Ansuz Signalz D2 vs C2

“Ty orientální textury jsou tak smyslné... Jako by Ansuz ten evokativní zvuk spíše spřádal, než přehrával. Je to až paralyzující, slyším každou jednotlivou notu i tonální posun tak jasně, tak přirozeně... A teď, když hraje v plné síle orchestr... muzika doslova sálá a žhne energií!”

Poznámka z poslechové seance

Posouvání hranic

Cílem konstruktérů bylo dostat indukčnost signálových kabelů na co nejnižší hodnoty. Interkonekty Ansuz jsou tak v podstatě 3x3mm koaxiální vodiče, navzájem zkroucené, které tvoří zem, s 2x6 vodiči běžícími protiběžně. Celé to ještě doplňují dvě cívky, potlačující šum. V jazyku Ansuz se tomu říká Direct Ground Connection (DGC), Double Inverted Helix Conductors (DIHC) a Noise Suppressing Coils (NSC). Asi by bylo fér zmínit, že obdobný konstrukční tým se v minulosti dostatečně natrénoval už při vývoji jiné reference, Nordostu Odin, takže nejde o pokus, nýbrž velmi dobře promyšlený záměr.

Ansuz Signalz C2

Ansuz Signalz C2 vypadá opravdu hi-tech, šedočerný oplet a hliníková těla konektorů s šedým potiskem působí technicistně a moderně. Provedení je prvotřídní, hmotnost nízká a ohebnost bezproblémová. Okolo RCA terminálů používá Ansuz šedé a černé pružné manžety, takže to funguje i jako prachovka, středové kolíky jsou duté a silně zlacené. Na těle konektorů je šipka, v jakém směru je potřeba kabel zapojit. Celkově je to jeden z nejpřátelštějších interkonektů, co jsem kdy držel v ruce, nepočítám-li Cardas.

Po zapojení udělá Ansuz Signalz C2 dojem značně rychle, a to zejména průrazným a pevným basem, veškerou energií, která se z něj valí, a fenomenálním rozlišením. Všechno je hodně dynamické a navíc na vršku čisté, jako když hvízdne. Postupem času, jak se kabelem víc a víc proposloucháváte, se první dojmy potvrzují a přidávají se k nim další pozitiva. Stále je však nejzábavnějším rysem ten hluboký a senzačně prokreslený bas, na který si konkurence nesáhne ani náhodou, a téměř brutální dynamika. Tiché tóny jsou přes C2 tišší a hlasité hlasitější, takže na filmových soundtraccích je makrodynamika burácivá a u jazzu je tranzientní přechod z 0 na 85 dB okamžitý. Je tu ale ještě něco. V momentu, kdy se v SACD přehrávači roztočil track Dances of Marouf (Rabaud, Reference Recordings, RR-71 SACD), jsem si do poznámek zapsal:

“Ty orientální textury jsou tak smyslné, jako by Ansuz ten evokativní zvuk spíše spřádal, než přehrával. Je to až paralyzující, slyším každou jednotlivou notu i tonální posun tak jasně, tak přirozeně. A teď, když hraje v plné síle orchestr, muzika doslova sálá a žhne energií!”

Prostorově k tomu můžu napsat asi tolik, že jde o velmi exaktní 3D. Není to ale lampové 3D, které tvoří prostor a hloubku zdůrazněnými harmonickými - u C2 jde o precizně ukotvený obraz s jednoznačnými konturami, kde je hutná hmatatelnost lamp nahrazena studánkově čistou transparentností, nicméně pořád v holografickém prostoru. Z hloubi orchestru slyšíte, jak se pohne muzikant těsně před tím, než nasadí ke rtům náustek anglického rohu, pár metrů od sebe zaregistrujete klapky klarinetu, nádech houslistky přijde centimetr dva nad nástrojem, cinknutí trianglu není ´odevšud´, ale z přesně daného místa, a když se po pár minutách ozve triangl podruhé, jeho pozice se nezmění. Scéna má expanzívní charakter, roztahuje se do stran, do hloubi i nahoru, jako by místnost zmizela, a – co jiného byste čekali – reprosoustavy v ní se zavřenýma očima nenajdete.

Smetanovo Allegro z Kvartetu č.2 v D-moll (Supraphon, SU 4172-2) v excelentní interpretaci Pavel Haas kvartetu a s vynikajícím zvukem. Čistota nahrávky je příkladná - dokáži si představit, že i vlas upuštěný na podlahu by na ní dopadl s hlasitým cink! Slyšel jsem tuhle muziku už mnohokrát a jsem si vědom jejích zvukových kvalit, ale teprve s Ansuz Signalz C2 mi došlo, jak nádherně transparentní nahrávka smyčcového kvarteta může být, pokud se to povede. A nebylo to jen spektrálním rozložením – kabel byl velmi koherentní časově, jako by do sebe najednou všechno zapadalo lépe - rytmus, takty, to vše se spojilo v obraz, kde obvyklé výrazy jako ´detail´ nebo ´vzduch´ ustupují naprosté přirozenosti a svobodě, kdy se může posluchač podívat dovnitř a strávit čas s muzikanty, nikoli s komponenty.

A zázraky se děly dál. Když Reyna Qotrunnada zpívá “Teeeemptation…”, má přes Ansuz Signalz C2 hlas téměř hornovou rezonanční znělost a prezenci, prostě vystoupí až k vám (track Temptation je k nalezení na kompilaci Hoerkurs Stereoplay CD, která byla distribuovaná zdarma na 2019 High End Munich Show). Nebo na White Trash Wedding od Dixie Chicks otvírají tři acapella hlasy zpívající jednoduchou harmonii a pak se přidá banjo, mandolína a basa (Home, Open Wide/Columbia, 509 603 9). S přehledem jsem mohl z trojhlasu vyseparovat libovolný vokál a instrumentální linky byly harmonicky plné a neztenčené, přesto mnohem precizněji rozlišené, než přes jakýkoli jiný interkonekt.

Máte-li rádi takovou tu temnou měkkou sametovost pozadí, která se táhne jako med, u Ansuz ji nenajdete. C2 staví muziku na transparenci, které si cení nade vše, a ta může být svůdně sladká nebo nepříjemná, podle toho, jakou nahrávku do reprosoustav pošlete. Jeden z příkladů za všechny - pokud si odmyslíte veškerou naparáděnost Q-Soundem z Madonnina tracku Vogue (Immaculate Collection (Sire/Warner, 26440), zůstane vám hutná pumpující basová struktura a hlas. Rytmika tu není jen 100-hertzová utažená techno záležitost, jde o starý dobrý teplý old-schoolový bas, který potřebuje kontrolu od samého spodku. Přes C2 jsem slyšel unikátní kombinaci hloubky, objemu, studiové suchosti a současné expanzívnosti, která z tracku udělala vpravdě seismickou záležitost.

Na stejné desce je ale i krásně slyšet posun nahrávacích technik z osmdesátých let k devadesátkám. Pro Madonnu přelomové Like a Virgin,  nahrané na 6 stop vcelku minimalistickou technikou, chybí více studiové péče, takže zůstává syrově autentická a nijak zvlášť hifi a ani Ansuz Signalz C2 to nezachrání.

Ansuz Signalz D2

Podobně jako Ansuz C2 je i Signalz D2 ukázkou moderně pojatého interkonektu. Ohebným šedočerným opletem tu navíc prosvítá měděný lesk, což dává kabelu prémiový pocit a hloubku barvy. Provedení je opět prvotřídní - stejně jako C2 má i D2 svoje vlastní konektory s dutými zlacenými kolíky, a stejně jako u C2 je nutné zapojit i D2 ve směru šipky na těle konektoru. Rozdíl je v tom, že oproti C2 přibyla zhruba ve třetině délky kabelu ještě jednotka, která má na starosti napájení dielektrika stejnosměrným napětím, a tím jej polarizovat. Nefunguje to ale jako u AudioQuest, kde je systém napájen vloženou baterií – aby to pracovalo, je potřeba si u Ansuz pořídit ještě takzvaný Powerbox, masívní hliníkovou skříňku, kterou napájíte ze sítě a na výstupu k ní připojíte káblíky (jsou přiložené v balení se Signalz D2), kterými jednotku propojíte s interkonekty. Současně Powerbox funguje jako zemnící bod, takže řešíte hned několik věcí najednou. Nechcete-li ale utrácet, není nutno D2 připojovat vůbec, bude hrát i tak - Powerbox je jen jakási třešnička na dortu. Je fakt, že podobně jsou řešené i další kabely ze série D2 a D-TC, takže pokud se jich vám doma sejde víc, jeden Powerbox vystačí na všechny a pak už taková investice za úvahu stojí.

Takže co se při přepojení z C2 na vyšší model změní? Ansuz Signalz D2 jde na basovou složku jinak, než firemní kolega. Není tak explozívní, zato je ještě o něco přesnější. Sólový kontrabas (Stereoplay Bass Sampler) jako by měl mikrofon blíže ke struně, je tam toho slyšet víc a struna je ´chlupatější´. Celkově je bas ještě kontrolovanější a sušší, což si můžete přeložit jako totální přehled nad celým spodkem. Přispívá to k tomu, že i na nízkých frekvencích působí kabel čistě a rychle, tahá z muziky informace jako králíky z klobouku, a pokud si tam něco přidává, tak nejméně ze všeho, co jsem doposud měl kdy možnost slyšet.

Přiznávám, že prostý přechod z C2 na D2 nebyl tak efektní, jak jsem očekával. Všechny ty výjimečné atributy, nad kterými jsem jásal u Signalz C2 – tedy úžasná čistota, neomezená dynamika a sesimický bas – tady byly nenápadnější. Tím chci říci, že pořád šlo o výjimečný zvuk, ale efekt spadnutí brady se nekonal. Po dvaceti minutách jsem interkonekt vypojil a nechal jej týden povařit na Blue Horizon ProBurn. Pokud čekáte, že napíšu, že až teď došlo k zásadní proměně ve zvuku, tak nenapíšu. Stalo se však něco jiného. Seděl jsem takhle v poslechovém křesle, hrál zmíněného Smetanu a Pavel Haas Quartet a editoval u toho jinou recenzi. Najednou jsem odložil laptop a nastražil uši – Jak je možné, že ty smyčce teď zní tak nádherně barevně?

Barva i fantomový obraz houslí v prostoru se změnily. Minulé úterý jsem shodou okolností seděl na „hi-fi“ místě malé Sukovy síně pražského Rudolfina a poslouchal jiný smyčcový kvartet. Zhruba dva metry od interpretů, řekněme téměř v mikrofonní pozici, kde odrazy přicházejí mnohem později, než přímý zvuk. Nástroje měly svoji obvyklou nereprodukovatelnou dynamiku, a jejich instrumentální barvy se vlévaly do sálu naprosto nenuceně, přesto s jasným a pevně ukotveným hlasem. A teď, jen o pět dní později, sedím jako přikovaný a zírám na neviditelný živý smyčcový kvartet u mě doma. Až celý disk dohrál, vstal jsem, vybalil znovu Ansuz Signalz C2, a pustil se do porovnávání, album po albu, track po tracku. A tak se vynořil významný detail, který D2 od C2 odlišoval: rafinovaná jemnost a lepší věrnost barvám.

Sofistikovanost Ansuz D2 se projevila naplno u vokálu Nat King Colea (Analogue Productions SACD), který předvedl nasycenou artikulaci s velmi precizními ‘f’ a ’s’ hláskami, na popředí nádherně sladkých a texturálně bohatých smyčců, jemně prokládaných prstokladem piana. Kontrolně jsem sjel i můj oblíbený růžový šum z testovacího disku Sheffield Labs a ano, šum byl rovný, bez očividných propadů a špiček, které by dělaly nepořádek v instrumentální barevnosti. Navíc měl i jakýsi vyšší řád vnitřního rozlišení, jako by místo burácení a šumu vodopádu byly slyšet i jednotlivé kapky, a to už od nejnižších oktáv. Tato schopnost posvítit si i na nejjemnější detail se projevila i u jiných žánrů, než klasiky nebo jazzu. Syntetické basové linky a pulsující sekvence na Shifting Through The Lens (Front Line Assembly, Mindbase, Wind 165) byly rozlišeně pevné, nemilosrdně průrazné a rozpitvané do posledního bitu. Sofistikovaná jemnost se dostala i do Fear Factory a Invisible Wounds (Hatefiles, Roadrunner RR 8398-2), tracku který vcelku povedeně remasterovali Ted Jensen a George Marino ve Sterling Sound. Ostří, nebo chcete-li agrese, bylo lehce zbroušeno, nicméně zvuk byl opět parádně rozlišený, a jeho energie vůbec netratila. To jsou ale vcelku extrémní žánry, které nejspíš poslouchám v highendovém systému jenom já.

A tam, kde Ansuz C2 exceloval v makrodynamice, se ukázalo, že jej D2 trumfne v mikrodynamice. Lyrický Rachmaninovův Prince Rostislav (Chandos, CHAN 10104, Russian State Symphony Orchestra a Valeri Polyansky) je plný zvlněných smyčcových motivů, které se propojují s melodií pozounů do majestátního a dramatického ´soundtracku´. Ansuz Signalz D2 skvěle podchytil hrozivě temné drama, postavené na výměně dechů a smyčců, a v kontextu prostorové scény servíroval jeden mikrodetail za druhým, jemně dynamicky vrstvený. Spodek jsem cítil hluboko v břiše a Ansuz D2 to ještě umocnil finálním harfovým glissandem s vířícím bubnem. Takové malé zemětřesení.

A jedeme dál. D2 umí nármaně dobře rozlišovat jednotlivé slupky předozadního prostoru, takže máte přehled o tom, jak vypadá koncertní hala nebo jazzový klub či studio. No, v podstatě ani tak nejde o jednotlivé vrstvy, jako o jedno hluboké spojité kontinuum. Laterálně je D2 rovněž výborný, ale už ne výjimečný. V tomto ohledu je C2 o něco lepší. Když jsem poslouchal nahrávky Evgeny Kissina (Beethoven na RCA Red Seal), jeho Steinway byl naprosto úžasně holografický zepředu dozadu, ale lehce kompaktnější zleva doprava. To subjektivně posunulo piano o něco dál ode mě, dále, než by studiová nahrávka předpokládala. Ale jsme zase zpět u barev – ty byly tak věrné, že jsem zatím neslyšel nic lepšího. Podobně saxofony z CD Jazz Ambassadors, kde D2 nebyl, co do instrumentálních barev, nijak daleko od živého zvuku – a to je velmi vzácný jev.

Pár odstaců zpátky jsem zmínil jednotku externího Powerboxu, který umí napájet kabelové dielektrikum a poskytuje mu i zemnící bod. Veškeré poslechové poznatky, které jsem doposud popsal, se týkaly systému bez Powerboxu. Nastal čas ho připojit.

Zhodnocení jeho přínosu není tak jednoduché, protože z principu funkce systém potřebuje nějaký čas, aby se dostal do kondice – prosté připojování a odpojování Powerboxu během minut vám toho moc neřekne. Změna s a bez tam slyšet je, řádově je však menší, než třeba efekt vzájemného přehození C2 a D2. S Powerboxem mi připadal zvuk o něco spojitější a jakoby uspořádanější. Popravdě řečeno by bylo fér, kdybych odpojil Shunyata Research Denali kondicionér i jeho zem, a pro test Ansuz bych použil jeho vlastní distribuční blok Mainz8 a pak do něj Powerbox zapojil. Firma buduje svoje portfolio tak, aby vznikala synergie a jednotlivé komponenty svoje přednosti tak vzájemně posilovaly. Distribuční blok ale k dispozici v daný moment nebyl, tak se k tomuto tématu ještě vrátím někdy příště.

Srovnání s těžkou konkurencí

Přes dva měsíce jsem strávil porovnáváním Ansuz Signalz C2 a D2 s dalšími referencemi. Motivace byla jasná, najít na Ansuz nějakou chybu. Kabely, které v podstatě přišly do highendového světa odnikud, nemohou být přece tak dobré, ne? Popsal jsem postupně poznámkami tolik papíru, že by to vydalo na slušnou knihu. Dokonce jsem si půjčil různé délky Signalz C2 a D2, dokonce i různá ukončení, RCA a XLR. Kdybych to publikoval všechno, vydalo by to na slušnou novelu. Zpoza rozmanité konkurence, kde se protočily i modely AudioQuest, Tara Labs nebo ZenSati, asi příliš nepřekvapí, že to Ansuz dotáhl po mnoha kolech do finále spolu s Nordost Odin a Valhalla V2.

Z předešlého textu by mělo být jasné, že oba interkonekty, tedy C2 i D2, mají svoje přednosti. V tomto ohledu mi nepřijde vůči nim fér, jak oba modely Ansuz postavil ve svém katalogu, kde je mezi nimi značný finanční odskok. Oba nezapřou firemní příslušnost, každý zvuk ale posouvá jiným směrem, oba jsou ale senzační. Dává tak vlastně docela smysl je srovnat s oběma Nordosty, které jsou na tom obdobně. Takže velmi zkrácená verze novely:

V recenzi Nordost Valhalla V2 jsem poznamenal, že V2 je tonálně více o oceli než dřevu, více o křehkosti než zemitosti, a že se to projevuje zejména u orchestrální hudby, kde harfa, flétny, pozouny a kastaněty doslova ukradnou celou show. Na jednu stranu to dává poslechovou atraktivnost, protože slyšíte dříve neslyšené, na druhou stranu je to odklon od organického zvuku orchestru, kde všechny nástroje hrají v harmonii, a kde je to o orchestru jako o celku, nikoli o individualitách jednotlivých hráčů.

Když vyměním V2 za Odin, jevil se ten druhý proti Valhalle skoro jako šedivá myš. Tedy po prvních asi deset vteřin, než vám dojde, co a jak vlastně slyšíte. Odin je a bude prostě jiná liga. V první řadě hraje velmi přirozeně, buduje zvuk zespoda, od basu, má sytější středové pásmo a umí čisté, i když lehce upozaděné výšky. Imaginární okno do nahrávky se s Odinem stalo organičtější, kdy kabel zprostředkoval více dění v orchestru, přičemž byl zvuk skvěle soudržný a orchestr konečně zněl jako jedno těleso. Les smyčců byl zvukově blízký reálu, hlas flétny se posunul z mírné přeexponovanosti do správnější barvy, a harfa se opět stala součástí partitury. Možná snad jen pozouny postrádaly něco z té atraktivní naleštěné fanfárové břitkosti, která jim tolik jde k duhu, a v níž je Valhalla V2 tak dobrá. Když to shrnu, tak Nordost Odin poskytl vybalancovaný a dospělý zvuk, který si právem zaslouží přívlastek referenční.

Ansuz D2 má proti Odinu lepší mikrodynamiku a rozlišenější středové pásmo, pocitově je všechno jakoby tišší a relaxovanější. Rozlišující schopnost hloubky prostoru je u D2 opět neskutečná, skoro bych přísahal, že jsem schopen v hloubi orchestru rozlišit modulaci, s jakou tahají prsty za struny harfy. V symfonickém forte se mi ale pro změnu líbil více Odin – kontrola basu D2 udělala zvuk sice pevnějším, ale méně rozmáchlým. Lehká basová rozmazanost Odinu pomohla vybudovat větší masu a drama. Objektivně však měl lepší vládu nad spodkem Ansuz.

Přes Ansuz D2 se mi také moc líbila valivá drtivost metalových kytar (Motorizer, Motörhead, SPV/Steamhammer 91632CD). Ty měly totiž nádavkem fantastickou texturu se správnou dávkou ´špinavosti´ v naprosto bezkonkurenčním rozlišení. Runaround Man se tak prohnal několikrát za sebou místností (celkem 7x) a hrdelní chraplák Lemmy Kilmistera byl jako výlet do studia, kde mě málem poplivala jeho prskající pusa.

Nordost Odin zase pro změnu zvládl lépe úvodní nástup bicích, které s ním měly větší objem a fyziologii. Celkově byli Motörhead přes Odin o fous masívnější, homogennější, nicméně všechny detaily, které jsem slyšel přes D2, byly o stejný fous zasunutější do pozadíí. Basa byla s Odinem teplejší a jakoby hraná těžší pomalejší rukou, a výše zmíněná superrozlišená drtivost kytar se posunula skoro až ke zvukové stěně. Ansuz jakoby byl blíže ke studiu, Odin ke koncertu, oboje však v highendovém podání a oboje skvělé.

Valhalla V2 zposkytla zdaleka nejlepší drobnohledný pohled na dění v nahrávce a postavila velmi štědře dimenzovanou prostorovou scénu. Po prvotním nadšení jsem ale postupně u zvuku začal postrádat solidnější základy – V2 byla na spodku tenčí než D2/Odin a to oloupilo muziku o tělo. Ansuz C2 si s trackem poradil s adrenalinovou dynamikou, hutným a pevným zvukem kytar, a nejlepším laterálním prostorem. Na horních oktávách toho ale bylo už trochu moc a nahrávka začala po chvíli unavovat. Pak je otázkou, jestli D2/Odin dělají snesitelnějším komprimovaný hudební materiál a C2/V2 servírují nepříjemnou realitu, nebo naopak. Pravda bude asi někde uprostřed.

V jedné z poslechových seancí jsem zkusil eliminovat prostorovou informaci, protože každý z kabelů zacházel s prostorem jinak, a soustředit se pouze na zbytek – tonalitu, detail, dynamiku. Sáhl jsem po tracku Cry Me a River (Julie London, Analogue Productions, SACD CAPP 122SA), pořízeném v roce 1955 jako mono záznam, a na kterém je – mimo skvělý Juliin vokál - báječně nahraný kontrabas a akustická kytara.

Ansuz C2 byl na této skladbě fantastický, snad jen kytara okolo 2’30 měla trošku více prominence. Valhalla V2 měla méně nadhledu a track se rozložil na jednotlivé instrumentální linky, které tolik nedržely pohromadě jako celek. Výměnou byla ale jedna každá perfektně artikulovaná, například Juliin vokál doslova visel přede mnou v prostoru. Kytara mi však zněla drátěněji a i kontrabas se redukoval na struny s jen malým náznakem těla.

Odin vylepšil tonální věrnost a vrátil kontrabasu jeho podstatu a velikost, bas se lehce tranzientně rozmázl a setrvával v reproduktorech o něco déle, než bylo třeba. Ansuz D2 podržel, co bylo dobré u Odinu, a zlepšil kontrolu na spodku. Dynamikou a barevností na mono záznamu byly interkonekty Odin a D2 zhruba nastejno a oba zahrály velmi živě a přirozeně - kterýkoli by mohl být onou pověstnou konečnou.

Jas a preciznost projevu Valhally V2 nepřinesly čekaný efekt do pinkfloydovské Have A Cigar (Pink Floyd, Wish You Were Here, SACD AP/PFR 25). Hudba s V2 ztratila něco ze svého komunikačního propojení, jakoby se vzdálila od posluchače nikoli v prostorovém smyslu, ale emocionálně. Bylo to jako kdyby teplota v místnosti klesla o pár stupňů a vřelá analogovost původního záznamu ustoupila digitálnímu transferu. Na druhou stranu měla Valhalla V2 nejlepší prostor, který Floydům náramně slušel. Ansuz Signalz C2 se vytasil s plnějším zvukem, hudba byla fyzičtější, byl jsem víc při tom. C2 byl lepší dokonce i než D2 a Odin, protože právě přes něj muzika nejvíce komunikovala a úplně mě pohltila. D2 se tu jevil jako velmi sofistikovaný a dospělý kabel s perfektním vhledem do nahrávky, nedokázal však tak strhnout. Odin na tom byl podobně, navíc se mu úplně nedařilo uřídit basu Rogera Waterse v Shine On You Crazy Diamond. Musím mu ale nechat, že se nechal poslouchat bez jakékoli únavy a při všem detailu a vzduchu, který poskytoval, hrál analogově hladce a spojitě.

Z výše uvedeného plyne, že je obtížné říci, který z interkonektů byl ten nejlepší. To bude v důsledku záležet na vašem systému a posluchačských preferencích. Co ale konstatovat lze, je že se Ansuz interkonekty, jakkoli neexistující ještě před pár lety, dokázaly katapultovat do světové elity. Neměly by proto uniknout pozornosti nikomu, kdo chce vyždímat ze svého systému maximum. A navíc – nad D2 má Ansuz v katalogu ještě řadu D-TC, včetně D-TC Powerboxu. A to je hozená rukavice.

Kontakt: RP Audio, Ostrava, +420 737 366 831

Web výrobce: https://ansuz-acoustics.com/

 Připojené komponenty:

• Zdroje: Accuphase DP-720, SPL Q2048 Mastering Equalizer, McIntosh MCT500 SACD/CD transport + integrovaný DAC C2600
• Zesilovače: TAD-M2500 MkII, Luxman C-900, Bespoke Audio, McIntosh pre/power C2600/MC611
• Interkonekty a reprokabely: Audioquest Redwood, Audioquest Wild, Ansuz Speakz C2, Tellurium Q Ultra Silver, Tellurium Q Silver Diamond, Vovox Sonorus XL, Nordost Valhalla V2, InAkustik Referenz, Nordost Odin, ZenSati #2, Tara Labs The Zero Gold G2
• Reprosoustavy:  TAD Evolution One E1, Sonus Faber Olympica III
• Filtrace a síť: Shunyata Research Denali, Nordost Valhalla, Ansuz Mainz C2, Pangea AC-9SEMKII, Roth Audio Orfeo + Roth Audio prototypy, Synergistic Research Atmosphere Level 2, Synergistic Research Euphoria Level 3, AudioQuest Hurricane, Synergistic Research Tranquility Basik. Ansuz Powerbox