PROČ NEMĚŘÍME

Proč se vedou nikdy nekončící spory o tom, který reproduktor hraje lépe? Proč navzdory špatným měřeným charakteristikám jsou reprosoustavy jako je Wilson Audio poslechově vynikající? Proč si myslíme, že podkládat výsledky testů měřeními nemá velký smysl? Proč je pošetilé se rozhodovat mezi reprosoustavami pouze na základě měření? Zkusíme nastínit jeden z pohledů na věc.

Měřit či neměřit?

Poznámka k revizi 2015: V roce 2009 Audiodrom publikoval článek, ve kterém jsme polemizovali s významem měření frekvenčních charakteristik reprosoustav, jakožto vodítkem k hodnocení jejich zvukových kvalit. Tento článek najdete níže v revidované verzi. Proč revidované? Jednoduše proto, že – soudě podle reakcí našich čtenářů – v něm nebylo dostatečně zdůrazněno, že pro účel posouzení kvality reprosoustavy je měření SAMOTNÉ frekvenční odezvy v poslechovém prostoru nebo i speciálně upravené bezdozvukové komoře zbytečnou záležitostí.

Při měření v poslechovém prostoru zbytečné rozhodně není pro posouzení celkové interakce mezi reproduktorem, místností a posluchačem, ale o samotné kvalitě reprosoustavy se dozvíme jen velmi málo, neboť právě místnost a naše pozice v ní má zásadní vliv na to, co uvidíme na grafu. Při měření v laboratorních podmínkách je sice frekvenční charakteristika velmi důležitou naměřenou hodnotou a dá se použít k určitému srovnání, ale, vytržena z kontextu dalších doplňkových měření (impedance, rezonanční chování, chování mimo osu, skoková odezva apod.) a bez fundované interpretace, je jen velmi hrubým vodítkem.

Tudíž - protože jakožto nekomerční periodikum na to nejsme profesionálně a časově vybaveni - zůstaneme raději u důkladných poslechových testů v našem standardizovaném DRS ratingu.  Tolik tedy na úvod, štafetu přebírá původní text.

Kontroverze

Začněme krátkým pohledem na několik recenzí (jak jinak než reproduktorů, kde je to nejmarkantnější) zveřejněných v průběhu let v časopise, který má dle mého názoru nejvypracovanější metodiku měření - nejen z pohledu použitého zařízení a samotné techniky, ale hlavně tím, že měření jsou prováděna systematicky, dlouhodobě, pečlivě a stálým týmem (většinou šéfredaktorem Johnem Atkinsonem), což dává na rozdíl od jiných periodik, kde není jisté kdo a za jakých podmínek komponent prověřoval a grafy jsou jen tak hozeny ke článku, jistotu dlouhodobé porovnatelnosti výstupů. Ani Stereophile však netvrdí, že měření objektivizují výsledky poslechových testů - jsou pouze doplňkem, který může (a nemusí) odhalit něco, co uchu recenzenta uniklo. Už Robert Harley napsal (A Matter of Measurements, Stereophile, září 1989), že „měření jsou pouze zlepšením služeb čtenářům a (…) jsou v podstatě subjektivní, neboť subjektivní je jejich interpretace.“

Ve velké většině ale naměřené hodnoty korelují s poslechovými testy - ať už jde o slyšitelné nevyrovnanosti ve frekvenční odezvě, rezonancích nebo impedanční charakteristice reprosoustav, nelinearitu a nepříznivé hodnoty jitteru u CD přehrávačů nebo po prosté THD u zesilovačů.
Ovšem nastává (a poměrně často) i opačná situace, kdy jsou měření v protikladu s tím, co je slyšet. Kupodivu se tento fenomén projevuje spíše u špičkového high endu, než u levné elektroniky. U toho prvního jsme opojeni fenomenálním zvukem nebo cenovkou, a pokud laboratoř ukáže problém, který neslyšíme, jsme zaskočení a zmateni. U levné elektroniky mizerné výsledky laboratoře odpovídají mizernému zvuku, i když tu a tam odpovídají mizernému zvuku i poměrně solidní naměřené hodnoty a opačně. I to je hodně významný fakt.

Podívejme se teď na pár příkladů reprosoustav ze Stereophile z rozmezí několika let - a sáhneme rovnou k hodně renomovaným značkám…

Lumen White Whiteflame, 24,000 USD za pár, Stereophile, říjen 2002
John Atkinson komentuje naměřenou impedanční charakteristiku a výstup z akcelerometru: „Důvodem k znepokojení jsou významné rezonance (ozvučnice)  na frekvencích 120Hz a 845Hz.“ Rovněž frekvenční odezva v blízkém poli (viz. obrázek) si vysloužila poznámku „všimněte si průšvihu ve výstupu basreflexu a basového reproduktoru mezi 90Hz a 150Hz. Najdeme zde kritickou rezonanci kabinetu, která zpětně ovlivňuje jak port, tak basový měnič. Zcela nezpochybnitelně byla tato rezonance slyšet na růžovém šumu poslouchaném zpoza kabinetů. Je záhadou, že v systému Michaela Fremera jsem (na hudebních ukázkách) nic podobného nezaznamenal.“

Přečtení výše uvedeného zrovna nevzbuzuje touhu si uvedené reprosoustavy jít poslechnout a, nedej bože, dokonce za 24,000 USD koupit. Přesto jsou (zvukově) hodnoceny jako špička:
„Se správným (lampovým) zesilovačem nabízejí hladký, spojitý a přirozený zvuk, který je subjektivně prostý jakýchkoli zabarvení nebo omezení dynamiky. (…) Celková transparentnost a schopnost odhalit nízkoúrovňové detaily je výjimečná, středové pásmo je nádherně vzdušné…“
Recenzenta nelze podezřívat z podujatosti, Lumene White jsou i na špici žebříčku v německého Sterea s 97% hodnocením (stejným jako WATT/Puppy 8). Prostě reference jako vyšitá.

Vienna Acoustics Beethoven Concert Grand, 4,500 USD za pár, Stereophile, květen 2006
John Atkinson: „Z naměřených hodnot jsem byl vyloženě zklamán. Z toho, co napsal (o jejich zvuku) Michael (Fremer) jsem čekal více. Možná proto je (Michael) označil jako soustavy spíše pro milovníky hudby, než pro audiofily.“
Michaela Fremera  Beethoven Concert Grand zvukově opravdu zaujal, stejně jako soustavy nasbíraly excelentní hodnocení v odborném tisku všude po světě.

Wilson WATT/Puppy 8, 27,900 USD za pár, Stereophile, červen 2008
Bezpochyby jedny z nejrespektovanějších reprosoustav této planety (na jiných planetách tomu může být jinak, že…). Ultimatitativní konstrukce, přesto i zde najdeme řadu paradoxů:

John Atkinson: „Impedanční charakteristika naznačuje vysoké proudové nároky, které WATT/Puppy 8 bude mít na zesilovač a bude tak představovat komplikovanou zátěž. (…) Je proto záhadou, proč Wes neměl problém je uřídit zesilovačem Cayin.“

Měřená frekvenční odezva (anechoicky - viz. horní obrázek) je porovnávána s předchozí inkarnací WATT/Puppy 7 s tím, že „podobně jako u předchozího modelu je rezonanční frekvence výškového měniče Focal na 20kHz příliš blízko ke slyšitelnému pásmu, než aby se to neprojevilo.“ Už ze samotného zvlnění charakteristiky je patrný nevyrovnaný exces na nižších výškách mezi 3-5KHz a naopak propad na vyšších výškách, který sahá někam k -4dB proti referenční rovině. To, co je zásadní, tedy měření v reálném akustickém prostoru, nedopadlo vůbec dobře (viz. dolní obrázek).

John Atkinson u toho komentuje pouze malý peak okolo prezenčních 700Hz, který může „přispívat k dobře definovanému prostoru a detailnímu zvuku.“ Kromě další poznámky k „teplejšímu a nepostřehnutelně rozmazanému basu“ jinak o měřené charakteristice decentně mlčí, což dělá dobře.

Ještě jednou opakuji, že výše změřené hodnoty se týkají reproduktoru, o kterém ze zvukového hlediska nikdo nepochybuje. Kolega PW je má doma a bůh ví, že mít na ně, měl bych je doma taky. Hrají totiž moc a moc dobře. Nicméně zpátky k recenzi Stereophile. Wes Phillips (navzdory rozkolísanému měření, které se na zvuku prostě muselo slyšitelně a hodně dramaticky podepsat (+/- 10dB už není nepřeslechnutelných), napsal: „Sólo na baritonsaxofon bylo možná o malilinkato teplejší, stejně jako kopák. Že bych slyšel poprvé skutečně jen to, co je na nahrávce? Na závěr přirovnává Wilson WATT/Puppy 8 k jakémusi etalonu, se kterým je třeba poměřovat všechny ostatní reprosoustavy. Ó ano, a ještě píše že „WATT/Puppy 8 jsou relativně snadnou záležitostí pro zesilovače…“

Sonics Allegra, 7,800 USD za pár, Stereophile, leden 2009
Po počátečních problémech s (možná) vadným párem reprosoustav, který hrál „zmateně, průměrně a bez života“, byl dodán k recenzi pár nový a Brian Damkroger o něm napsal: „Hrály jinak, než první pár - lépe, ale pořád neslaně nemastně. Systematické změny v jejich postavení měly za následek jen malé změny ve zvuku, ale nic zásadního (…) Umístění soustav přesně do středu místnosti mělo na zvuk už větší vliv, ale těžko říci, šlo-li vůbec o zlepšení“. Po několika dnech recenzent skončil s postavením, se kterým byl spokojen (což je mi záhadou, protože se nijak významně nelišilo od již vyzkoušených pozic, které dobrý výsledek předtím nedaly).
John Atkinson k tomu po sadě standardních měření napsal: „Měřené charakteristiky si zaslouží obdiv a není zde nic, co by naznačovalo, proč bylo tak obtížné optimalizovat Sonics Allegra v poslechové místnosti“.
Celkově test dopadl dobře, ale je v něm příliš mnoho otazníků, kdy se poslechové zážitky neslučují s dobrými naměřenými hodnotami.

Toliko Stereophile a měření reprosoustav, kde jsou kontrapunkty nejčastější. Hifistická veřejnost kdekoli na světě má sklon vyjadřovat se k věcem, o kterých si myslí, že jim rozumí (pochopitelně jsou mezi vámi i tací, kteří tomu opravdu rozumí a před těmi smekám). Jednou z nejrozšířenějších obecných ´pravd´ je, že právě frekvenční charakteristika reprosoustav musí být co nejrovnější, ideálně úplně rovná čára od 25Hz do 20kHz. Schválně, který z níže měřených reproduktorů byste doma raději?

Těžko vybírat. Na první pohled (i na druhý a třetí) se charakteristiky liší jen minimálně - v podstatě jen nuancemi a basem, kterého jsou schopny dosáhnout. Všechny tři reproduktory mají výsledky měření (bezdozvuková komora, součet výstupů měničů  v blízkém poli) excelentní. Rozkolísanost v tolerancích +/-2dB bude při poslechu prakticky nepostřehnutelná. Přitom mezi prvním a posledním měřením je rozdíl nejméně půl milionu korun (spíše víc, podle toho, kde byste danou reprosoustavu nakupovali). Rozhodovat se na základě měření je v tomto případě naprosto zavádějící, stejně jako to je u příkladů excelentních reproduktorů, které jsem citoval výše, a které by si podle reportů z laboratoře stěží někdo koupil (rozřešení rébusu najdete na konci článku).

Jsou tato měření (anechoická za definovaných podmínek) objektivní? Pokud použijeme vhodné laboratorní vybavení, tak určitě ano. Teoreticky by se měly křivky stejného reproduktoru shodovat, ať je měřil kdokoli kdekoli. Příkladem může být třeba vzorek Wilson WATT/Puppy 8 kontrolovaný National Research Council v Kanadě pro magazín Soundstage!: porovnáte-li výsledek (viz. obrázek) s tím, který zveřejnil Stereophile, dojdete k naprosto shodným závěrům. A to je objektivní.

NAPROGRAMUJTE SE POZITIVNĚ!

Každý z nás má jiné zvukové preference, které vyplývají jednak z naší fyziognomie (ucha), jednak prostě z toho, že každý posloucháme jinou hudbu, jinak hlasitě a s jinou dávkou emocí. Správně naprogramovaná lidská mysl dokáže ještě větší zázraky: znáte ten pocit, že bez toho, abyste na své domácí aparatuře cokoli měnili a dokonce posloucháte i stejnou nahrávku, tak to jeden večer hraje nádherně a den poté strašně. Také znáte určitě ten pocit, kdy v oblíbeném časopise napíšou, že komponent, který se v současnosti nachází ve vaší domácí sestavě, je mizerný. V první fázi se naštvete na časopis a pomluvíte jej, kde se dá (mohli bychom o tom vyprávět!), ale stejně to bude v hlavě hlodat a nedá vám to spát - pravděpodobnost, že se výhledově takového komponentu zbavíte, právě značně vzrostla. Funguje to pochopitelně i naopak - pochvala odborníka zvyšuje potěšení z poslechu.

Výše uvedené je jen jedna strana mince, se kterou nenadělá nikdo nic. Prostě to tak je a stále bude. Druhý faktor, který je markantnější, všeobecně akceptovaný a přesto všeobecně zanedbávaný, je akustika domácího poslechového prostoru a interakce s celým audiořetězcem. Zkráceně: komponent může mít naměřené hodnoty jako lusk, v prodejním studiu hrál fantasticky, a přesto doma nehraje a nehraje. Může být na vině vzájemná nesnášenlivost přístrojů ve vašem audio řetězci. Může. A lze ji předvídat měřením? Do určité míry ano - citlivosti a impedance nám mohou leccos napovědět. Problém je v tom, že možnosti kombinací jsou příliš velké a relevance takového doporučení zpravidla nepřekračuje jistotu nějakých 50-55%, což je jen o málo víc než pravděpodobnost, že při hodu mincí padne orel. Následuje další otázka: jak ovlivní, například jiný předřazený zesilovač nebo zdroj signálu, měřenou charakteristiku reprosoustav?

Špatná zpráva je, že subjektivně (poslechově) někdy i významně. A nemusí to být zrovna zesilovač - dva různé kabely mohou proměnit zvuk k nepoznání. Je to však měřitelné? Za ideálních podmínek, které v praxi není možné dosáhnout, ano. V praxi ale změřená frekvenční odezva ukazuje pouze změny v rozložení a síle jednotlivých frekvencí zvukového spektra. Nedozvíte se nic o zkreslení, odstupu od šumu nebo časové nekoherentnosti. Nedozvíte se nic o elementech, které jsou popisovány jako průzračnost, rychlost, čistota, drajv, rytmičnost a podobně. Je mi líto, tohle se měřením objektivizovat nedá.

A PROČ JE TO STEJNĚ VŠECHNO NANIC

Akustika domácího poslechového prostoru, ať chceme nebo ne, je nejdůležitější komponent, a je to i komponent, který má největší vliv na to, co změříme v místě našeho poslechového místa. To je v podstatě jediné měření, které nás zajímá - pominu-li například mizerně zkonstruované zesilovače s velkým zkreslením a podobně, které na audiodromu stejně nenajdete, a dnešní highendoví výrobci si nemohou ani dovolit takový komponent pustit do světa. Alespoň ti solidní.
Nebudu teď popisovat techniky reálného akustického měření v poslechovém místě - jednoduchý tip najdete v jiném eseji Akustika trochu jinak aneb Jak ušetřit desetitisíce. Mrkněte se ale ještě jednou na charakteristiky Wilson Audio WATT/Puppy 8 a srovnejte si anechoické a reálné výsledky, nebo si dejte proti sobě následující dva obrázky:

To první je měření špičkových reprosoustav Avalon Acoustics Indra (20,000 USD za pár, Stereophile, říjen 2008) v bezdozvukové komoře, to druhé jsou tytéž soustavy v poslechové místnosti Wes Phillipse. Druhá křivka vypadá na první pohled ošklivě, ale ve skutečnosti, zvážíte-li kalibraci osy x, to tak hrozné není. Nicméně se výrazně liší od prvního grafu. Obě měření jsou však korektní a ´objektivní´. Budete-li však šťastným majitelem Avalon Indra, je 100% pravděpodobnost (tj. jistota) , že frekvenční odezva, měřená ve vaší poslechové místnosti, bude diametrálně odlišná od kteréhokoli z uvedených grafů.

Příkladů bychom mohli najít ještě řadu. Vzal jsem si na mušku reprosoustavy, protože zde je rozdíl mezi tím, co slyšíme, a tím, co měříme nejsnázeji ilustrovatelný. Podobné paradoxy ale najdeme i u ostatních komponentů, kabely nevyjímaje.

HIGH END UŽ NENÍ TAKOVÝM HIGH ENDEM

Náš magazín se nezabývá komponenty, které se prodávají na pultech obchodních domů. Nepodezříváme highendové výrobce, že se snaží uvést na trh produkty, které skrývají konstrukční vady - riziko diskvalifikace je příliš vysoké a při nemilosrdné konkurenci, která na takové chyby čeká, fatální. Špičkové technologie a excelentní součástková základna přestala být doménou vyvolených a pár škovných asijských rukou smontuje za pár hodin přístroj, který se může měřit s dřívě neochvějnou elitou. I to je daň za globalizaci a ekonomickou soupeřivost - každý nový poznatek se bleskově rozšíří a je aplikován i tou nejzapadlejší dílnou. Buďme rádi, alespoň je z čeho vybírat.

Proto (a nejen proto, protože navíc na to ani nemáme čas, ale to jsem měl zakázáno říkat), měřit komponenty NEBUDEME. Tu a tam nějaká měření provádíme - většinou v případě, kdy si nejsme jisti vlastním úsudkem, že to opravdu hraje tak špatně - nicméně taková měření nezveřejňujeme, jelikož v duchu pravidel našeho magazínu recenze na podivné komponenty stejně do ´tisku´nejdou.

Závěrem se ještě jednou vrátím ke Stereophile, neboť komentář Johna Atkinsona k naměřeným výsledkům Sonus Faber (Sonus Faber Amati Homage, 20,000 USD za pár, Stereophile, červen 1999) hovoří za vše. Zvukově výborné Sonusy strávily v měřící místnosti hodně času a vysloužily si jednu z nejzajímavějších laboratorních zpráv:

„I když jsou některé naměřené hodnoty Amati Homage excelentní, žádná nevysvětluje, proč byl Michael Fremer tak unesen jejich zvukem. Naopak, některá měření, například chování reproduktoru na basech, více otázek vzbuzují, než aby na ně odpovídala. Pokud to ale máme brát jako demonstraci toho, že kromě základní (technické) vědy je potřeba vložit do reprosoustavy i kus umění, je toho Sonus Faber Amati Homage důkazem.“

(Pro pořádek - rébus v podobě tří neoznačených frekvenčních charakteristik má následující řešení v tomto pořadí: NHT Classic Three, Usher Be-718, Revel Ultima Salon 2).

(C) Audiodrom 2010