ROTH ARIYA: progres report

Tento report je něco jako časosběrný dokument, vznikající v průběhu jednoho roku. Bylo to loni, na začátku horkého léta, kdy mi zavolal Mirek Roth a zněl docela naléhavě: Asi byste to měl slyšet. Pár týdnů trvalo, než se mi uvolnil program a potom mi přistály v poslechové místnosti dvě verze síťového kabelu s pracovním názvem Ariya. To jsem ještě netušil, že to bude znamenat velké množství nocí s minimem spánku, ale popořadě…

Ariya

Ariya jako jméno se neskloňuje, nicméně když jsem začal spisovat tento report, tak jsem zjistil, že to nejen pitomě vypadá, ale se to i pitomě čte. Takže jsem ji poženštil a skloňovat ji budu, jazykoví puristé nechť mi odpustí. A jak postupně jednotlivé vývojové články Ariyi přicházely, začal jsem si je pro sebe číslovat.

Ariya¹ byla první, vypadala bytelně a měla moc pěkné rhodiované Viborg koncovky, které navíc v zásuvkách perfektně držely. Zejména IEC konektor jsem musel do přístroj doslova vtlačit a on tam pak seděl jako přibitý. Ač jsou rozměry zástrček normované, drobné materiálové tolerance způsobují, že i u některých high-endových a velmi drahých značek má konektor značnou vůli a pak má logicky váha kabelu tendenci ho vyviklávat ven. Proto mě pevnost spojení mezi Ariyou¹ a komponenty nadmíru potěšila.

> 1 <

V prvé řadě u Ariyi – a to jakékoli – zapomeňte na předsudky, které můžete mít spojené se stříbrem. Že způsobuje křehkost, břitkost a tenkost zvuku? To už vyvrátili jiní, například AudioQuest, a Ariya to jen potvrzuje. Pokud přesto stříbro v sestavě takto vnímáte, je zřejmé, že je v ní někde problém. Ariya¹ se u mě doma projevila jako transparentní, plnobarevný a značně sebevědomý kabel, který odmítl se nechat porovnávat s výrobky své cenové kategorie a zamířil hned do nejvyšší ligy. Jemňounké dozvuky a sotva zachytitelné děje, jako když Alison Krauss po dozpívané frázi odlepí jazyk od patra, aby se nadechla, drtivá většina konkurence zadusí a pohřbí. Ariya¹ tyhle věci umí výborně. Umí to třeba i Ansuz C2 a proto ho mám, a  Ariya¹ to zvládla ještě o něco slyšitelněji. Dalším aspektem, ve kterém se mi Ariya¹ moc líbila, byla její tonální barevnost. Její tonalita neinklinovala ani do červeného ani do modrého spektra, a pokud bych pokračoval v analogii se světlem, tak působila jako zářivý bílý den, kdy vidíte až daleko na obzor. Barvy byly jasné, čitelné, prostě k zamilování.

Rozlišení je výborné a nemá sklony k přílišné analytičnosti v tom špatném slova smyslu. Naopak, kabel byl fluidní a hladký tam, kde má být – například na hlasech, a příjemně texturovaný jinde (například na smyčcem hraném kontrabasu, kde slyšíte všechno tak, jako když se posadíte vedle nástroje na stoličku). V důsledku je zvuk nenucený a královsky kompletní. Na base bych Ariyi¹ posadil dokonce kousek před Ansuz, protože má o chlup lepší kontrolu a lépe si vyhraje s jeho plným rozvinutím a postupným dozněním.

Předchozí text si dobře zapamatujte, protože působí jako popis dokonalosti, jenže to nebyla konečná.

> 2+3 <

Ariya² a Ariya³ (tehdy označené jako verze HC) byly silnější než jednička. Poznal jsem to i bez měření, hůře se s nimi manipulovalo do zatáček, s Ariyou³ ještě o něco hůře, protože byla navíc stíněná. Pořád ale šlo o slušně ohebný kabel, který se nechal zatočit dle potřeby. Zajímavé bylo, že rozdíly mezi stíněnou a nestíněnou verzí byly zvukově zanedbatelné a stínění mi tak připadalo vcelku nadbytečné. Je ale fakt, že v jiných podmínkách, kde je větší zarušení sítěmi a spotřebiči, to může být přednost. Buď jak buď, verze HC zachovala všechny ty senzační atributy, o kterých jsem psal výše, a přidala k ním jakýsi uhrančivý dotek sladkosti, na pozadí ještě o něco transparentnějšího zvuku. Tam kde byla Ariya1 průzračně vyleštěným oknem, je Ariya³ prostě jen průhledem bez okna.

Přesto: po několika dnech a mnoha experimentech jsem narazil na jednu věc. Navzdory jinak téměř absolutní dokonalosti měla Ariya² tendenci k částečné prostorové homogenizaci zvuku v hloubkové perspektivě. Hůře se mi orientovalo ve vzájemných prostorových relacích nástrojů, nástrojových skupin a hlasů. Významně to bylo slyšet například u živých nahrávek flamenca, kde dochází k pohybu interpretů po pódiu a kde jsem se s Ariyou² hůře orientoval v tom, kde kdo zrovna je. Stíněná verze hloubkovou kompresi pocitově o něco málo vylepšila, leč neodstranila. Zajímavé na tom bylo, že levopravému prostoru nebylo v zásadě co vytknout, týkalo se to jen předozadního rozlišení.

> 4+5 <

Ariya⁴ vnesla kromě úpravy na průřezu a materiálu vodičů další proměnnou: koncovky. K Viborgu se přidaly další – Furutech a ETI Research, navíc v různých variantách – rhodium, měď, zlato – a také v různých kombinacích (Ariya⁵ měla na každé straně něco jiného). Cílem bylo jednak si ověřit vliv koncovek na zvuk, jednak se pokusit odstranit nedostatek, zmíněný v předchozím odstavci. Podotýkám, že Ariya⁴ a Ariya⁵ se v mém systému usadily sedm měsíců od jedničky a v mezičase se leccos odehrálo nejen u Roth Audio. V referenčním systému mi totiž zatím prošly ušima i další skvosty, Synergistic Research Galileo SX, Shunyata Omega XC v2, nebo Ansuz Mainz D-TC, což jsou všechno brutálně dobré kabely. Pomyslná laťka se tedy značně zdvihla.

Je pravda, že navzdory výše uvedeným top kabelům - a různým dalším pokušením – hrají v mé sestavě mezi komponenty nadále prim Ansuz Mainz C2, ke kterým jsem se zatím pokaždé vrátil, protože netlačí zvuk tolik dopředu, jsou naprosto prostorově exaktní, a nechají mě vidět do nahrávek doslova na molekulární úrovni. Je rovněž pravda, že dokážou být celkem nemilosrdné ke špatným nahrávkám a že už i Ariya² naznačila, že kvalitu basu – co do objemu a kontur – je možné posunout ještě o kousek dál. Pak ale začnete porovnávat saxofonistu vyříznutého z lepenky, se saxofonistou vytisknutého 3D tiskárnou, a zjistíte že Ansuz jej vám ho dopraví domů živého, tak proč měnit, že.

V kontextu dříve napsaného se jevily oba kabely, Ariya⁴ i Ariya⁵, jako krok zpátky. U mě doma. A nepotřeboval jsem audiofilní nahrávky, abych to slyšel. Skvěle nahraná je třeba Metallica a její „černé“ album, přestože kvalita produkce je kolísavá track od tracku, Sad But True patří k těm povedeným a přes Ariyu⁴, která byla opatřena rhodiovanými ETI, byly činely a virbl šustivější, nezněly kovově a připomínaly spíše něco na způsob bílého šumu. To vytvářelo na vršku jakousi mlhu a v důsledku subjektivně snížilo odstup signálu, takže byl výsledek plošší dynamicky. Staženější okraje pásem způsobily, že se kabel jevil ´neutrálnější´, zde však spíš v tom horším slova smyslu, kdy mi nezavdal příčinu k dříve zažitému nadšení. Kam zmizely ty jasné barvy, kde je předchozí čistota?

Ariya⁵ měla na koncovkách opět zlato a přibylo stínění, a to z velké míry pro mě nehezké artefakty Ariyi⁴ eliminovalo. Co ale zůstalo, byl vyšisovaný a vybledlý zvuk, jako kdyby kabel ležel dlouho na slunci. A přestože jsem tentokrát neměl problém s hloubkou prostoru a rozlišením uvnitř ní, objevila se komprimace ve vertikální rovině. Něco jako když sledujete širokoúhlý film, který je shora a zespodu na běžné obrazovce ohraničen černými pruhy.

> 6 <

Ariya⁶ se vrátila obloukem ke konstrukčnímu základu prvotní verze. K cestě za konečným zvukem se vyloučily jakékoli verze ETI a Furutech, a do hry se vrátil zlacený Viborg. A věci to prospělo.

Forgotten Worlds (Delerium, Karma), na sebe vrství stopy syntetické a stopy zaznamenané skrze mikrofony, a pomalu odvíjí jakýsi amalgám trip-hopově zasněné world music. Track žene dopředu valivá rytmika a vokál, připomínající svolávání muezzina k večerní modlitbě. I následující Lamentation drží orientální náladu a mystická flétna maluje ornamenty na vířících tablech. Přes Ansuz mám přehled o tom, jak jsou jednotlivé vrstvy poskládány, u flétny pak nejen slyším nástroj samotný, ale i subtilní a sotva znatelné nádechy hráče a dokonce i to, kdy přiloží rty na náustek. Slyšíte i napjaté blány bubínků, hlazené prsty, a slyšíte i, jak syntetický podkres postrádá jakoukoli hloubku, kterou z pochopitelných důvodů ani mít nemůže.

S Ariyou⁶ jsou jednotlivé zvuky jakoby jinak poskládané v prostoru. Na první dobrou je šířka širší a hloubka hlubší, při pozornějším poslechu to ale není tak úplně pravda. Hustota toho, co slyším, se prostorově zvyšuje na středu a pak v okolí reprosoustav, jako kdyby kabel částečně vyklízel pozice mezi soustavami a pomyslným centrem. Dostavám tak fyzicky pevný středový obraz a širokou stereobázi, která se u muziky, jako je Delerium, dokáže plně uplatnit a propůjčit jí výborný hutný základ. Pakliže Ariye verze 1-5 měly každá nějaké své ale, šestka už byla kabelem, se kterým bych dokázal žít. Mohla by být ještě o něco transparentnější a dynamičtější, jako byla Ariya², ale ta zase neměla velikost těla Ariyi⁶. Kabel nejspíše vděčil za zvukovou „masitost“ jakési rezonanci někde v oblasti 200-400 Hz (přesněji jsem to identifikovat pomocí muziky nedokázal), kde zvuk zůstával viset ve vzduchu o chvilku déle a středobas tak dával o sobě vědět jakýmsi analogovým způsobem. Dávalo to senzační hmatatelnost níže položeným vokálům, vzrušivost tubě, pianu, linkám syntezátoru, nebo takovému tomu zlatavému spodku akustických kytar. A pomohlo to krásně vykrojit z mixu baskytaru v A Skeleton in The Closet metalových Anthrax (Among The Living), která najednou byla krásně a čitelně oddělená od staccata obou kytar a nepřekrývala se s bicími. Dalo to tracku úplně novou perspektivu a já se přistihl, že si labužim na té base v módu REPEAT dobrou půlhodinu. Byla barevná a melodická, v kontrapunktu k jiným špičkovým kabelům, kde byla jen rytmicky basová.

> 7 <

A máme tu opět stříbro, a to i v konektorech. A také tu máme opět nestříbrný zvuk – tedy po důkladném zahoření, které Ariya opravdu vyžaduje. Roth Ariya⁷ je pak kouzelně sladká, zpěvná, čistá a tichá na pozadí. Umí výborný detail, který však zůstává součástí muziky. Neexhibuje a umí nenásilně vypíchnout ambienci, takže máte přehled o prostoru nebo neprostoru, kde nahrávky vznikaly. Náturou teplejší bas, který jsem si pochvaloval u Ariye⁶ naštěstí zůstal, ale zmizelo to nepatrné zaznívání, takže je bas nejen hluboký, ale i konturovaný. Organizace zvuku je tu už na úrovni Shunyata Omega XC, který je sice ještě o fous vytříbenější, stojí ale násobně víc. Tytam jsou jakékoli potíže s prostorovým zobrazením, prostor je vpravdě holografický a čistý jako křišťál, můžete se do něj zanořit až po uši. Na některém hudebním materiálu se nejen vygumovaly stěny vedle a za reprosoustavami, ale zvuk mě doslova obklopil, skoro jako v nějakém surroundovém efektu; přitom zůstala lokalizace precizní a orchestr v přirozené velikosti ve všech třech osách. Na začátku dříve zmíněného tracku Lamentation jsem si s Ariyou⁷ poprvé povšiml jemného detailu vzduchové turbulence na vyústění flétny, jako by ten závan dolétl až ke mně. Zvuk byl skrze Ariyu⁷ fluidní, znělý, hladký a příjemně barevný. Ansuz C2 se najednou jevil sušší a ilustrativnější, a i když byl v některých ohledech stále objektivnější a studiově přesnější, Ariya⁷ to strhla na svou stranu muzikálností, se kterou dokázala přetavovat obsah nahrávek ve výjimečný poslechový zážitek.

> 8 <

Osmičku jsem si vyžádal specificky ke kondicionéru Shunyata Research Denali. Ten má totiž 20-ampérový C19 IEC konektor a jakákoli redukce na C15 je u něj zatraceně slyšet. Ariya⁸ tak dorazila vybavená příslušným konektorem, tentokrát IEC Viborg ve zlacené mědi. Jako obvykle si vyžádala důkladné zahoření, kdy po prvních dvaceti hodinách zpozorujete první skok, další transformace pak proběhne někde na horizontu stovky, na dvou stovkách se dá mluvit už o kompletně zahořeném kabelu. Tento proces jsem Ariyi⁸ nestihl celý, a ta k jsem ji poslouchal v době kdy měla natočenou necelou stovku. Zajímavou věc jsem vypozoroval i u konektorů Viborg, které jako by se zahořováním zvukově uzavíraly. Měl jsem z toho pocit, jako by se část vzduchu a jiskrnosti, kterou mají nové, z muziky postupně stahovala, jako by zvuk postupně tmavnul. Pak jsem ale s překvapením zjistil, že to není vzduch, co zmizel, jako spíše jakási roztřesenost v konturách vyšších kmitočtů, která se vyeliminovala a zůstaly jen výšky čisté, jako když hvízdne. Zkrátka zvuk si lépe sedne, stane se vytříbenějším a sebevědomějším, i když v rychlém porovnání se to může jevit právě naopak.

Co se tedy stalo, když (téměř) zahořená Ariya⁸ nahradila Synergistic Research Atmosphere Level 2 na vstupu do Denali? Bylo to, jako kdybych se velkým obloukem vrátil do verze Ariya², s tím rozdílem, že dříve zmíněná homogenizace prostoru se tu nekonala. Kabel vymetl všechny tmavé kouty v nahrávkách a dokázal odseparovat i velmi slabé děje, takže jsem toho slyšel víc a lépe; scéna se roztáhla hodně do šířky a šla vně reprosoustav dál než u konkurence. Zvuk byl současně ohromně transparentní a měl sílu. Tu podporoval zejména brutálně pevný a průrazný bas, asi vůbec nejlepší, jaký jsem kdy slyšel od jakéhokoli síťového kabelu.  V některých jednotlivostech se mi líbil víc Synergistic nebo Shunyata, ale tyto drobnosti byly jasně diktované kontextem celého systému. A tím se dostáváme k nejpodstatnější věci: která z verzí Ariya je nejlepší? Na tohle jednoznačnou odpověď nedám. A nedá vám ji ani Mirek Roth, kterého jsem za tím účelem vyzpovídal.

A: Je ve verzích Roth Ariya nějaká hierarchie, něco jako dobrá-lepší-nejlepší?

MR: Na všechno je potřeba nahlížet velmi individuálně, ostatně jako u všech věcí, týkajících se napájení a sítě. Jinými slovy – pokud si Ariyu půjčí zájemce a bude to slyšet jinak, než popisujete ve svém textu, je to za mě v pořádku. Pravděpodobně jen bude potřebovat jinou verzi, než zvolil. Možnost přizpůsobit Ariyu systému na míru je unikátní a podobnou věc vám těžko nabídne jakákoli známá značka.

A: Dlouhá léta jste znám jako člen konstruktérské komunity „sám doma po večerech“. Rukama Vám prošla spousta věhlasných kabelů, čím jste se inspiroval pro Ariyu?

MR: Opravdu dobré konkurenční výrobky vám mohou dát představu o tom, kam až se dá zvukem hýbat. Pak zůstane výzva, zda je možné tyto etalony v domácích amatérských podmínkách dorovnat nebo dokonce překonat. Tím, že jde o DIY, si můžete osahat a na vlastní uši poslechnout vliv každé jednotlivé změny. Ariya vznikla jako pokus zúročit veškeré předchozí zkušenosti.

A: Například?

MR: Nerad bych mluvil o detailech. Většina toho, co o stavbě kabelů dnes vím, je výsledkem letitých pokusů a omylů, a to jsou věci, které vám nikdo nezaplatí. Ale příkladem může být to, že jsem postupně došel ke zjištění, že méně znamená více. Ariya tak má v sobě méně vodičů, než byste čekali, a vliv na zvuk to má pozitivní. A také se s ní lépe manipuluje, na to, jak je silná, je překvapivě tvárná.

A: Jak DIY komunita, tak mnoho komerčních značek pracují s obdobnými zdroji drátů – Neotech, Oiayde, Furutech – a pak je nakombinuje do výsledku, přetáhne vlastním opletem a osadí konektory…

MR: Konektory opravdu vyrobit zatím nedokážu, i když se tou myšlenkou vážně zaobírám. Ariya v sobě kombinuje solid core stříbro a postříbřenou měď a veškeré vodiče odebírám přímo od výrobních závodů, které se tažením specializovaných kovů zabývají. Z konektorů standardně používám značky Viborg, Furutech a ETI Research. Ty mi poskytují dostatečně široký katalog pro doladění zvuku na míru sestavě.

A: Zmínil jste tři zavedená jména, dají se nějak jednoduše charakterizovat rozdíly mezi nimi?

MR: Ano i ne. Hodně bude záležet na konkrétním typu a provedení. Když škrtnu „bežná“ řešení typu mosaz nebo nikl, tak pro high-end využijete měď, zlato, stříbro a rhodium. V různých vrstvách a mezivrstvách. Například populární rhodium obvykle zazáří v kompromisních sestavách, ale v těch opravdu dobrých uslyšíte jeho ostrou signaturu, která je spíš na obtíž. A pak je jedno, jde-li o Viborg nebo Furutech.

A: Co to znamená pro případné zájemce?

MR: Je potřeba vyjít z konkrétního stavu systému a řici si, kam se chci dostat. Některým sestavám chybí zvuková plnost, jiné mlží nebo hrají ušlápnutě. Vhodnou volbou zakončení kabelu se dají tyto problémy korigovat směrem k vybalancovanému zvuku. Základ Ariyi, tedy vodiče samotné, zůstávají beze změny. Existující topologie Ariyi je natolik transparentní, že na zmiňované změny dokáže reagovat.

A: Až na výjimky byla většina verzí Ariyi nestíněná. Některé verze jsem měl jak ve stíněné, tak i nestíněné variantě, a rozdíl mezi nimi byl nepodstatný.

MR: Co se týká stínění, nezaznamenal jsem jeho přínos v řádech desítek procent. V průběhu let jsem byl na opačné straně tábora a aplikoval dvoj i trojnásobnou vrstvu stínění, ale Ariya nic takového nepotřebuje. Bude-li však zájemce stínění vyžadovat, je možné AgCu stínicí oplet přidat za příplatek.

Zakončit se dá celý časosběrný dokument asi takto. Na domácím poli nám vyrostla konkurence pro světovou špičku. Ba co víc, objevila se tu unikátní možnost doslova doladit zvuk na míru sestavě, či v případě změny v ní zvuk zase přeladit. Ceníková cena (68 000,-  s tím, že některé verze se cenově liší podle provedení a typu osazených konektorů) je tak za mě spíše symbolická…

Kontakt: ROTH AUDIO, Praha, +420 777 674 381

Web výrobce: www.rothaudio.eu