AUDIOQUEST WILD BLUE YONDER

Pokud jste opravdu ještě neslyšeli o americké firmě AudioQuest, je potřeba se vrátit do hifi školky. Značně obsáhlý firemní katalog zasahuje do všech oblastí kabelového života, a ačkoli většina jejich produktů patří mezi dostupnou komerci a na jako takový mám na AudioQuest tendenci nahlížet, tím, jak se pohybujeme k vyšším řadám, najdeme i několik velmi zajímavých kousků. Jeden z nich mi dal pořádnou lekci. Ale popořádku.

Vůdce smečky

Toho týdne se mi nahromadilo doma vícero výborných kabelů – jako peříčko lehký a technicky zajímavý interkonekt InAkustik 1603, indigově modrý a zvukově nádherný Cardas Clear, a téměř neviditelná dvojice lanek CrystalConnect Piccolo Diamond. Poslouchat kterýkoli z uvedených mi bylo potěšením, protože všechny lze počítat mezi skvěle hrající propojovací kabely. Z celého balíku se významně vyčleňoval Clear, který považuji nejen za nejlepší kus drátu, který kdy opustil výrobu Cardas Audio, ale za jeden z nejtransparentnějších a nejpřirozenějších interkonektů vůbec. Když už byl kabelový rozstřel hotový, a to ve prospěch Clear, najednou se otevřely dveře a stála v nich vlčí smečka. Tedy ne přímo smečka, ale tmavě modrý propojovací kabel se stejně tmavě modrými konektory a s mnoha vlky na svém kartonovém boxu*. Tehdy se točilo v CD přehrávači zvukově fenomenální SACD Chesky UDD Vol.2. Host byl vybalen a jen tak zastudena zapojen.

Basa na začátku jazzové Club Descarga (The Body Acoustics) svou výbornou definicí a bleskurychlým atakem okamžitě přitáhla pozornost – tohle by mohlo být zajímavé! Zvuk byl absolutně vybalancovaný, nedošlo k upřednostňování tranzientů před základním tónem struny nebo před dalšími harmonickými, nedošlo ani k upřednostňování strun před korpusem nebo naopak, bas byl rychlý, hluboký a kontrolovaný, prstoklad na strunách kytary jemný a přirozený, témbr basklarinetu dřevitě teplý a ve svém dialogu oproti kovově rezonující trumpetě krásně prostorově vymezený. Fascinující byl komunikačně fantasticky spojitý hluboký prostor s dozadu posazeným pianem a kongy a bodově přesnou lokalizací jakýchkoli dějů, včetně tance bříšek prstů po tlustých strunách. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že máme nového vůdce kabelové smečky – AudioQuest Wild Blue Yonder.

*) K těm vlkům na přebalu: Carole La Roche, Red Wolf Pack, laroche-gallery.com

Hluboký modrý vesmír

Wild Blue Yonder se prezentuje v tmavě modrém polyester-nylonovém opletu a je poměrně nepoddajný - není úplně jednoduché jej dostat do pozice, do které potřebujete a zapojit, a to i díky jeho masivním poplastovaným XLR zástrčkám, které nenechávají pro prsty příliš místa. Počítat je potřeba i s DBS batůžky, které kabel na sobě nese – o těch ještě bude řeč, protože představují základní filozofický element AudioQuest.

Wild Blue Yonder je spolu se Sky a WEL Signature prostředním modelem v „kosmické sérii“ AudioQuest a představuje tak druhý nejvyšší interkonekt ve firemním katalogu. Proti Sky má dvojnásobný průměr teflonových trubiček, které jsou použity jako dielektrikum, má jiné konektory a více vrstev stínění.

Jako u ostatních interkonektů v nejvyšší řadě je i u Wild Blue Yonder základním materiálem pro vodiče ultračisté stříbro, které je jako obvykle u AudioQuest vysoce leštěné. Důvodem nepoddajnosti kabelu je, že jsou použity vodiče s pevným průřezem, což podle firmy zamezuje nežádoucím interakcím lanek v kabelovém svazku. Leštění má pak podle AudioQuest pozitivní efekt na zkreslení, která vznikají v povrchové vrstvě na rozhraní jednotlivých krystalů kovu.

Ohledně dielektrika neboli izolace vodičů, bylo popsáno mnoho stránek a vytvořeno mnoho teorií. V základu jde o to, že všechno, co obklopuje vodič, absorbuje určité množství energie a způsobuje ztráty systému. Horší je, že tato uložená energie je pak s určitým zpožděním vyzářena zpět a projeví se jako zkreslení signálu. Kromě vakua je vzduch ideálním izolantem, protože nezadržuje ani nepředává prakticky žádnou elektrikou energii – jinými slovy, čím více vzduchu okolo vodičů, tím lépe. Různí výrobci to řeší různě - většinou pomocí teflonových vzduchových trubic podobně jako AudioQuest, najdeme ale i technologicky náročnější řešení jako je spirálový filament u Nordost nebo rovnou odsátí dielektrika vzuchovou pumpou, podobně jako to dělá u špičkových modelů Tara Labs.

V mnoha detailech konstrukce a přístupu má Wild Blue Yonder hodně společného s Cardas Clear: až zarážející vnější podobnost podtrhují i vlastní konektory. AudioQuest stejně jako Cardas používá místo pájení lisování zastudena, které minimálně ovlivňuje vlastnosti vodiče v místě spoje. AudioQuest navíc při lisování impregnuje spoj stříbrnou pastou kvůli jeho vzduchotěsnému zapečetění a vyplnění i těch nejmenších nedokonalostí. Měl jsem k dispozici symetrickou verzi kabelu, která není vzhledově až tak atraktivní, audiofetišisté ovšem zajásají při pohledu na RCA konektory nesymetrické verze – tohle vám budou závidět i sousedé.

Tím, co Wild Blue Yonder odlišuje od čehokoli jiného na první pohled, jsou podlouhlá pouzdra systému DBS, která jsou pomocí suchých zipů přikurtovaná ke kabelu. Předpokládá se, že audio kabel potřebuje k optimalizaci svého výkonu určitý čas, obvykle nazývaný zahořením. AudioQuest tvrdí, že důležitost zahoření stoupá s tím, čím je kvalitnější izolace vodičů. Pohybem kabelu (v důsledku piezoelektrických jevů nebo tření) nebo i elektrickým testováním průchodnosti při výrobě se dielektrikum kabelu nabíjí a kabel se pak měřitelně chová mikrofonněji. Navíc není elektrický náboj rozložen rovnoměrně, což může podle firmy způsobovat další ztráty a nárust impedance. Délka zahoření bude záviset na konstrukci kabelu, způsobu a typu ukončení a mnoha dalších faktorech (Problémy, které musí každý úspěšný konstruktér řešit, jsme popsali v recenzi řady Analysis Plus Oval -pozn. editora), které ne všechny jdou z čistě fyzikálního hlediska uspokojivě vysvětlit.

Patentovaný systém DBS (Dielectric Bias System), který AudioQuest používá, vytváří silné a stabilní elektrostatické pole, které polarizuje a unifikuje dielektrikum. Mělo by to zamezit ukládání energie v izolaci a předejít tak nelineárním zpožděním v jejím zpětném uvolnění. V důsledku pak AudioQuest očekává lepší chování kabelu na úrovni mikrodynamických změn a vyšší hudební transparenci.

Napájení DBS systému mají na starosti baterie, takže interkonekt je vlastně permanentně ´dobíjen´. Baterie vydrží několik let, pak ji lze jednoduše vyměnit. O správné funkčnosti celého systému se můžete přesvědčit stisknutím tlačítka na pouzdrech – malá dioda se rozsvítí, funguje-li vše jak má.

O kolo napřed

V rámci zaplatitelné konkurence (s uvážením, že zaplatitelnost představuje pro každého něco jiného) mě z toho, co jsem slyšel za posledních pár měsíců a možná i let, zcela dostaly Cardas Clear se svou schopností ustoupit signálu z cesty a probudit pouze muziku. Z pohledu komplexnosti toho, co Clear umějí, jsou jasnou volbou do každého špičkového audiosystému, tedy tam, kde mohou nechat zazářit kvalitu propojovaných komponentů, nikoli se snažit vlastní nedokonalostí kompenzovat jejich chyby. Pro stejné aplikace je jako dělaný i AudioQuest Wild Blue Yonder - má s Cardas Clear shodný pohled na interpretaci zvuku, naprosto v souladu s AudioQuestím sloganem ´Do No Harm´ (tedy ´Hlavně neškodit´) a způsobuje v posluchačích efekt čelistí, spadených až k podlaze. Nerad to píši, protože dva páry Clear se zabydlely v mém domácím systému, ale Wild Blue Yonder je ještě lepší. V čem?

Wild Blue Yonder utekl konkurenci minimálně o jedno kolo napřed z pohledu čehosi, co bych nazval časovou doménou, časováním nebo fázováním spektra. Způsobuje to naprosto čistý průhled do zvukové scény a absenci jakýchkoli nepokojů a rozmazání nebo existenci pochybností; v důsledku jsou nástroje a muzikanti naprosto precizním způsobem lokalizovatelní v prostorové scéně, ale nikoli jako pouhopouhé zvuky, ale jako dynamické předměty a lidé určitých rozměrů. Podobně přesně umí se zvukem pracovat i Nordost Valhalla, Wild Blue Yonder k tomu ale přidává značně větší dávku fyzična, kde je srovnatelný se šampiónem, kterým je Clear. Jenže Wild Blue Yonder má o něco lepší cit pro detail než Clear, má schopnost prosvítit i ty nejtemnější kouty studia a rozzářit harmonie, které se tam ukryly. Třeba výše zmíněné piano v Club Descarga bylo přes AudioQuest velmi konkrétně vydefinované jako nástroj stojící v pozadí a podmalovávající ekvilibristiku ostatních jazzmanů, nikoli jako pouhopouhý zvuk piana, přicházející z daného místa v prostoru zvukové scény.  V mých poznámkách čtu, že skvěle nahraná konga ve stejné skladbě hýřila miliardami barevných a dynamických odstínů, že projekce prostoru měla tak dokonalou třírozměrnou iluzi, že jsem instinktivně uhýbal před pohyby napřažené trumpety.

Na vokálním CD Lamentations (Nordic Voices, Chandos, CHAN 0763, 24bit/96kHz) je zaznamenána velmi živá akustika kostela v norském Hedmarku, která o sobě dává vědět prostřednictvím překrásně doznívajících dozvuků, které mají šanci ve spoustě tichých kontemplativních míst rozkvést. Krásné je, že hlasy nepřicházejí z úrovně středových reproduktorů, ale z roviny prostoru, která je přibližně půl metru nad nimi, což pefektně rekonstruuje stojící a capella ansámbl za mikrofony. Basy a barytony, lamentující o temnotě v okamžiku ukřižování Ježíše v Tenebrae factae sunt (mimochodem událost zatmění byla opravdu doložena a zřejmě významně přispěla k vzniku mýtu o synu božím), zajedou hluboko pod kůži a je fascinující, jak prostá harmonie vokálů dokáže vyvolat podobné vzrušení, jako když zajede do spodních rejstříků piano.

Cardas Clear jako kdyby byl oproti Wild Blue Yonder komfortnější. Jde jen o menší nuanci, kdy rozdíl je asi jako když posloucháte ze dvou různých křesel s rozdílným polstrováním. To měkčí a pohodlnější navodí psychoakustickou pohodu a pohled posluchače na hudbu bude odlišný od toho, který vznikne na obyčejné židli. Tady se však podobný rozdíl dostavuje i bez psychoakustické stimulace – prostě při přehození kabelu máte u jednoho ze soupeřů dojem o něco většího komfortu. Tím komfortnějším je v tomto případě Clear. V jeho podání jsou hlasy konejšivější a prosycenější lidským teplem, více analogové. Wild Blue Yonder je na oplátku lepší v iluminaci prostoru, který hlasy obklopuje, což dává vyniknout sálu, ve kterém byly nahrány, a propůjčuje to poslechu pocit osobní přítomnosti posluchače v něm. AudioQuest je jinými slovy vizuálnější kabel než Cardas, je u něj jednodušší si při zavřených očích představit, jak to při nahrávací seanci vypadalo v lodi kostela. Clear pro změnu dává performanci punc velebnosti, hudba je v jeho případě opravdu duchovní záležitostí.

Wild Blue Yonder mi z tohoto duelu vychází jako kabel o něco vytříbenější a korektnější, nejspíše ale ne o tolik, aby bylo nutno kvůli tomu zdvojnásobit rozpočet. Pokud člověk chce to nejlepší, je ale tento modrý AudioQuest zatraceně žhavým kandidátem a rovněž důkazem, že čisté stříbro může být přirozené, nenucené a graciézní a grandiózní.

Chopin, Edelmann a podzim

Pak přišla Balada č.1 v G-Dur, Op.23 (Exton Direct Cut Series, Triton OVCT-00058). I pokud nejste znalci Chopina, nevadí – těch prvních pár taktů vám určitě utkvělo navždy v hlavě zásluhou Blízkých setkání třetího druhu Stevena Spielberga. Ve vydavatelské péči labelu Exton a jejich série DIRECT CUT (CLONE) jde pravděpodobně o nejlépe nahrané piano vůbec (nebo přinejmenším jsem lépe nahrané neslyšel). Jakkoli se může zdát cena, za kterou japonský Exton Direct Cuty nabízí, přemrštěná, doporučuji urychleně SACD vydaná v limitovaném nákladu zakoupit, dokud jsou – tak hluboký a křišťálově čistý zvuk jinde nenajdete.

Přes Cardas Clear máme celé piano jako na dlani, člověk slyší nejen fyzický pohyb pedálu nebo rezonance strun nástroje, ale může i celkem přesně odhadnout, kde byl postaven mikrofon a jestli hrají struny, které byly v jeho perspektivě spíše vlevo či ty, co byly vpravo. A je to ještě jedna věc, kterou jsem zaznamenal: je slyšet odraz zvuku od křídla otevřeného piana. Tomu říkám hi-fi!

To, že je AudioQuest Wild Blue Yonder ještě jemnější, než Clear, je pak už zcela nad moje chápání. Wild Blue Yonder se opět projevil jako fantastický iluminátor, tolik vzduchu, světla a dynamické jemnokresby mi ještě žádný jiný propojovací kabel do systému vnést nedokázal. Zvuk proudí z reproduktorů ven jako krystalicky čistá voda z lesní studánky, člověk by málem i přísahal, že vnímá jeho vůni. Jakkoli květnatě toto přirovnání vypadá, jeho účelem je zdůraznit, o jak výjimečný interkonekt se v případě Wild Blue Yonder jedná. Když se vrátím zpět k porovnání s Cardas Clear, ona voňavá aura mizí, zato má Clear o chloupek hlubší bas a tak je v jeho podání působivější, když Edelmann zabrousí doleva na klávesnici.

Pochopitelně mě zajímalo, jak se AudioQuest vypořádá s moderní produkcí rockové hudby. Zvýrazní nedostatky masteringu? Bude příliš jemný a muzika s ním ztratí drajv? Nebude příliš lehký? Nic z toho. Při podzimních symfoniích Mostly Autumn (The Ghost Moon Orchestra, Mostly Autumn Records/Nova AUTO341) a uhrančivě zahrané Tennyson Mansion mi tužka načmárala do poznámkového bloku výrazy jako velebný, vznešený, úchvatný a nadpozemský. Naříkající kytara byla doslova elektrizující a extrémně živá, nechápal jsem, jak je možné z domácího hifi vyždímat tak reálný zvuk (po poslechu Legacy Aeris to už chápu, ale to jsou reprosoustavy, kdežto Wild Blue Yonder byl pouhopouhý kabel!). Je pravda, že The Ghost Moon Orchestra je sice produkční nadprůměr, ale v kontextu špičkových nahrávek neobstojí – o to překvapivější bylo, jak ji AudioQuest dokázal pozvednout do úplně jiného levelu. Možná mu jen sedla, kdo ví… Ať je to jakkoli, když jsem do systému vrátil Cardas, zmizela ta obrovská dávka čistoty (!) a nevinnosti, která dělala Tennyson Mansion tak uhrančivou. Jakkoli to bylo přes Clear excelentní, přes Wild Blue Yonder to bylo ještě lepší.

Jak (ne)přelstít Wild Blue Yonder

Úžasnou lekci mi AudioQuest uštědřil v nahrávce This Swedish Jazz Kings Comes Love (Opus 3, 19703), kde klarinetista Kenny Davern necelé dva metry od mikrofonu provádí se svým nástrojem neuvěřitelné kousky. Wild Blue Yonder s přehledem rozpitval celý nástroj na jeho jednotlivé součástky a holografickým způsobem zrekonstruoval vzduch, procházející nátrubkem a opouštějící klarinet se zcela exaktně definovaným prostorovým rozdílem, rovnajícím se, světe div se, délce nástroje. Fenomenální.

Protože jsem neměl dva interkonekty AudioQuest a abych byl kompletně schopen prodrátovat jsem dva potřeboval, uchýlil jsem se k malé lsti: místo samostatných experimentů se zesilovačem a předzesilovačem, kam předtím střídavě Wild Blue Yonder směřoval, jsem použil pouze jeden kanál a poslouchal v režimu dual mono. Je jasné, že kritickému poslechu nejprve předcházela zhruba dvacetiminutová adaptace, aby si člověk zvyknul na odlišné vnímání prostoru a další nuance, které zmonofonněná nahrávka přináší. Abych to nenatahoval – po tomto experimentu jsem strávil celý večer ve společnosti kalkulačky a počítal, jestli bych si mohl dva páry modrých hadů Wild Blue Yonder dovolit. Nemohl. Nemohl bych si totiž aktuálně dovolit ani jeden, při ceně 4 600 €/m jde o značnou investici. A to je problém a porušení zlatého pravidla hifi „nikdy neposlouchej nic, co si nemůžeš koupit.“ Jsem si jistý, že čtenář přesně ví, co tím myslím.

AudioQuest Wild Blue Yonder je beze všech pochybností ten nejlepší interkonekt, který mne kdy doma navštívil. Má rychlost, čistotu a dynamiku, dokonalou jemnokresbu, excelentní tranzienty, vynikající cit pro časování a je nade vše muzikální. Je jen třeba na něj našetřit.

Důležité upozornění: Už vícekrát se mi dostal do rukou AudioQuest z pochybných zdrojů. Většinou šlo o reprokabely, které, i když vypadaly velmi podobně jako originál, vzbuzovaly po zapojení spíše shovívavý úsměv. U těch nejlevnějších řad nad takovou zkušeností může člověk jen mávnout rukou, u drahých vyšších modelů je představa značné úspory na pořizovací ceně sice lákavá, leč napodobeniny jsou jen slabým odvarem originálu, takže tisíce, které zaplatíte, jsou vyhazováním peněz z okna. Proto pozor, odkud kupujete!

Kontakt: AQ s.r.o., Červenka, tel. +420 585 342 232, www.aq.cz