nejefektivnější. Záměrně píšu ´pro komponenty´, protože pokud jde o reprosoustavy, mám v záloze ještě jedno nadmíru účinné řešení.

Kdo to nevyzkoušel, těžko uvěří, jak zásadní vliv může mít způsob, jak a na čem jsou hi-fi zařízení usazena. Efekt Stillpoints Component Stand SS se dá ve zkratce zhodnotit takto: zvuk, o kterém jste si doteď mysleli, že je bezvadný, se najednou ukáže, že bez SCS-SS byl prostorově rozostřený, tonálně vybledlý a dynamicky komprimovaný. Potíž je v tom, že to nevíte, dokud si to jednou neposlechnete. Pokud máte rádi introspektivní sérii nahrávek Johnny Cashe pro label American, produkovanou Rickem Rubinem, mohlo by se vám líbit album Greg Browna Over and Under. Se Stillpoints platformou pod přehrávačem jsem všechny tu struny (kytary, mandolínu a skřipky) slyšel s úžasnou tranzientní rychlostí a dlouhými dozníváními, zatímco základní tón zůstal plný a nasycený. Spodek byl pevnější a přesnější, což dál pomohlo pročistit středy, které předtím zbytečně dlouho doznívající basy kontaminovaly.

Pokud nemáte v oblibě hi-fi stolky a racky tak jako já, tak je Stillpoints Component Stand SS něco jako konečné řešení vašeho problému.

Townshend Audio Seismic Podium

Pete Townshend už dvacet let vytrvale zdokonaluje svůj princip ideální izolační platformy, která oddělí reprosoustavy od podlahy. Původní inspirace přišla z automobilového průmyslu – jeho Seismic Podium je vlastně ocelová deska, v rozích usazená na laděných pružinových tlumičích.  Seismic Podium jsou k dispozici v několika předdefinovaných velikostech (1300 - 1700€ podle rozměru) a pokud si přejete rozměr jiný, Townshend Audio jej rádo vyrobí na míru. Kromě platforem jsou k dispozici Seismic Bars (tyče pod reproduktory a vlastně pod cokoli) a Seismic Corners (rohy pod nábytek a racky), všechny vycházející ze stejného principu.

 

Nejnovější verze Seismic pods (to jsou ty pružinové moduly) doznala poměrně zásadních zlepšení: jednak se dostala ocelová deska níž k podlaze, jednak je předpětí pružin jednoduše seřiditelné otáčením horního segmentu. To první je důležité, protože nechcete, aby se po podložení reprosoustav pódii změnila výška výškového reproduktoru vůči vašim uším, to druhé je o možnosti jednoduše si přizpůsobit citlivost odpružení podle zátěže, kterou platforma nese.

 

Neměl jsem zatím možnost vyzkoušet všechny izolační produkty Townshend Audio, nicméně jsem měl k dispozici dvě desky Seismic Podium, které fungovaly skvěle pod reprosoustavami, a na jejichž základě jsem si nechal u firmy udělat na míru i platformu pod subwoofer. Stále jsem v pokušení jednou vyzkoušet, jak by asi tyhle odpružené platformy fungovaly pod audiokomponenty, ale to možná někdy příště, napřed bych musel vymyslet, jak dosáhnout rozumných podmínek pro A/B test.

Zvuk Seismic je o konturách a tichu

Tam, kde měkké podložky zvuk rozmazávají a tvrdé podložky svou přesností mohou někomu vadit, je Seismic Podium něco jako průsvitný lampový zvuk. Však to znáte, když je pianista tři řady od vás, tak se nesoustředíte na to, jestli to má ten správný ´prostor´. Těžko může být cokoli ještě větší 3D, než naživo hrané piano. Prostoru si tedy vlastně ani nevšimnete a plně se soustředíte na krásu barev, kadence a hudbu samotnou. A toto je zvuková perspektiva, kterou nabízí Townshend platformy. Nezvýrazňují typické hi-fi artefakty, ale dají hudbě klid, aby mohla naplno vyznít a zazářit.

S reprosoustavami na Seismic pódiích (vs Cerabase) bylo piano, hrané Cyrus Chestnutem v Reckless Blues (Madelene Peyroux, Dreamland), v místnosti jakoby fyzicky přítomnější. Jeho kontury, a tím myslím kontury nástroje, nikoli zvuku, se o něco zjednoznačnili a bylo jednodušší si celý nástroj představit. Calypso Blues Youn Sun Nah (Voyage) má intenzivní kontrabasovou melodickou linku, kterou jsem se Sesmic pódii mohl hrát zase o něco víc nahlas bez toho, aby začala nastupovat jakákoli negativa ve spektrálním vyvážení nebo dynamice.

 

Podobně dobře si Seismic Podium počínalo pod subwooferem, kde se projevilo zlepšením timingu. To, že byla rezonanční energie velmi účinně absorbovaná pružinovými segmenty, bylo nejen slyšet, ale hlavně cítit. Když jsem seděl a měl chodidla položená na zemi, podlaha se zachvívala a bylo jasně vnímatelné, kdy subwoofer zabral a kdy ne. Se Seismic pódiem tohle úplně zmizelo. Dokonce jsem se několikrát přistihl, že jsem šel zkontrolovat, jestli je vůbec subwoofer zapnutý. Byl, přesto se nechvěl. Tak jsem sáhnul dolů, jestli se hýbe membrána reproduktoru a ta cvičila jako divá. Rezonance kabinetu prostě téměř zmizely. To mě přimělo zkusit je změřit jednoduchý akcelerometrem v aplikaci MyFrequency na Android telefonu. Nevím, jestli je dostatečně citlivá nebo ne, nicméně toto je výsledek před a po:

 

Potlačit rezonance takto účinně a fyzicky vnímatelně se mi nepodařilo žádnými jinými tvrdými izolačními prostředky, Stillpoints nevyjímaje. Podobného ´nechvění´ jsem sice už snadno v minulosti dosáhl různými sendviči měkkých podložek, jen s tím rozdílem, že se zvuk vždycky pokazil - Townshend Audio Seismic Podium nemělo žádný rozpoznatelný negativní efekt. Když to domyslíte dál, tak vibrace, které jsem cítil přes podlahu, se šíří dál a zpětně se dostávají do citlivé elektroniky, výhybek a reproduktorů, a tam se různými způsoby namodulují do zvuku. Nemají teď, když se podlaha ani nehne, komponenty větší klid pro práci a nejsme zase o kousek blíž tomu, co je skutečně zaznamenáno v digitálních souborech nebo vyřezáno ve vinylových drážkách?

Synergistic Research UEF Cable Risers

Stojánky pod reproduktorové (a jiné) kabely byly uvedené na trh pod názvem UEF Risers a jen pár týdnů zpátky byly přejmenovány na UEF Performance Elevators. Jsou to jednoduché dílce, vyřezané z 2mm hliníkového plechu, s kartáčovaným a černě anodizovaným povrchem a vyříznutým firemním logem. To nejdůležitější na nich je napevno přilepený červený váleček, který je variací na HFT zářiče. S armádou HFT, GCT a ECT experimentuji už čtyři měsíce a protože tyhle drobnůstky mají - mírně řečeno -nezanedbatelný vliv na zvuk, nedivím se, že se ocitly i na podpůrných prvcích pod kabely. Synergistic Research doporučuje stojánky umístit tak, aby válečky HFT směřovaly do místnosti. To se docela obtížně dodržuje, protože pokud máte reprosoustavy přibližně v rovině s rackem, při podepření logicky stojánky vidíte z profilu, takže červený váleček jde buď ke nebo ode zdi. I tak je ale slyšet rozdíl, pokud směr válečku změníte. Zpracování je pěkné, výhradu bych měl jen k přesnosti frézování: zatímco do některých výřezů musíte příčnou nožičku natlačit, v jiných je příliš volná a vypadává.

UEF Performance Elevators (Cable Risers) jsem nahradil set svých vlastních DIY podložek pod reprokabely, které jsem v průběhu loňského lockdownu pár týdnů ladil a které doposud nic nepřekonalo (a že mi toho rukama už prošlo). Proti reproduktorovým kabelům, ležícím jen tak na zemi, nebo podloženými obvyklými vychytávkami, jako jsou kartonové roličky s gumičkou nebo dřevěné špalíky, je zvukové zlepšení markantní. Není to nic, čím byste se museli zdlouhavě proposlouchávat, prostě to slyšíte hned a jasně. Zvuk se v první řadě perfektně zaostří. Vizuálně bych to přirovnal k dokonale fokusované čočce fotoaparátu.

Druhá důležitá změna proběhla na středech, které vystoupily se znělou čistotou, jako by někdo na zašlém obrazu zrestauroval barvy a ty zazářily s novou intenzitou. Střed stereobáze udělal krok dopředu, což dalo centrálnímu prvku pocit intenzivnější přítomnosti v místnosti. Někde to byl vokál, jinde trumpeta, jinde basa, podle toho, co do středu v mixu posadili.

UEF Performance Elevators se prodávají v balení po čtyřech, a tak vám vyjdou pod každý reprokabel dvě podpěry, což pro tuhé kabely a běžné délky stačí, někde budete potřebovat UEF stojánků více. Znamená to, že si s jejich orientací můžete vyhrát a zvuk posouvat různými směry.

Shunyata Research DF-SS Dark Field Suspension System

Je to jen několik měsíců, co jsem měl v systému UEF podložky od Synergistic Research a teď znovu klečím za reproduktory a podkládám reproduktorové kabely (a nejen je) novinkovými DF-SS suporty, tentokrát od Shunyaty. DF-SS je akronymem pro “Dark Field Suspension System”. Ne že by Shynata Research ovládla tajemství temné hmoty, název odkazuje na originální pěnové podložky, které byly na trhu už dobré dvě desítky let. Zatímco originály se dále prodávají – teď ve verzi Mini – a jsou jakýmsi třívrstvým polymerovým sendvičem, který má podle firmy za úkol minimalizovat statický náboj mezi podlahou a kabelem, nové DF-SS jsou úplně odlišné koncepce.

I u DF-SS jde primárně o likvidaci statiky a omezení přenosu rezonancí v systému podlaha-kabel. Děje se tak polymerovým pouzdrem, naplněným blíže nespecifikovaným granulátem (když s podložkou zatřesete, tak to uslyšíte), a elastickým páskem, který je zavěšen mezi „véčko“ horních výstupků. Podle Shunyata Research DF-SS „významně snižují hladiny šumu a časového rozostření a vylepšují tak vnímaný fokus, čistotu, hloubku a prostorové informace [v hudbě]“. Měl jsem k dispozici několik sad DF-SS (prodávají se v balení po 3 kusech) a mohl jsem si s nimi hrát celých 10 týdnů, takže jsem je vyzkoušel pod všechno – reprokabely, propojovací kabely, síťové šňůry a dokonce i zemnící dráty.

Zatímco Synergistic a jejich UEF podložky slyšíte jasně a hned, vliv DF-SS je plíživější, v důsledku však o to významnější.  Když se pod kabely v totožné sestavě objevily UEF, přibylo jasu, barevnosti, zaostření a mírné dopřednosti, a jak se to tam objevilo, tak to tam taky zůstalo, v průběhu času prakticky beze změn.  DF-SS nebyly v okamžiku záměny slyšet tak markantně, jejich zvuk zrál postupně. Když jsem je dával tam a pryč, byl rozdíl s nimi a bez mich detekovatelný, ale nijak významný. Když jsem je ale nechal pod kabely týden a potom je odstranil, muzika značně utrpěla.

Shunyata Research DF-SS nijak neměnily tonalitu systému, ani nezpůsobovaly, že by zvuk na vás najednou vyskočil z reproduktorů. Bylo to spíš, jako kdyby byl předtím byla každá nota připoutána k měničům dlouhým elastickým vláknem, které ji v určitém bodě zase začalo strávat zpět k reproduktorům, a jako kdyby DF-SS toto pouto zrušily. Všechno bylo s nimi klidnější, přehlednější, plynulo to svobodněji a bez omezení. Nebylo to nepodobné rozdílu mezi zvukem systému tak, jak ho vnímáme za slunečného dne a uprostřed hluboké noci, když všechno spí. Hudba byla zřetelnější, víc odpoutaná od média i systému, víc existovala v místnosti bez vazby na elektroniku, byla sebejistější.

Nevím sice, jak objektivně vyhodnotit sebejistotu muziky, nicméně vím, že v okamžiku, kdy DF-SS ze systému odešly, začala být stresovaná a nervózní. Je potřeba si to poslechnout u sebe doma, ale za mě jde zatím o nejlepší řešení pro vedení kabelů, co jsem slyšel. Pochválit navíc musím i jeho stabilitu – díky nízko umístěnému těžišti, široké bázi a elastickému suportu nikde nic nepadá, ani se neposouvá. Pět hvězdiček z pěti.

 

Synergistic Research MiG 2.0, Stillpoints Ultra 6 V2, AAI Maxi

Objevování nového je v audiu nekonečný příběh, a tak jsem zase jednou v pokleku před komponenty a balancujíc zesilovač na jedné ruce se pod jeho šasi snažím dostat jedny z další dávky nožiček, co se doma sešly tentokrát. Mimochodem, pomnožné šasi je z francouzského chassis a až doteď jsem netušil, že v originále se to vyslovuje buď cha-sē (je-li jedno) nebo cha-sēz (když je jich víc). Ale pojďme zpátky k nožičkám. Stillpoints pustili do světa vylepšenou verzi jejich vrcholného modelu Ultra 6 pod názvem Ultra 6 V2; Synergistic Research přes pandemii taky nezahálel a vylepšil své tzv. MiG nožky na MiG 2.0. A konečně nový hráč na scéně, Authentic Audio Image, vypálil ven hned tři modely nerezových nožek Mini, Midi, a Maxi, ty poslední ještě ve stavitelné verzi Maxi Plus.

MiG 2.0: zaostřovače a rozvolňovače

MiG je zkratka pro “mechanical interface ground”, tedy něco jako mechanické zemnění. Zajímavé je, že nejde až tak o nožky v tradičním slova smyslu, ale spíše rezonátory, které vytvářejí můstek mezi komponentem a podložkou. Ony jsou v podstatě všechny nožičky rezonančními můstky, ale zatímco většina těch ostatních se tuto funkci snaží eliminovat, MiG ji naopak využívají, a dokonce ji zesilují pomocí HFT válečku, který je uvnitř každé z nich ve verzi 2.0 připevněn. O zázraku zvaném HFT jsme nedávno psali, takže si přečtěte příslušnou recenzi.  HFT jsou i součástí Synergistic UEF podložek pod reprokabely, o nichž se dočtete o pár odstavců výš v tomto předlouhém článku.

 

 

MiG 2.0s jsou de facto nerezové misky, které mají svůj vlastní zvuk, stačí do nich ťuknout tužkou. Ted Denney, hlavní mág Synergistic Research, doporučuje používat pod komponenty (nebo pod své platformy) vždy po třech MiG: dvě otevřenou stranou nahoru a jednu otevřenou stranou dolů pokud chcete „precizní prostorové zobrazení“, popřípadě dvě otevřenou stranou dolů a jednu otevřenou stranou nahoru pokud chcete „ambientní prostor“. Je to už pár let co jsem se přestal smát podobným prohlášením firmy, protože ono to opravdu funguje, stejně jako fungují i další neuvěřitelná udělátka od Synergistic  Research. U MiG 2.0 se předpokládá, že budou umístěny na některou z izolačních Tranquility platforem od Synergistic. V době recenze byla k dispozici verze Tranquility Base UEF, nicméně protože šlo o porovnání s dalšími nožičkami jiných výrobců, zajímalo mě, jak si MiG 2.0 povedou samostatně.

 

 

Při umístění jedna otevřená strana nahoru a dvě dolů produkovaly MiG 2.0 pod zesilovačem o něco sušší zvuk než Stillpoints. Je důležité zmínit, že ze všech modelů Stillpoints nadále používám pod zesilovač model Ultra Mini, který mi dává nejlepší výsledek. Zvukové obrysy i tranzienty se s MiG 2.0 nicméně zpřesnily a konfigurace slušela jednoduchým akustickým trackům, které kombinují ženský vokál s kontrabasem a kde si nově nabyté kontury můžete vychutnat. V podstatě platilo, že čím méně nástrojů, tím byl zvuk lepší, preciznější. Když jsem se posunul ke klasice nebo vícevrstevnaté elektronické hudbě, nebylo to jaksi ono a té přesnosti bylo příliš. Výsledkem inverzního umístění byla trochu difúznější zvuková scéna, trochu podobná té, kterou si pamatuji z experimentů s HFT Wide Angle.  Přesto ani jedna z kombinací neměla celkovou přirozenost Stillpoints. Jak jsem s MiG 2.0 různě manipuloval a slyšel, jak se při ťuknutí o sebe vždycky rozezněly, dostal jsem ale nápad.

Zmínil jsem už, že  MiG 2.0 jsou de facto rezonanční misky. Podobná zařízení na trhu už jsou, například od francouzských Acoustic Systems International nebo od německých High End Novum. Základní rezonanční kmitočet MiG 2.0 leží v oblasti okolo 7,3 kHz, jeho harmonické ale zasahují podstatně výš, takže MiG 2.0 primárně ovlivňují prezentní pásmo a oblast, které se mezi audiofily říká „vzduch“. Tím, že je ve středu MiG 2.0 navíc HFT zářič, se miska stane součástí přediva rezonancí poslechového prostoru a mohla by tak ovlivňovat to, co slyšíme. Takže jsem si vyhrál a zkoušel tři dny jednu misku po druhé umisťovat do různých míst v poslechovém prostoru – pochopitelně vždy otevřenou stranou nahoru - a poslouchal, co to dělá s muzikou.

Nechci čtenáře zahlcovat zbytečnými detaily procesu, takže přeskočím rovnou na konec: fungovalo to lépe, než jsem tušil. Nejslyšitelnější pozice s největším přínosem se ukázaly ty na reprosoustavách (další zajímavé umístění bylo za poslechovým místem v prostoru, zhruba ve třetině výšky od stropu).

Na Concierto de Aranjuez ze sampleru Accuphase Special Sound Selection 4 se (s MiG 2.0 na horní desce reprosoustav, směřujícími ke stropu) stal zvuk barevnější, dozvuky se protáhly a lépe zprostředkovaly akustiku živého sálu, a jako bonus se zpřesnila lokalizace. Nebylo tam žádné ale, akustické nástroje, hlasy, podupávání a další zvuky dostaly punc větší reálnosti a celé to bylo jako sledovat představení z prémiové pozice v hledišti. V jiné ukázce, Čajkovského Labutím jezeře, zde v transkripci pro dva klavíry, dostala obě piana do vínku lepší mikrodynamiku, zvuk byl otevřenější, bylo snazší slyšet filc kladívek, dopadajících na struny, i prostor se stal jednak hlubší, jednak průzračnější, a pozice obou křídel v něm byla lépe ukotvená. S výsledkem se dalo dál pracovat posouváním MiG 2.0 po horní desce reprosoustav; pozice blíž k čelní hraně produkovala jiný zvuk, než pozice blíž k zadní hraně.

Zaoblená hrana MiG 2.0 nicméně způsobuje kolébání MiG na reprosoustavě a fixace plastickou hmotou nebo lepící páskou rezonátor umrtví, takže efekt zmizí. Pro permanentní umístění MiG 2.0 tímto způsobem by se proto hodila nějaká miniaturní kovová trojnožka, podobně jako to mají rezonátory Acoustic Systems International.

Stillpoints Ultra 6 V2: barvy a fokus

Ultra 6 V2 je na vrcholu celého potravního řetězce podložek Stillpoints. Je to také vůbec nejtěžší izolační nožička, co jsem kdy držel v ruce – kus váží 680 g. Již dříve jsem v tomto předlouhém článku poznamenal, že hierarchie je u Stillpoints jasně daná: čím složitější a větší jejich výrobek je, tím lepší výsledek. Za dobu několika let, co jsem měl možnost s různými podložkami od Stillpoints pracovat, jsem vypozoroval, že základní zvukové atributy mají obdobné, směrem nahoru k vyšším modelům se však výsledný zvuk stává plnějším, kompletnějším a barevnějším.

Ultra 6 V2 v tom nejsou výjimkou. Uvnitř je šest vrstev keramických kuliček, které roznášejí zátěž přes nerezové segmenty paprskovitě do stran, čehož výsledkem je vratký systém, odvádějící rezonance z komponentu pryč a nepouštějící rezonance podložky do komponentu. Velikost a nosnost Ultra 6 V2 neomezuje jejich použití pouze pod přístroje, můžete jimi v klidu podložit i reprosoustavy nebo subwoofery.

Podobně jako ostatní Stillpoints propůjčí i Ultra 6 V2 zvuku lepší prezenci a uslyšíte, jak se všechno zaostří, vyčistí a rozsvítí. Množství slyšeného detailu poskočí nahoru, bas zpřesní kontury, hlasy se stanou artikulovanějšími. S Ultra 6 V2 se však zlepší i informační hustota, zvuk je bohatší, plnější, harmoničtější a fyzičtější. Stillpoints Ultra 6 V2 jsou fantastické podložky, pravděpodobně nejlepší vůbec, pro většinu z nás však může být problém jejich cena (1000 €/ks).

AAI Maxi: síla a stabilita

Vyzyvatel Stillpoints dorazil se Slovenska. Authentic Audio Image sice za sebou nemají masívní marketing jako velké zahraniční značky, zato má tým, stojící za AAI výrobky, velice dobré uši, vycvičené aktivním muzicírováním.

AAI podložky využívají rovněž systém keramických kuliček. V AAI Maxi jich je celkem pět ve dvou vrstvách, takže oba bloky nerezové slitiny po sobě „plavou“. Tam kde Stillpoints spoléhá ryze na mechanické řešení, přidává Authentic Audio Image ještě svůj vlastní „IST“ proces odladění materiálových vlastností (IST je zkratkou pro Interference Suppression Technology). Sami autoři říkají, že i když by šikovný kutil jejich nožičku rozebral a okopíroval, výsledek rozhodně nebude totožný. Maxi (potažmo Maxi Plus) jsou zatím na špici jejich katalogu podložek pod komponenty.

Výšku AAI Maxi nelze nijak přizpůsobit, nicméně není žádný problém jakýkoli komponent usadit na doporučených čtyřech kusech. Po usazení se stabilním nestane jen komponent, ale zastabilizuje se i zvuk. Podobně jako u nedávnou recenzovaného síťového kabelu AAI Maestoso nejde o zlepšení v jednotlivostech, ale dojde ke komplexnímu posunu všech zvukových atributů směrem nahoru. A přestože výše popsané Stillpoints Ultra 6 V2 způsobí na první poslech větší wow efekt, po důkladnějším poslechu se AAI Maxi začnou jevit jako jejich jediný seriózní vyzyvatel.

Megadeth a jejich Unplugged in Philly je bootleg akustického turné z června 1998. Nahrávka má fenomenální dynamiku 22 dB a dokonalou autenticitu. Nejde o nijak audiofilní nahrávku a zejména stereobáze by mohla být širší a trochu to vypadá, jako by to celé bylo chycené na jeden mikrofon. AAI  Maxi pomohly jednotlivé prvky zvukové scény lépe utřídit a třeba v takové Countdown to Extinction bylo i na desátý poslech pořád co objevovat. Zvuky, ať ty hudební nebo nehudební, které byly předtím jen naznačené nebo skryté, se najednou vylouply ven v celé své kráse.

V Ringing That Lonesome Bell (AudioQuest Music) Robert Lucas sedí na židli a hlavní mikrofon má někde na úrovni hrudníku, s kapslí směřující šikmo nahoru, a dalším párem mikrofonů zavěšených shora. Tohle vertikální uspořádání a výškové poměry, skvěle zachycené na živém dvoustopém záznamu bez jakékoli dodatečné postprodukce, jsou slyšet samozřejmě i s normálními nožkami, ale AAI Maxi tomu daly exaktnost: přestalo být pochyb o tom, jak a kde přesně na cestě mezi zpěvákovými ústy a jeho slide kytarou mikrofon je. Podobně třeba Maxi podpořily témbr houslí v Number Two, což je track #5 na albu The Hot Club of San Francisco (Reference Recordings). Celá výrazová škála nástrojů jako by poskočila o úroveň výš, připadalo mi, že to i muzikanty baví víc než obvykle. Sólo na basu ke konci skladby zpevnilo, ztěžklo, a současně s nově nabytou silou předvedlo prvotřídní rozlišení.

Podobná pevnost, vřelost a vtahující muzikálnost mě obklopily na albu Emel Mathlouthi Kelmti Horra (World Village/Harmonia Mundi). Tuniská zpěvačka kombinuje uhrančivé arabské motivy s moderními rytmickými postupy, spojuje tak svět akustických instrumentů (kytary, housle, tradiční perkusívní nástroje) se světem samplovaných zvuků. Oba světy jsou bohaté na tranzientní informace a podložky od Authentic Audio Image měly schopnost učinit všechna ta drnknutí, úhozy, klepnutí a další zvuky jednak analogově přirozenými, jednak precizně vykrojenými ze hudebního přediva. Během týdnů jsem vyzkoušel AAI Maxi, AAI Midi a AAI Mini pod třinácti zesilovači, převodníky a přehrávači. Doufám, že ti čtenáři, kteří se časem prokousali tímto článkem až sem, už dávno nepoužívají pod komponenty jakékoli měkké sorbotany nebo pryže. A pokud ano, protože jsou Stillpoints či Ansuz zcela mimo rozpočet, je tu řešení v podobě AAI, které jsou ke Stillpoints nejblíže ze všeho, co jsem zkusil (a vím i o takových, které Ultra 6 V2 za ně vyměnili). Pro mě jsou Ultra 6 V2 přece jen o fous dál, zejména v tom, jak zacházejí se zvukovými konturami, ale když uvážím, že AAI Maxi jsou za 250€/ks a Ultra 6 V2 za 1000€/ks, není jaksi co řešit. Mimochodem, cenově odpovídají AAI Maxi modelu Stillpoints Ultra SS (275€/ks), tady je to ale souboj nerovný a AAI jsou jednoznačně lepší.

Z dávnějších dob mi doma zůstalo několik kousků Stillpoints Ultra Mini (140€/ks), které používám na časem prověřených kritických místech pod kabely, zejména síťovými. Teď tam mám kombinaci Ultra Mini a AAI Mini, mnohdy pod jedním a tímtéž kabelem. Není to úplně jednoduché, protože oba typy nožiček mají hladkou horní stranu a kabel se po malé nerezové plošce smýká, což je umocněno tím, že se nožička vrtí do stran. Takže to chce dobře vybalancovat a pak na to už nesahat. Dobrá zpráva je, že v Authentic Audio Image pracují na nožičkách s vybráním na horní straně, určeném právě pro kabeláž. Budu se těšit.

 

Korejská preciznost

Manufakturu Hifistay sleduji od roku 2003. Nechce se mi ani věřit, že to už je 20 let. Firma se zabývala CNC výrobou přesných součástek pro různá průmyslová odvětví, zejména optická zařízení, a hifi sortiment byl v podstatě koníček. Začalo to různými hliníkovými platformami a racky, nad jejichž designem jsem doslova slintal. Byl jsem rozhodnut si něco pořídit, ale mimo Asii byly výrobky nedostupné, webové stránky Hifistay byly značně chaotické a navíc v korejštině, a komfort dnešního internetu kdy si objednáte cokoli odkudkoli byl ještě v plenkách. Moje korejština je chabá, a tak jsem zůstal u slintání.

 

 

Postupem času se díra na trhu s různě pojatými racky a izolátory zaplnila, Hifistay – alespoň pro mě – ale zůstalo jakýmsi designovým etalonem. Proto mě potěšilo, když firma začala vystavovat na High End Mnichov – to signalizovalo snahu o mimoasijskou expanzi. Podařilo se, a tak si s izolátory tří řad už několik týdnů hraji doma ve své sestavě a jiných sestavách.

Jmenovitě jde o řady Hardpoint Trinia, Ballerino 60 Single Swing a Ballerino 88 Triple Swing. Katalog Hifistay je poměrně široký a kromě nožiček pod komponenty a reprosoustavy, platforem a racků, obsahuje i podložky pod reproduktorové kabely nebo clampy pro gramofon. Všechna řešení pracují s komplikovaným uložením jedné či více řad keramických nebo slitinových kuliček a někde i silikonových závěsů či plovoucích disků, a podle komplikovanosti umožňují na nich uloženému komponentu cestovat v jedné, dvou nebo všech tří pohybových osách. Zajímavostí je i fakt, že firma pracuje s tvrzeným anodizovaným hliníkem, takže oproti například nerezovým Stillpoints či AAI jsou Hifistay mnohem lehčí, takže nepřetěžují rack či regál. Hifistay nemá na rozdíl od konkurence problém s uveřejněním konstrukčních diagramů, a pokud budete chtít, můžete každý z jejich prvků rozebrat na prvočinitele. To je highendovém světě jev spíše raritní.

 

 

Jako obvykle jsem si za těch několik týdnů stanovil plán postupu a všechny tři typy vyzkoušel ve všech možných i značně obskurních konfiguracích a na spoustě hudebního materiálu. Jako obvykle zdůrazním, že má pozorování lze zobecňovat jen s opatrností, protože každý audio systém je unikát a musí řešit jiný typ problému v rezonanční mechanice podlaha – rack – komponenty – kabely – reprosoustavy. A každý máme i jiné preference a fyziologické vnímání zvuku. Určitou roli hraje samozřejmě i vizuální dojem, a tady můžu zodpovědně prohlásit, že jestli mohou nějaké izolátory vypadat sexy, tak jsou to právě Hifistay.

 

 

Ballerino 88 Triple Swing je nejpokročilejší model firmy, existující podle nosnosti a velikosti ve verzích 80/88/130. Parádní je, že jako všechny ostatní Hifistay lze i Triple Swing snadno výškově nastavit otáčením horního okruží. Výškové nastavení umí konkurence buď jen omezeně, nebo vůbec. Každopádně, pokud využijete nejvyšší možnou výšku, nechte tam alespoň rezervu na 2-3 závity, ať se má horní plovoucí segment nožek o co opřít. Naopak, pokud je budete mít zašroubované na nejnižší výšku, nechejte jeden závit rezervu – lépe to plave.

Použijete-li k Triple Swing k reprosoustavám, hroty sednou do (opět plovoucího) kuželovitého vybrání na horní straně. Hifistay nabízí i různé redukce a mezikusy, kterými jednoduše spojíte Ballerino s reprosoustavami nebo komponenty přes M8 závit. Doporučuji spíše toto druhé řešení, protože tím získáte další plovoucí vrstvu navíc a hroty jako takové jakoukoli další přidanou hodnotu nemají. Nožky je možné pochopitelně použít jen jako podložky naplocho pod kabinety reprosoustav nebo přístrojů zcela bez redukcí či hrotů, ale tohle u Triple Swing nedoporučuji, protože horní vnitřní kužel tak zůstane bez zatížení a při hlasitém hraní se umí rozvibrovat tak, že začne drnčet. S Hifistay je tedy potřeba zapojit mozek a rozmyslit si, jak je budete chtít použít a podle toho vybrat způsob uložení. Obdobné principy a kombinace využívají i řady Ballerino Single Swing a Hardpoint Trinia, které jsou primárně určeny pro méně hmotné komponenty. Nosnost na 1 kus je ale pořád vysoká (i Trinia unesou každá 30 kilo), takže se fantazii meze nekladou a můžete je v zásadě zkusit pod cokoli. Jak jsem zmínil, výrobce je připraven na všechny myslitelné alternativy a není absolutně žádný problém spojit cokoli s čímkoli. Hifistay jsou tak pravděpodobně jedněmi z nejuniverzálnějších řešení na trhu.

 

 

Relativní rozdíly mezi jednotlivými typy Hifistay izolátorů se krásně ukáží na akustické muzice, jako je třeba hravá jazzová variace na sambu Phoebe´s Samba v podání Benny Greena (piano), Davida Wonga (kontrabas) a Kenny Washingtona (bicí), tak jak ji najdete na albu Live in Santa Cruz (Sunnyside Records). Je to živá nahrávka z malého klubu Kuumbwa Jazz Center, spontánní vystoupení k oslavě padesátých narozenin Greena z dubna 2013. Je to i nahrávka těžká na spodek s výrazným akcentem na basu a kopák, a je to tak i jedna z těch, které v mém vlastním systému zní temně. Kdybych ji chtěl slyšet jinak, přál bych si, aby basa zůstala stejně hluboká, ale dostala lepší kontury, a aby piano zůstalo stejně barevné, ale mělo lepší dynamický atak. Celkově bych uvítal větší separaci všech tří nástrojů a hlubší pohled do publika. To je seznam přání. Co z toho splní Hifistay?

S Ballerino 88 Triple Swing rytmika ve Phoebe´s Samba byla svižnější, basa pevnější a sušší, a bicí – zejména malé bubny a paličky na činelech – tranzientně vydefinovanější a dynamičtější. Posuny ve zvuku nebyly nijak dramatické, ale přesto snadno slyšitelné. Jako kdyby Triple Swing srovnaly dozvuky přes celé spektrum a spodek dozníval kratší dobu (což pak způsobuje celkovou temnost) a vršek se více nadechl. Čekal jsem obdobný vliv i od Single Swing, jen v něco menší míře, ale výsledek šel jiným směrem. Ballerino 60 jako kdyby umožnily mávnutím proutku reprosoustavám pracovat s širší barvenou škálou, jako kdyby do předdefinované palety přibyly další odstíny. Také se mi splnilo přání ohledně lepší separace – nástroje se staly zřetelně lépe definované v rámci nyní o něco širšího, hlubšího, a hlavně přehlednějšího prostoru. U piana snímaného near-field mikrofonem bylo najednou slyšet i změny v prostorovém rozložení právě rozeznívaných strun. I alikvóty jednotlivých tónů byly lépe rozvinuté, možná dokonce nejlépe z těch všemožných nožiček, co jsem kdy v systému měl. Pod komponenty byl kupodivu efekt velmi podobný a ve výsledku lepší než Sort Kones, které Ballerino 60 Single Swing pro účel testu nahradily. Také bylo mnohem jednodušší tam nainstalovat více než 3 kusy, právě díky výše zmíněné snadné výškové nastavitelnosti, kterou Nordost neumí a kde vždy nějaká desetina milimetru chybí nebo přebývá. Navíc horní vratká kónická jednokuličková platforma u Hifistay sama srovná jakékoli nepravidelnosti v náklonu, skoro jako nějaká samonivelační hmota.

 

 

Hardpoint Trinia, nezávisle od toho, pod čím se ocitly, mi dávaly subjektivně nejlepší mechanickou jistotu. Hardpoint nejsou primárně určené pod reproduktory a mají docela slušnou světlou výšku, takže jsem je tam ani nezkoušel, ale komponenty na nich nádherně ´plavaly´. Jinými slovy, když jsem se takto vypodloženého přístroje dotknul, bylo to, jako by spočíval na rosolu. Logicky mi to našeptávalo, že přesně takto to má být a že to je to pravé. Logika je ale v hifi ošemetná věc – vždyť i sorbothan dává podobný pocit a výsledek je tristní. Takže jak jsem to slyšel s Hardpoint Trinia?

Hardpoint zvuk zklidní a nechají jej hladce protékat. Tam kde byly Ballerino zaměřené na vykreslení náběžných hran a ataku, jsou Trinia spíš o doznívání, soustředí se na harmonii zániku tónu, ne na jeho vznik. Tranzienty se jeví zaoblenější a měkčí, což pro někoho může zatraktivnit spodek, jehož zdánlivě přibude. Ale i vršek je sametovější, hladší, ze stříbra se stane zlato a všechno je fluidnější a vřelejší, svým způsobem i intimnější. Pokud hledáte naprostou kontrolu basu, Hardpoint vám ji nezajistí, ale umí výbornou muzikálnost a rozhodně jej doporučuji zkusit pod zdrojovými komponenty jako DAC, případně i pod gramo.

 

 

Mezi jednotlivými modely Hifistay nejsou rozdíly typu „dražší a složitější dá více téhož“. Každá řada je svébytná a projevuje se jinak. Tím se otvírá možnost voicingu na míru bez ohledu na to, na jaké cenové úrovni se daná nožička v katalogu nachází. Hifistay nejsou rozhodně levné, ale platíte tu nejen za složitý systém potlačení rezonancí, ale i za naprosto precizní zpracování.  Škoda, že nemám uložené komponenty v racku – jejich Mythology X-Transform navazuje přesně na to, nad čím jsem slintal už před dvaceti lety.

AAI ULTRA Generace 4

Na rozdíl od většiny nožiček, které jsme kdy v našem nekonečném testu zmínili, nejsou AAI Ultra na první pohled nijak hi-tech (nebo fetišistické, chcete-li). Pečlivě vysoustružený nerezový válec v přírodní nebo černé, výška 39 mm a průměr 50 mm – o moc víc se o jejich vzhledu napsat nedá. Nejsou tam žádné viditelné pružiny, pryžové segmenty nebo atraktivní potisky. Takový maximální minimalismus v praxi. Pocit se ale změní, když je chytnete do ruky.

 

 

Dovnitř se dostat nedá, vnitřní segment je zalisovaný, leč na dotek spodní část – která je ve styku s podložkou – lítá na všechny strany jako čertík v krabičce, a přitom je slyšet jemné odvalování kuliček uvnitř. AAI Ultra jsou těžké (547 g na kus) a pokud je chcete namontovat na komponent či reprosoustavy permanentně, mají v hlavě vyříznutý M8 závit. Vyrábí se rovněž varianta pod kabely, ale o té až za chvíli.

Hlavní nevýhodou AAI Ultra je nemožnost výškového nastavení. Vyrovnat komponent nebo reprosoustavu na čtyřech AAI vyžaduje rovnou podložku nebo podlahu, a v důsledku i rovnou spodní desku komponentu či reprosoustavy –  a divili byste se, jak moc to poslední není pravidlem. Pokud se srovnat komponent nedaří, budete muset použít nějakou distanční podložku a některou z nožiček nahoře či dole vypodložit. Dobrou fintou je například kousek přeloženého smirkového papíru, kde si zvolením hrubosti můžete přesně nastavit tloušťku v mikrometrech. Hlavně tam nedávejte kousky gumy, filcu nebo jiných elastických hmot. Všechno výše zmíněné odpadá, použijete-li nožičky jen tři, na které si cokoli sedne jako přibité. Osobně to tak používám pod reprosoustavami i zesilovačem a nemám tím pádem nejmenší problém. Nosnost AAI Ultra je víc než dostatečná (300 kg) a pokud si myslíte že ne, mrkněte na obrázek, kde je pomocí AAI Maxi (které jsou menší než Utra) od podlahy oddělené koncertní křídlo. K tomu křídlu se ještě dostanu.

 

 

Doma, venku, a naživo.

AAI Ultra 4 naprosto – a chtělo by se říct jako obvykle – excelují na hlasech. V tomto se od předchozích generací zase až tak neliší. Nožičky pod koncovým zesilovačem udělaly mužské i ženské vokály nádherně trojrozměrné a velmi živé. Tuhle holografii AAI prostě umí a je to pocit, jako by stál interpret před vámi v místnosti, v realistické šířce i výšce, tedy žádná zmenšenina či zvětšenina, s perfektní hloubkou. I když jsem o odstavec výše mluvil o třech nožičkách, musím uznat, že v tomto případě více znamená přece jen lépe. Míra zlepšení je u AAI Ultra kumulativní, jinými slovy jsou čtyři lepší než tři. To se mi osvědčilo u všeho, pod co jsem Ultra umístil. Samozřejmě to bude odvislé i od konstrukce podložených přístrojů, ale například přehrávač Accuphase DP-720 je udělaný jako tank, a přesto jsem dostal nejlepší výsledek s 5(!) kusy pod ním. Ovšem výškově je srovnat byla docela výzva.

Další – alespoň pro mě – důležitou vlastností AAI Ultra je jejich muzikálnost. Těžko přesně vychytat, co způsobuje muzikálnost nebo nemuzikálnost, ale nejspíš jde o souhrn nezdůrazňování/nevykrádání jednoho frekvenčního pásma na úkor druhého, a zachování dynamiky a timingu, které jsou důležité pro správný ´flow´ muziky. Ucho je na tyto věci citlivé a umí to vyhodnotit. Každý má ale uši jiné a někomu se tak může v daných aplikacích líbit třeba Stillpoints (které dělají poslech víc hi-fi) nebo Hifistay (které umí dobře zase ten flow), popřípadě jiné nožičky, které umí zase něco jiného. Koneckonců jde o to, aby to v poslechové místnosti všechno na sebe sedlo. Mě vyhovují AAI Ultra, protože tam nic nechybí a nepřebývá a všeho je tak akorát. Ultra navíc umí delikátně odkrývat jemné nuance. Opět bez toho, aby je vynášely do popředí na úkor přirozeného toku hudby. Krásně je to slyšet například na kovu činelů, kde má zvuk nádherný mikrodetail, nebo na studiovém dozvuku, který je s Ultra zřetelnější a lépe přiřaditelný ke konkrétnímu nástroji či hlasu, přesto zůstává primární nástroj a hlas a dozvuk je jen činí opravdovějšími.

Párování podložek s komponentem je jako párování cyklistického sedla s vaším pozadím: po pár minutách jízdy poznáte, pokud to není ono. Tato část je snadná. Jestli to ale ono je, tak to poznáte až po dvou třech hodinách v sedle nebo po dvou týdnech poslechu. Stává se běžně, že pak zjistíte, že původní prvoposlechové přednosti najednou začínají vadit a nastává fáze přehodnocení. Pokud se ovšem párování povede, užíváte si jen muziku a baví vás to i po pár měsících. U AAI Ultra jsem neměl potřebu cokoli přehodnocovat, a to píšu tento text s půlročním odstupem.

Když jsem už naťukl srovnání se Stillpoints, tak Američané jsou na basu tranzientně přesnější, to se jim musí nechat. Na spodku AAI Ultra upřednostňují zaoblenou muzikálnost, Stillpoints jsou sušší a údernější. Samozřejmě je to věc měřítka – když potkáte na ulici dechovku, spodek moc žádnou definici nemá, zato má dynamiku, o které se nám v domácích podmínkách může jen snít. Takže AAI jsou takový kontrabas hraný na ulici. O pár odstavců výš jsem zmiňoval koncertní křídlo, sedící na AAI nožičkách a teď  jsme skončili u kontrabasu. Very Special Quartet je jazzové uskupení Ondřeje Štveráčka (tenor a soprán saxofon), Tomáše Baroše (kontrabas), Klaudiusa Kováča (piano) a Davida Hodeka (bicí). Nejen že jde o muzikanty par excellence, kteří mají na kontě spolupráci se světovými jazzovými esy, ale také o kluky otevřené improvizacím – vždyť jazz je v podstatě jednou velkou improvizací.

 

A tak jsem v malém sále s Very Special Quartet a pianem ukotveným na třech setech nožiček AAI, a taky kontrabasem s bodcem zapíchnutým do nerezové podložky AAI. Piano se z nožiček sundává opravdu špatně, ale kontrabas může být zapíchnutý hned vedle do dřeva podlahy. A řeknu vám, z pohledu posluchače v sále ze vzdálenosti nějaké tři čtyři metry od ansámblu je to zatraceně slyšet. Nejmarkantněji na dvou věcech. Jednak se hudba z vypodložených instrumentů mnohem lépe nese směrem do sálu: piano má nádherné barvy a pevně zvonivý základ a tanec kladívek po jeho strunách je fascinujícím zážitkem; kontrabas na AAI střílí zvuk s pevnou razancí a hlubokým drnčivým základem z pódia do hlediště. Stačí jej v průběhu jednoho ze sól sundat z nerezové AAI platformy a opřít o podlahu a v publiku to zašumí – zvuk se jakoby zatáhne zpátky do nástroje a je měkčí a huhlavější. Tou druhou věcí, která s tou první úzce souvisí, je individualita jednotlivých nástrojů v rámci kvarteta. Když hrají všichni hráči dohromady, dominují bicí a saxofon. Piano se sice ještě snaží sekundovat, ale kontrabas už má potíže se slyšitelně prosadit. Prostě zaniká, ostatní ho přehrají. Bodec putuje zpět na podložku a ejhle – najednou je nástroj slyšet, najednou je rovnocenným partnerem, můžete obdivovat jeho melodickou linku. Tyto praktické příklady mám moc rád – vzpomínám si, jak jsem umisťoval Synergistic Research HFT na domácí klavír a také to bylo slyšet. Určitě je lepší se nebát a experimentovat, než mudrovat od klávesnice proč to či ono nemůže fungovat.

Alison Krauss miluje AAI

Co se tedy mezigeneračně u AAI přihodilo? Je to zhruba jako přechod od nižšího rozlišení na mobil s vyšším rozlišením. I s nižším rozlišením se dá v klidu žít. První generace iPhone měla fotoaparát 2 megapixely a byla to pecka. Dnešní 15. generace nabízí 48 megapixelů a je to také pecka. Záleží jen na kontextu doby, rozvoji technologií a s tím související rozmlsanosti zákazníků. Někdy je pokrok zdánlivě plíživý a nevýznamný, když se ale máte vrátit zpět, nechce se vám. Podobné je to i se speciálně upravenou variantou AAI Ultra 4 pod reproduktorové kabely. Ty jsou novinkou v portfoliu AAI a pochopitelně i ony procházejí materiálovou IST úpravou – ta je tu také ve čtvrté generaci. Neptejte se mě, co to znamená, IST nadále zůstává know-how firmy. Mě zajímá pouze výsledek a hlavně to, jestli se novinka někam posunula od svých předchůdců.

S potěšením mohu konstatovat, že AAI Ultra 4 se chovají jako čočka fotoaparátu, která je precizněji zaostřená a jemněji vybroušená. Prostor nahrávky je exaktnější, lokalizace je v podstatě mikrometrová a dynamický kontrast mnohem vyšší. A to vše, prosím, pouhopouhým podložením reproduktorových kabelů. Tedy abych byl přesnější: výměnou stávajících podložek pod kabely za AAI Ultra 4. Transformace zvuku k lepšímu byla hezky slyšet zejména na povedených věcech s přirozenou akustikou, jako je například Away Down The River Alison Krauss, ze které se v průběhu posledních dvou let stala písnička svorně nenáviděná zbytkem rodiny; používám ji totiž jako jeden ze základních testovacích tracků, protože u ní vím, kde a jak byly rozesazeni muzikanti ve studiu, kde a jaké byly mikrofony, nebo jak byl uspořádaný nahrávací prostor. Navíc je to krásný kousek muziky, takže proč vlastně ne. Začíná synchronizovaným kopákem a basou. Synchronizovaným tak dokonale, že na mnoha sestavách to zní jako jeden nástroj, nikoli dva. Pikantní je, že i na mé sestavě, kterou považuji za vcelku slušnou, se s určitými typy podložek (stále mluvím o reproduktorových kabelech) oba nástroje slijí do jednoho. Ne tak s AAI Ultra 4, kde zatím došlo k největšímu oddělení obou instrumentů od sebe, co jsem kdy slyšel. S AAI je jasně patrný mírný posun nástupu tranzientů kopáku od basy od sebe, stejně jako je lépe v čase separovaná dynamická obálka každého z nástrojů. Jsou to drobnosti, ale důsledkem je zase o krůček opravdovější vjem z muziky.

 

 

Ultra 4 je samozřejmě možné použít i pod napájecí, signálové nebo digitální kabely. Výsledek může být doslova fascinující, chce to jen trpělivost a vyhrát si s umístěním. Je potřeba podložku posouvat po centimetrech na jednu či druhou stranu, dokud nenajdete TEN bod, kdy je to perfektní. Pokud máte komponenty poskládané na výšku v racku či regálu, tak tyto kratochvíle můžete přeskočit, ale zase můžete řešit izolaci nohou racku nebo podložení polic jako takových.

Máte-li svůj systém naposlouchaný, tak hned poznáte, když zvuk něco rozhodí. Například když jsem potřeboval jednu z podkabelových AAI nožiček dostat o kousek výš, podložil jsem ji vystřiženým čtverečkem kancelářského koberce. Vysálo to středobas spodek začal znít měkce a rozplizle. Nefungovalo ani, když jsem dal dvě AAI na sebe (což je mimochodem velmi nestabilní konstrukce) nebo jsem nožičku obrátil. Tím nechci říct, že to nebude fungovat ani u vás, je třeba to zkusit. Jak jsem postupoval krok po kroku a zkoušel co Ultra 4 přinášejí nebo odnášejí, nakonec jsem vymýtil z celého kabelového bludiště všechny ostatní podložky (mix Finite Elemente, Stillpoints a pár vlastních konstrukcí, které se opravdu povedly) a nahradil je všechny AAI, s jednou jedinou výjimkou: tou je napájecí Synergistic Research Atmosphere Level 2, který se evidentně u mě doma kamarádí pouze se Stillpoints Ultra Mini – cokoli jiného jeho zvuk pokazí.

Hračky velkých kluků

Pochopitelně mě zajímalo, jak se budou AAI Ultra 4 chovat i jinde, a tak jsem je vzal do tří dalších hodně dospělých sestav. První experiment se odehrál na SACD přehrávači Ayon CD-35 HF Edition, pod kterým do zvuku vnesly určité uklidnění a otevřely lépe prostor včetně přirozenější lokalizace. CD-35 je ale sám o sobě klidný docela dost a profitoval lépe ze Stillpoints, které mu přidaly něco světla a jiskry, přestože ty působily neurčitěji co se prostoru týká, a i jejich barevné spektrum bylo spíše do modré než do červené. Dobrým kompromisem se v této konkrétní aplikaci nakonec ukázal mix 50/50 mezi AAI a Stillpoints.

Jednoznačně pozitivní vliv měly AAI Ultra 4 pod převodníkem EMM Labs DV2, kde došlo ke zpřesnění basu, vylepšila se kontrola zvuku ve středovém pásmu, a opět se projevil zmíněný efekt lepších proporcí a prostorového uspořádání. Navíc DV2 u méně povedených nahrávek působí na můj vkus trochu moc upřímně a AAI mu umožnily i takové nahrávky tolerovat.

 

 

Šedesátikilový stereo konec BAT REX 500 není žádný drobek a postavený je jak betonový blok. Očekávat, že pár kousků nerezu s jeho zvukem dokáže pohnout, se jeví jako bláhovost. Přesto měli AAI Ultra 4 na zvukový projev REX 500 vliv markantní. Nádherně holografická scéna, nástroje perfektně přehledné, úžasně přítomný alt saxofon Paula Desmonda, dokonalá dynamika piana i bicích, to vše povýšilo zážitek z Brubeckova Time Out na úplně jinou úroveň. Zajímavé bylo sledovat práci činelů. S AAI měly lépe definované počáteční tranzienty a byly znělejší, a tedy i lépe slyšitelné v rámci mixu, ale současně se objem výšek, a tedy i jejich poměrové zastoupení ke zbytku nijak nezměnilo. Aby bylo jasno, nezačalo to více cinkat, jestli víte, co mám na mysli. Když tak o tom přemýšlím zpětně, nejpravděpodobnější vysvětlení je, že AAI – kromě separace nástrojů – umožnil zesilovači pracovat se širší dynamickou paletou, což způsobilo spolu s naprosto reálným prostorem zmíněný příklon k živosti (ve smyslu interpret s vámi doma v místnosti).

 

 

Netvrdím, že jsou AAI Ultra 4 nejlepší nožičky a podložky v obydleném vesmíru – vždy je potřeba vyhodnotit konkrétní výsledek v dané sestavě. Jak se někomu osvědčí uříznuté javorové špalíky, tak jinému sedí komplikovaná konstrukce z titanu. Pokud to ale myslíte s hi-fi vážně, určitě nové AAI Ultra 4 vyzkoušejte, a to i kdybyste již měli zkušenost s některou z jejich předchozích podložek. Je to jako s výše uvedeným příkladem iPhone – pořád je to iPhone, jen se postupně s každou novou generací posouvá dál.

Update prosinec 2023

Neuplynuly ani dva měsíce od doby, co jsem si posteskl, že AAI Ultra 4 nejsou výškově nastavitelné a ejhle - mám tu před sebou verzi, která tento problém řeší. Stavitelnost je zajištěná jednoduchým způsobem: nožička je rozdělená na dva kusy a ty jsou do sebe zašroubované. Otáčením obou částí vůči sobě si tak bez problémů upravíte výšku dle preferencí. Na obrázku jsou AAI vybrané do rozšiřujícího se tvaru, pokud se vám více líbí rovný válec, můžete je mít pochopitelně i v této verzi. Zvukové vlastnosti, respektive způsob, jakým stavitelné nožičky zvuk ovlivňují, jsou zachovány.

 

 

Nastavitelnost je funkční v poměrně velkém rozsahu 10 mm, což může přijít velmi vhod zejména pod reprosoustavami, kdy si pomocí AAI můžete upravit jejich předozadní náklon a významně tak dopilovat směr vyzařování výškového reproduktoru vzhledem k uchu. Zůstává i možnost si nechat na přání vyrobit individuální nožku dle požadavků zákazníka. A protože čert a AAI nikdy nespí, máme tu už další novinkové prototypy, které si nechám někdy na příště.

 

Plovoucí závěr

Naše výprava za chvěním tímto nekončí a proto je závěr opravdu plovoucí. Hraní si s podložkami pod komponenty, původně plánované jako malé vybočení ze zajetého způsobu recenzování ´opravdových´ hifi komponentů, se vybarvilo jako naprosto neočekávané dobrodružství. Nejenže různé typy nožiček mají vliv na zvuk našich high endových hraček, ale mají obrovskou moc jej značně vylepšit, nebo naopak značně pokazit. Jako takové se stávají pravoplatným prvkem audio řetězce, ať už se nám to líbí nebo ne. Pokračování příště.

 

DĚKUJEME VŠEM FIRMÁM A JEJICH ZÁSTUPCŮM ZA JEJICH LASKAVOU SPOLUPRÁCI NA TOMTO DLOUHODOBÉM PROJEKTU!

 

Platan Audio, Hlohovec / Bratislava, tel. +421 905 409 802 (Stillpoints, Finite Elemente, HRS Harmonic Resolution Systems, Synergistic Research)

Perfect Sound Group, Praha, tel. +420 722 960 690 (Nordost Sort Kones)

RP Audio, Ostrava, +420 737 366 831 (Finite Elemente, Ansuz Darkz)

Audiostudio s.r.o., Olomouc, tel. +420 608 752 475 (Townshend Audio)

HI-FI studio TYKON, Ostrava, tel. +420 723 449 894 (Shunyata Research)

Roth Audio, Praha, +420 777 674 381 (Synergistic Research, Stillpoints)

Authentic Audio Image (AAI), Povážská Bystrica, tel. +421 905 694 943 (AAI)

Dreamaudio, Bratislava, +421 907 838 806 (Hifistay)