BOWERS & WILKINS DB-1

DB-1 je ve své podstatě monolitická kostka o hraně cirka půl metru, vyvedená v bezchybném klavírním laku. Je to taky pořádně těžká kostka – čistá váha subwooferu je padesát kilo a vyvláčet jej do poschodí, když není ani pořádně za co chytit, je pro jednoho člověka olympijský výkon. A není to nadsázka- bowersovský DB-1 byl jedním z nejtěžších kusů hi-fi, které jsem kdy sám někam tahal.

Rychlostí blesku, silou hromu

Pochopitelně se to dá zvládnout i jednodušeji - ke stěhování DB-1 si někoho pozvat. Já momentálně k dispozici další ruce neměl a odkládat zapojení na druhý den se prostě nedalo - muselo to hrát hned, až přespříliš jsem se těšil. A nejen Bowers, ale ani Wilkins nezklamali.

Elitní měnič

Obtížná manipulace vychází zejména z toho, že kartonový obal je příliš velký na to, abyste ho v jednom člověku vůbec nějak uchopili, a když subwoofer vybalíte, nemáte jej za co chytit, protože dvě stěny zmíněné kostky okupují rozměrné membrány reproduktorů a další stranu kostky základna s displejem a řídící elektronikou. Tím se dostáváme k podstatě věci: Bowers & Wilkins DB-1 má dvě membrány. Obě jsou aktivní a obě mají průměr úctyhodných 300mm, což je o dalších 50mm více, než mají membrány vlajkové lodi firmy, modelu Bowers & Wilkins 800 Diamond. Spojuje je však shodný materiál, u Bowersů již zavedený Rohacell.

Rohacell není navzdory všeobecnému přesvědčení výmyslem B&W, ale německého koncernu Evonik Industries, který ho dodává pro speciální aplikace leteckých, automobilových a medicínských technologií. Audio je v tomto záležitost relativně okrajová. Každopádně to není ani nic na bázi papíru ani na bázi tkaniny – jde v podstatě o pěnový polymer, chemicky polymetakrylimid, který je extrémně lehký a extrémně tuhý, a který je uzavřen mezi dvě tenké vrstvy karbonových vláken. Výsledný konus netrpí ani při svém velkém průměru a velkých pracovních výchylkách deformacemi nebo ohybem membrány a navíc velmi dobře tlumí vlastní rezonance, které se tím pádem nepřenášejí přes závěs do ozvučnice. B&W uvádí, že takto se zlepší dynamické schopnosti rohacellového basového měniče ve srovnání s papírovou membránou o nějakých 10dB. V high-end audiu, kde je i jeden decibel astronomická hodnota, nabývá toto tvrzení obzvlášť pikantního významu.

Srdcem DB-1 subwooferu je DSP deska od Analog Devices, která řídí všechny kalibrační procesy, a pochopitelně zesilovač třídy D s brutálním výkonem 1000W. Díky velké účinnosti zesilovače tak může být subwoofer i přes zdánlivě velké rozměry pořád ještě velmi malý – konvenčně řešené basové moduly s podobnými parametry ještě před pár lety vypadaly jako šatní skříně.

Klíčové slovo v předchozím odstavci je DSP, neboli zpracování signálu v digitální doméně. DB-1 pochopitelně nabízí jak nesymetrické RCA, tak symetrické XLR vstupy – to umí většina subwooferů – na rozdíl od nich zde však nenajdeme typické reproduktorové svorky, takže pokud plánujete pověsit subwoofer na reprokabel mezi zesilovač a hlavní reprosoustavu, máte smůlu. Je to však záměr, protože takovéto připojení subwooferu pro špičkovou reprodukci nepřináší nic dobrého a bývá zvukově značně kompromisní. Další zvláštností je, že XLR vstup je jen jeden, tedy mono. Nezbývá tedy než použít rozdvojky a signál ze zesilovače, předzesilovač nebo AV procesoru na vstupu do subwooferu spojit. I když to z puristického hlediska může vypadat divně, tak je to jedno, protože pokud to neuděláte vy, udělá to DB-1 sám – je to přesně to, co se děje se stereo signálem přivedeným na dvojici RCA cinchů. Navíc, pokud provozujete pouze jeden subwoofer, tak jinou volbu stejně nemáte. Pokud provozujete dva, přivedete si na každý separátním kabelem signál příslušného kanálu zvlášť, takže jeden XLR vstup stačí. Pojďme ale zpět k DSP.

Okamžik, kdy se zamilujete

Jsou dvě možnosti, jak DB-1 nastavit a ovládat. Buď přímo čtyřmi malými tlačítky na základně subwooferu, nebo pomocí počítače, se kterým se DB-1 propojí přiloženým USB kabelem. Obě možnosti jsou rovnocenné, z hlediska obsluhy je však pochopitelně spolupráce s notebookem nebo PC nepopsatelně komfortnější a rychlejší.

Aby člověk mohl přes počítač DB-1 ovládat, musí si stáhnout příslušné instalační soubory z webu Bowers & Wilkins, pak už jen klikáte po obrazovce. Instalace programu je časově poměrně zdlouhavá a vyžaduje i instalaci Microsoft Visual C++ a dodatečné dynamické knihovny, naštěstí to mají v B&W dobře vymyšlené a vše probíhá pěkně automaticky, takže jen sledujete progres na displeji. Nutností je být připojen k internetu, aby měla automatika instalace přístup na datové úložiště B&W. Po úspěšné instalaci naskočí na obrazovce ikona aplikace SubApp s malinkatým obrázkem DB-1, kterou se spouští vlastní uživatelské rozhraní. Celá tato procedura trvá cca 15-20 minut a po všech těch varovných hlášeních si nakonec oddechnete, když se dole v programu rozsvítí zelený čtvereček, oznamující že jste úspěšně se subwooferem propojeni a DB-1 ožije.

Je to přesně ten moment, kdy si DB-1 zamilujete: mrkne na vás mrňavý monochromatický displej na podstavě subwooferu, připomínající mobilní telefon, který je nejen perfektně funkčním prvkem, ale navíc vypadá zatraceně highendově. Ve standardní konfiguraci je displej otočen na posluchače a oba měniče tak vyzařují do stran. Pokud jste nuceni DB-1 umístit jinak a nechcete o výhled na displej přijít, stačí opatrně přetočit subwoofer vzhůru nohama, povolit šrouby, základnu pootočit, šrouby utáhnout a sub přetočit zpět. Velmi efektně to mají v Bowers & Wilkins vymyšleno.

Jak jsem řekl, pomocí čtyř malých tlačítek se můžete v displeji pohybovat ve víceúrovňových menu a veškeré parametry nastavit. Tato možnost odlišuje DB-1 od Velodyne DD-12+, kde si bez počítače ani neškrtnete. V každém případě je stejně práce z pohodlí poslechového křesla rychlejší a hlavně v reálném čase uslyšíte všechny změny, které na obrazovce uděláte.

První, co je potřeba provést, je spustit ekvalizaci subwooferu, která má u DB-1 kupodivu přednost před ostatními činnostmi. Drtivá většina DSP procesorů nejprve nastavuje základní parametry a ekvalizace je jen jemným doladěním. Bowers & Wilkins to dělá přesně obráceně, leč velmi spolehlivě. Navíc najdete v balení se subwooferem i měřící mikrofon, zvukovou kartu s logem B&W a dokonale a podrobně zpracovaný návod, který vás provede ekvalizací krok za krokem, tudíž nenarazíte na žádné překvapení. Vše je intuitivní, hladce běžící a logické – v tomto má jednoznačně DB-1 před konkurencí náskok, je vidět, že bylo zařízení nejprve testováno na lidech. Mám pocit, že u spousty podobných produktů je ovládání jasné pouze tomu, kdo ho programoval a doma se pak potýkáte s nelogickými funkcemi.

V okamžiku, kdy se několika krátkými hvizdy vygeneruje korekční křivka akustiky místnosti, můžeme si hrát s dalším nastavením. Je pravda, že na rozdíl od Velodyne korekci módů místnosti nevidíme a ani ji prvotně nemůžeme nijak ovlivnit, nicméně když jsem srovnal zvuk před a po ekvalizaci, bylo zlepšení značně slyšitelné – takže to nejspíš funguje správně.

Ovládací program SubApp má dvě obrazovky. Na té první si můžeme hrát se základními parametry, na té druhé s pětipásmovým grafickým ekvalizérem, který je obdobou módu ´Contour´u Velodyne. Lze tak v případě potřeby projev subwooferu doladit na míru hudebního žánru nebo programového materiálu (hry, filmy a podobně) a nastavení uložit do jednoho z pěti presetů. Ekvalizér neumí pracovat s Q faktorem, tedy se šířkou ovlivňovaného frekvenčního pásma, nicméně u takto nízkých kmitočtů je implicitní nastavení naprosto dostačující. Podobně jako Velodyne ani B&W nedovolí uživateli korekci propadů ve frekvenční charakteristice o více než +5dB, aby se nesmyslně nepřidávala energie někam, kde zmizí jako v černé díře, a nevyčerpával se tak výkon vestavěného zesilovače.

Unikátním způsobem má Bowers & Wilkins řešeno nastavení hlasitosti. Všechny subwoofery, se kterými jsem se doposud setkal, měly klasický otočný knoflík volume nebo dálkové ovládání, se kterými se hlasitost zvyšovala z nuly až nevím kam tak, jak to známe u klasických zesilovačů. DB-1 na to jde totálně jinak. Základní hlasitost (citlivost) se nastavuje podle úrovně výstupního napětí zdrojového komponentu (většinou zesilovače nebo procesoru). Předpokládá to, že tuto hodnotu znáte nebo že ji vyčtete z průvodní dokumentace přístroje. Vzhledem k tomu, že jsem měl DB-1 připojený přímo na výstupní cinche SACD přehrávače s digitálním řízením hlasitosti, nastavil jsem citlivost subwooferu na tabulkových -6dB (2.5V). Tím se volume subwooferu nastaví na +/- správnou hodnotu, v ovládacím programu je pak možné tuto hodnotu doladit v rozmezí +/-6dB. Já skončil na +1dB, což mi dalo subjektivně vyvážený poměr basové složky ke zbytku frekvenčního spektra.

Připojujete-li DB-1 k řetězci složenému z dalších reprosoustav Bowers & Wilkins, můžete si z rolovacího menu zvolit jejich typ a subwoofer si sám nastaví správné hodnoty dolní propustě neboli low passu. Nemáte-li B&W, nastavíte je sami pomocí měřícího programu (ATB PC Pro, MLSSA nebo obdobný) nebo podle ucha (článek Jak správně nastavit subwoofer najdete na našich stránkách). Strmost low passu lze přepínat mezi 12dB a 24dB/oktávu, fázi posunovat po 90°.

Na první pohled to vypadá složitě, ale složité to není, nastavit DB-1 na 99% vám při troše cviku nezabere celkově víc než hodinu a to zbývající jedno procento doladíte poslechem po dobu dalších dnů a týdnů. Pokud si potom zazálohujete všechny hodnoty třeba na hard disk, kdykoli v budoucnu je můžete jediným kliknutím do subwooferu nahrát. B&W doporučuje celou kalibrační proceduru zopakovat, změní-li se něco zásadního ve vaší poslechové místnosti – pokud například přibude rozměrný kus nábytku nebo dojde ke změně pozice subwooferu.

Elitní zvuk

Album Exotic Dances from the Opera (Reference Recordings, RR-71CD) je plné značně dynamických kompozic z klenotnice klasických mistrů, které jsou, pokud je přehráváte na systému schopném plnou dynamiku přenést už od nejnižších oktáv, zárukou unikátní poslechové zkušenosti, hraničíci s extází. S dobrými hlavními reprosoustavami a DB-1 v řetězci jsou podmínky dynamiky i celopásmového rozsahu splněny, a to s velkou rezervou. Vezměme si třeba Rabaudovu taneční suitu Marouf, Cobbler of Cairo, napsanou před první světovou válkou a nahranou pro Reference Recordings minnesotským orchestrem pod taktovkou Eiji Oue. Orchestrálně jde o velmi bohaté dílo, které v bookletu RR nazývá dokonce ´luxusně harmonickým´. Přibližně po dvou minutách se kompozice na chvíli ustálí na rytmické mezihře, která evokuje Ravelovo Bolero, a která svými cyklickými kaskádami navozuje až hypnotický dojem, ne nepodobný způsobu, jakým pracovali o mnoho desitiletí později elektroničtí mágové Tangerine Dream. Vznášející se motivy flétny a hoboje jsou podmalovány tlumenými smyčci a jemným rozechvíváním blány velkého bubnu, tedy nic, co by nějak očividně podporu subwooferu vyžadovalo. A přesto se membrány basových měničů u DB-1 pohybovaly. Ne proto, aby zdůraznily fundamentální frekvence nástrojových partů, ale proto, aby nástrojům dodaly pocit existence v poslechové místnosti, tělo a hmatatelnost, a aby pomohly zrekonstruovat ambienci, která je obklopovala. Když je to ale potřeba, tedy když buben opravdu zaburácí nebo harfa zajede do spodních rejstříků, DB-1 ožije a posune vzrušivě hluboký zvuk i na vás. (Harfa je jeden z mála nástrojů orchestru, který dokáže zajet až hluboko ke 20Hz. V tomto je srovnatelná s kontrabasem nebo píšťalami varhan. Pozn.editora).

Přesto jsem v průběhu soužití s DB-1 tu a tam neodolal, vstal z poslechového křesla a DB-1 úplně vypnul, abych se ujistil, že skutečně pracuje. On totiž jaksi nebyl slyšet. V tom je celá pravda o špičkovém subwoofingu – subwoofer nesmíte slyšet, musí se stát naprosto přirozenou součástí reprodukce a musí splynout s hlavními reprosoustavami naprosto neznatelně. Třeba sólový part hoboje v Saint-Saensově Bacchanale zdánlivě podporu subwooferu, při hlavních reproduktorech jdoucích ke 30Hz nepotřebuje. A hoboj sám ji opravdu nepotřebuje – s DB-1 se tonálně nijak nezmění ani nehraje hlouběji. Co se ale stane je, že bez DB-1 ztrácí kouzlo živosti, dojem ze své trojdimenzionální přítomnosti uvnitř místnosti. Bez subwooferu je to jako kdybyste živého člověka v místnosti nahradily jeho holografickou projekcí – pořád tam ten obraz bude, ale bude to pouze obraz. Saint-Saensovo Bacchanale mi přineslo i další překvapení: zcela jasně byla slyšet tlaková vlna vzduchu, rozpohybovaná symfonickým orchestrem, jak dorazila k membráně snímacího mikrofonu, která ji, narozdíl od uší, zaznamenala a zesílila. Takové pikantnosti bez zařízení, jako je Bowers & Wilkins DB-1, nemá člověk šanci slyšet.

Počáteční asociace Raubauda s Tangerine Dream mě zlákala k tomu, abych se po několika dlouhých letech nechal opět unést jejich albem Optical Race (Private, 259 557), které je příkladem chytře sestavených rytmických syntezátorových linek. Ideální potrava pro subwoofer, stejně jako Kraftwerkovské Tour de France Soundtracks (EMI, 591 710 2). Nízkofrekvenční pulzy tracku Kardiogram, přehrávané s volume otočeým hodně doprava, doslova explodovaly jeden po druhém v poslechové místnosti. Zásluhou B&W DB-1 přesto zůstaly ultračisté, rychlé a nerozmazané bez ohledu na to, ve které poloze se knoflík volume zrovna nacházel. Moc bych to přál každému slyšet.

Srovnání s další elitou, Velodyne DD-12+

Ať to vezmu ze které chci stránky, Bowers & Wilkins maximálně těží z toho, že dokázal do malé lesklé černé kostky vtěsnat fantasticky konturovaný, suchý a přesný bas. Aspiruje tím na čelní pozice v subwooferech vůbec, takže se přímo nabízí porovnání se špičkou v kategorii, Velodyne DD-12+,  který se chlubí podobnými parametry i podobnou cenovkou. Srovnání bylo relativně jednoduché, protože jak DB-1, tak i DD-12+ v době recenze spočívali hezky vedle sebe na podlaze mé poslechové místnosti.

Carl Nielsen napsal bouřlivou orchestrální suitu Aladdin (BIS CD 247), jejíž součástí je i temperamentní černošský tanec. Skladba byla vynikající skrze Velodyne, ale až s DB-1 jsem odložil tužku a přestal si dělat poznámky – bylo to příliš skutečné, bylo by škoda takový okamžik propást.

Pro mé uši je bas DD12+ více atletický, pružnější, pumpující a tonálně nasycený. Muzika má s DD-12+ šťávu a tah, občas jsem ale měl pocit, že by to až takto být němělo, že by se měl subwoofer držet více vzadu. Na materiálu, jako je drtivá For Whom The Bell Tolls od Metallicy z alba Ride The Lightning (Phonogram/Vertigo, 838 140 – 2), je to jednoznačně ku prospěchu věci a dává to rockovému zvuku značnou přesvědčivost. Když však sklouznu ke klasickému jazzovému nebo orchestrálnímu menu, líbí se mi více DB-1, který je neméně autoritativní, ale slyšitelně nestrannější, s větší sebekontrolou a kázní.

Vtip je v tom, že jak jeden tak druhý styl jsou poměrně jednoduše zaměnitelné – stačí si pohrát s DSP nastavením jednoho či druhého subwooferu a dopracujete se k obdobným výsledkům. Pokud třeba chcete u DB-1 zmíněný track od Metallicy trošku připumpovat, stačí posunout virtuálním šoupátkem ekvalizéru o 1dB nahoru na 56Hz a 2dB nahoru na 80Hz plus zvednout o 1dB zisk subwooferu a ejhle, máme tu úplně jinou muziku, kterou dopředu ženou zběsile šlapající kytary a hromové bicí. Má pozorování ohledně basu obou soupeřů jsou však vztažena k neekvalizovanému resetovanému systému, kde byl pouze korektně nastaven low-pass, fáze a volume bez toho, aby se zasahovalo do signálu DSP procesorem.

Neomezené možnosti

Bowers & Wilkins bezpochyby nejenže postavil subwoofer, který patří ke světové špičce, ale subwoofer, který tuto špičku sám představuje. Kdybych měl mít doma supersubwoofer, rozhodl bych se pro DB-1. Jednak se s ním velmi příjemně a jednoduše pracuje, jednak uměl být v rámci mé domácí sestavy dynamičtější a časově koherentnější. Jak DB-1, tak Audio Physic Virgo V dokázali zcela a beze stopy zmizet ze zvukového pole a do místnosti vrhly muziku s plnou dynamikou v rozmezí 20Hz-20kHz. Tímto způsobem nemá žádná sebelepší reprosoustava v běžných domácích podmínkách šanci zahrát. Nemusím snad ani říkat, že s odjezdem DB-1 to chtělo delší aklimatizaci, aby člověk zase dokázal ocenit systém bez subwooferu.

Nezanedbatelné jsou i lekce o chování zvuku v poslechovém prostoru, které se díky DB-1 naučíte jen tím, že z pohodlí svého oblíbeného poslechového křesla a s notebookem na klíně měníte charakter zvuku v reálném čase. V tomto máte s Bowers & Wilkins DB-1 neomezené možnosti. Právem patří do kategorie privilegovaných komponentů, oceněných známkou 100% Reference.

Související články:
Bob Katz: Jak správně nastavit subwoofer bez použití měřící techniky
Audiodrom: Jemné umění subwoofingu