Cesta draka

Je XRCD podvod? Jsou K2HD disky jen obratným taháním peněz z kapes důvěřivců? Lze vytáhnout data přímo z masteringových konzol v nezměněné kvalitě? Koupili byste si SACD za 200 €? Nebo hledat záchranu ve streamování hudby? To jsou otázky, na které jsme se pokusili najít odpověď

Navzdory předpovědím s námi CD disk zůstává i po 30 letech své existence a nevypadá to, že by se chtěl vzdát ani v době dat, která tečou do převodníků ze serverů a mobilních zařízení ze všech stran. Nemá valného smyslu spekulovat, kam se budoucí vývoj bude ubírat z pohledu spotřebitelské veřejnosti, protože to je už teď bohužel naprosto jasné. Audio nadšenci ale běžná spotřebitelská veřejnost nejsou a navíc jsou ochotni pořizovat si donekonečna Brothers in Arms nebo jiné milované kusy ve stále novějších a novějších verzích, a výrobci jim proto velmi ochotně vycházejí vstříc, neboť kde je poptávka, je i nabídka. Co z toho jsou jen reklamní tahy a co skutečná zlepšení?

ZÁKLADEM JE NOSIČ

Plastový kotouček, který vkládáme do přehrávačů, může překvapivě nabývat různé podoby, popřípadě se bez něj můžeme obejít úplně:

CD neboli Compact Disc

Nosičem digitálně kódované informace je polykarbonátový disk o tloušťce 1,2 mm a průměru 120 mm. Data jsou otisknuta do odrazivého hliníkového filmu (to je to, co dělá disk stříbrným) ve formě tzv. pitů pomocí negativní matrice. Hliníková vrstva je chráněna lakem, na kterém je barevný potisk vlastního CD –  mimo jiné z toho plyne, že, narozdíl od populární domněnky, je CD disk zranitelnější shora, nikoli z ´datové´strany, která je lépe chráněna. Občas je možné narazit na stříbrná CD, ale vzhledem k vyšší ceně a optické neodlišitelnosti se prakticky neujala - stříbro navíc silně oxiduje.

CD Gold

Tzv. Gold verze CD disku používá místo hliníku zlatou vrstvičku, která nemá oproti standardu sama o sobě žádné zvukové výhody. Gold CD jsou přesto nesmírně populární mezi audiofily a jejich cena si drží vysoký kurz – nemůže však za to materiál nosiče, nýbrž práce remasteringových inženýrů a labelů (například z Mobile Fidelity Sound Labs nebo Audio Fidelity), které takové disky používají. Identický master na aluminiovém a zlatém CD od sebe uchem s velkou pravděpodobností neodlišíte. Zdůrazňuji stejný. Přesto mají Gold CD teoretické výhody: mohou mít o něco vyšší odrazivost a zejména lepší odolnost proti oxidaci, jsou proto vhodnější pro studiovou archivaci.

SHM-CD/SHM-SACD

SHM je zkratkou pro Super High Material. Tímto supermateriálem je myšlena speciální polykarbonátová pryskyřice, která se běžně používá jako povrchová úprava televizních LCD displejů. Japonský výrobce Memory Tech tvrdí, že se SHM vrstva vyznačuje oproti běžnému CD polymeru vyšší průhledností, takže laser optiky CD přehrávače čte lépe a přesněji pity. Je si ovšem třeba uvědomit, že jakýkoli zvukový rozdíl mezi oběma polykarbonáty bude mnohonásobně přemaskován jednak rozdíly v masteringu jednotlivých edicí téže nahrávky, jednak na přesnost čtení bude mít vliv i kvalita (a stupeň opotřebení) použité raznice. Neplatí proto, že SHM-CD (potažmo SHM-SACD) je ve vztahu materiál vs zvuk automaticky lepší než standardní disk.

RCC-CD

Tým okolo First Impression Music (fimpression.com), největšího zaoceánského distributora ´pokrokových´ digitálních nosičů, je velmi vynalézavý a hbitě se chopil příležitosti zaplavit západní i východní highendové trhy dalšími superformáty. V průběhu procesu RCC (Resonance Control Coating) je na deionizovaný polykarbonát sprejována vrstva speciální emulze, která má po vytvrzení schopnost tlumit rezonance rotujícího CD. O tom, že to s výrobními tolerancemi disků není nijak žhavé, se člověk může přesvědčit dnes a denně, kdy se mnohé kotoučky chovají podobně jako zvlněná vinylová deska. Dobrým testem pro to bývají prachsprosté počítačové mechaniky v laptopech, které jsou na zvlnění a nevycentrované disky citlivé – při vysokých otáčkách disku máte pocit, že se každou chvíli musí mechanika rozskočit.

BLU-SPEC CD

Sony Music Entertainment vyvinula metodu zápisu matrice laserem BLD (modrý laser s kratší vlnovou délkou), který by měl mít větší přesnost. Nádavkem jsou Blu-spec CD, jak se formát nazývá, vyrobeny ze stejného polykarbonátu, jako Blu-ray disky, který má podle Sony nižší vlastní vibrace.

Když nemáte nic

Moderní variantou je nemít nosič vůbec a muziku uchovávat v datové podobě buď na hard disku domácího počítače nebo nějaké jiné úložny, popřípadě ji přehrávat ze vzdáleného úložiště (datový streaming).Tento způsob se sebou nese jednu obrovskou a zcela zásadní výhodu: přístup k téměř neomezenému množství hudby s možností rychlého vyhledávání, vytváření playlistů a katalogů, a dostupnost takto ´uložené´hudby z libovolného zařízení na síti.

Jakkoli je jasné, že podobný způsob poslechu a vlastnictví nahrávek bude do budoucna převažovat, zatím nedokáží nefyzické formáty z čistě zvukového pohledu plnohodnotně hudbu na disku nahradit. Nejsem schopen zdůvodnit, proč je streamovaná nebo z libovolného digitálního přenosného zařízení hraná hudba kvalitativně problematičtější, a to v libovolném rozlišení, DSD nevyjímaje – ze studií koneckonců vychází právě v této podobě. Vyjdu-li z toho, že špičkovým D/A převodníkem počínaje a špičkovými reprosoustavami konče mají všechny zmíněné formáty stejné podmínky, bude problém nejspíš na straně extrakce dat a softwarových playerů.

Rád svůj zatím velmi opatrný názor na datový highend zkoriguji, uslyším-li někde řetězec srovnatelný s kvalitou špičkového SACD/CD systému, ale zatím, a to i v hladinách za řádově desetitisíce euro, jsem na takový řetězec nenarazil. Je ale pravda, že promyšleně poskládaná kombinace v čele s network playerem nebo třeba iPhonem to může leckdy v klidu nandat kdejakému hifi systému, takže v určitých cenových kategoriích to může být velmi elegantní  a konvenientní řešení. Osobně se domnívám, že teprve za nějaký čas objevíme důvod nebo fenomén, srovnatelný s objevem jitteru, který vysvětlí rozdíly v kvalitě nebo vnímání ´beznosičového´zvuku a posune jej blíže k reálu.

CESTA DRAKA - JVC

Kvalita CD záznamu je apriori odvozena od analogových nebo digitálních masterů. I když se nahrávací technika neustále zlepšuje a mastery jsou tak k dispozici ve stále vyšší kvalitě, koncový zákazník-posluchač to nedostane šanci pocítit, neboť zvuková úroveň většiny finalizovaných disků jde rapidně dolů. Vinu na tom nese komercionalizace trhu, střídání formátů, rostoucí prodej hudby na nefyzických záznamových médiích, a v neposlední řadě i zmatenost samotných nakupujících, kterým jsou šikovně předkládány drasticky komprimované a ořezané nahrávky s tvrzením, že jde o lepší zvuk. Problematiku jsme již podrobně popsali ve článcích Cesta do pekel, Magická čtyřka a mnoha dalších.

Na obhajobu posluchačů je potřeba poznamenat, že rozlišit špatně a dobře masterovanou nahrávku není v rychlosti a za běžných podmínek pro netrénované ucho jednoduché. Pokusné poslechové testy, které jsem prováděl se vzorkem hifi nadšenců na tříminutových ukázkách hudby (po takovou dobu zhruba posloucháme muziku v obchodě, než se rozhodneme koupit či nekoupit nebo přeskočit na další track), vyšly vždy ve prospěch hudby komprimované. Ucho v takto krátkém časovém úseku nedokáže rozlišit mikrodynamickou strukturu a soustředí se na první plán, takže je to logické. Stejný test, ve kterém byl poslech hudebních ukázek prodloužen na 15 minut, už hovořil v 86% ve prospěch hudby nekomprimované. Opět je to logické, neboť po prvotním nadšení z lepšího zvuku dynamicky ořezaných nahrávek začnou vyplouvat na povrch neduhy komprimovaně masterovaného média, v čele s rychle nastupující poslechovou únavou a ztrátou koncentrace. Pohodová měkká ´analogovost´ nezmanipulovaného hudebního materiálu je prostě pro ucho mnohem akceptovatelnější a to přesto, že jde o digitální záznam. Není divu, že skutečně analogová vinylová deska, jakožto dnes jen okrajové médium a tím pádem i pro další produkci opomíjená, je většinou poslechově zajímavější.

Pokusům o vylepšení Redbook formátu (16-bit / 44.1 kHz standard v režimu PCM, který byl zaveden Philipsem začátkem 80.let) se ale meze nekladou a tak se v průběhu let objevilo mnoho nových technik s cílem posunout vnímanou kvalitu CD zvuku:

HDCD (High Definition Compatible Digital)

HDCD je ve své podstatě hardwarové řešení, které bylo implementováno přímo do CD přehrávačů – filtrační obvod vyvinutý americkou firmou Pacific Microsonics v 90-tých letech uměl zlepšit dynamiku nahrávek a omezit jitter se slyšitelně prokazatelným výsledkem. Díky propagaci Keith O. Johnsona z Reference Recordings, který prakticky všechny své výjimečné nahrávky technikou HDCD kódoval, se stal na dlouhou dobu etalonem pro audiofilně nahranou hudbu. Naneštěstí se stala společnost Pacific Microsonics terčem akvizice softwarového gigantu Microsoft, který výrobu čipů HDCD posléze zastavil.

XRCD (Extended Resolution CD)

V roce 1993 tým lidí okolo japonského JVC vyvinul metodu 20-bitového kódování analogových nahrávek. O pět let později novou techniku masteringu ve 20-bitovém rozlišení aplikoval do komerčně úspěšného projektu XRCD. Ve své době znamenaly XRCD první masivní útok na kapsy audionadšenců se zvukem, který se odlišoval od standardní produkce. V roce 2009 se objevuje XRCD 24 mastering, který JVC staví (neoprávněně) na úroveň DSD záznamu na SACD.

SACD (Super Audio CD)

Začátek nového milénia byl ve znamení Philips, Sony a převratného DSD kódování (Direct Stream Digital), které na rozdíl od PCM/Redbook standardu pracovalo s rozlišením 1bit / 2.8224 MHz. Nový formát nejprve pokořil konkurenční DVD-Audio skrze podporu nahrávacích společností a množství hybridních disků s vícekanálovým programem, aby pak sám prohrál s něčím tak podřadným, jako byla MP3 komprese. Přesto je SACD s více než 10 tisíci vydanými tituly pro milovníky klasické hudby zatím jedinou dostupnou alternativou, jak dosáhnout uspokojivého zvuku v domácích podmínkách.

K2HD

K2 byl paralelní projekt s XCRD, který se JVC zkomercionalizovalo až o dvě desitiletí později, kdy se v roce 2007 objevily první K2HD disky masterované v rozlišení 24 bit /100 kHz (pochopitelně potom převedené do 16 bit / 44.1 kHz. Cílem K2HD bylo změkčit zvuk nabroušených XRCD, kdy se s rozvojem reprodukční techniky začalo přicházet na to, že je XRCD opačnou cestou od analogového pojetí zvuku a kvůli renesanci vinylu začalo mohutně ztrácet.

DXD (Digital eXtreme Definition)

DXD je opětovný posun k vyššímu rozlišení, tentokrát na 24-bit / 352 kHz, což je třikrát větší rozlišení, než nabízí SACD. Nutno si uvědomit, že jde opět jen o rozlišení v procesu masteringu: tam, kde se nepřepisuje z pásku ale z digitálního masteru v PCM standardu, v podstatě jen upsamplujeme data a potom je zase downsamplujeme 1 v 16 bit / 44.1 kHz, takže nosič udávanou rozlišující schopnost nemá ani mít nemůže. DXD bylo prvotně vyvinuto pro masterovací Merging Technologies Pyramix DSD konzoly a během posledních pěti let se v něm objevilo jen několik málo titulů.

Pure Analog 32/192

A máme tu ještě vyšší rozlišení, jak jinak než z JVC a FIM. Pure Analog pracuje s 32 bity a vzorkovací frekvencí 192 kHz, což mu dává obrovské teoretické možnosti, jejichž Achillovou patou zůstává poslední krok, tedy hrubé rozsekání finalizovaného záznamu zpátky do Redbook formátu. Projekt očekávání nenaplnil, čemuž se není příliš co divit, neboť vznikl příliš pozdě a zastavil ho silný nástup digitálních downloadů.

Z dotazů, které přicházejí na redakční email i z diskuzí s hudebními nadšenci (a kupodivu mnohdy i prodejci) je zřejmé, že řada z nich používá chybnou interpretaci uvedených „formátů“ a ztrácí se v nich.

Jednoduchým pravidlem je: kromě SACD jsou všechny ostatní tzv. formáty jen variací na standardní PCM/Redbook bez ohledu na tvrzení výrobce či prodejce - jejich výsledné rozlišení je tedy zcela identické s běžným kompaktním diskem ze supermarketu.

Rozdíl je pouze v tom, jak technik zachází se záznamem v průběhu samotného masteringu – v tomto případě mu může volba opravdu vysokého rozlišení a jeho vlastní erudice pomoci vyždímat ze záznamu před zpětnou konverzí do Redbooku něco navíc, a to navíc pak objektivně vnímáme jako zlepšení. Předpokládá to ovšem dostatečně kvalitní – nejlépe analogový – originální záznam.

PARADOX MONA LISY

To, co je hlavní výhoda všech vylepšovacích technik, je ale v důsledku i jejich největší slabina. Zásadní potíž totiž je, že až na velmi ojedinělé výjimky není možné ověřit na vlastní uši jejich přínos – nemáme k dispozici totožný mastering ve verzi CD, XRCD, DXD nebo jiné. Ani nic takového existovat nemůže, protože, jak jsme si vysvětlili, právě masteringový postup tyto formáty odlišuje.

Je to něco podobného, jako kdyby více umělců překreslovalo Da Vinciho Monu Lisu různými technikami: sebelepší budou mít vybavení, sebemodernější budou mít techniku a sebevětší bude jejich talent, v zásadě nebudou schopni původní dílo (tím myslím originální master) nijak vylepšit. To ale neznamená, že na některé z kopií nebudeme pozorovat více detailu, zářivější barvy nebo odvážnější tahy štětcem – v jednotlivostech mohou být někerá provedení Mony Lisy atraktivní. Tak jako tak půjde o přiznanou kopii nebo v horším případě o podvrh a žádná původní dílo nepřekoná. Tím nechci říci, že kupříkladu XRCD nebo K2HD jsou podvrhem, ale svým způsobem jde o past na posluchače, kdy jsou originální pásky (v lepším případě) nebo digitální kopie/master (v horším případě) pouze přefiltrovány, zekvalizovány a jinak zmanipulovány, aby zněly lépe za určitých podmínek. Jak samotní autoři XRCD říkají, jde především o kreativní proces, vyžadující zejména zkušeného masteringového technika – samotná technologie kódování je jen prostředníkem. Řečeno jinak, obdobného, nebo klidně i lepšího, zvuku může být dosaženo i na běžném CD. Úskalí je v tom, co znamená to „lepšího“. Tady narážíme na tenký led osobních preferencí.

Jestli výše zmíněné inovativní verze Redbooku jsou zvukově skutečně lepší, je ponecháno na rozhodnutí každého jedince, který bude vynášet svůj soud na základě aktuální vyzrálosti svých poslechových zkušeností a stavu svého reprodukčního řetězce. Čím je cokoli z toho na nižší úrovni, tím se bude jevit „vylepšená“ verze atraktivnější. Při různých příležitostech jsme se pokusili formáty porovnávat, ale po pravdě řečeno je to jen klamání sebe sama – v důsledku je to stejné, jako porovnávat dvě nebo třeba čtyři různé edice nebo pressingy téhož alba na CD. Obecně bývají například XRCD slyšitelně komprimovanější. Nemusí to nutně znamenat měřitelně nižší dynamiku, protože vhodnou expanzí jsou pak nasimulovány paradoxně vyšší hodnoty na digitálním dynamickém metru. Problém takové expanzivní komprese je jinde -  mění to poměry v muzice jako takové a v důsledku se to promítá do změn v prostorových informacích, do prostorově a spektrálně pousnutých relativních vztahů mezi nástroji a podobně. Dále jsou XRCD většinou pro ucho více unavující. Je to dáno datem a místem vzniku, kdy pro japonské reprosoustavy charakteristický utlumenější charakter na vyšších kmitočtech musel být něčím kompenzován, aby zvuk dostal jiskru. Pusťte si ale takovou nahrávku přes dnešní bezztrátový beryliový nebo diamantový měnič a uřízne vám uši. Nelze to však paušalizovat a tak i v XRCD nebo K2HD katalozích najdeme výborně nahranou muziku – neocenitelné jsou třeba remastery analogových koncertních provedení klasických těles z 50. a 60.let, které by jinak skončily jen jako výsada sběratelů vinylů, nebo alba rockových legend (Yes, Rush, Genesis, Jethro Tull a mnoho jiných), kterým XRCD vtisklo nový život a kde by byl přínos DSD masteringu ne úplně zaznamenatelný, protože se na elektrifikované hudbě tolik neprojevuje.

Ve válce

V dubnu 2008 uspořádal polský magazín High Fidelity poslechový test za účelem porovnání, který z formátů XRCD a K2HD je zvukově lepší. Pominu-li nesmyslnou premisu porovnání „formátů“ (teď už čtenáři vědí, že nejde o formát CD disku, který je stále standardní Redbook, ale o formát masteringového procesu), výsledkem jsou zajímavá zjištění.

Prakticky všichni posluchači se shodli na tom, že slyšeli s oběma variantami disků mnohem detailnější a přesnější zvuk, kde XRCD stálo na analytičtější straně a K2HD na straně fluidnější. Jeden z posluchačů to přirovnává k pohledu na hudbu z pozice dirigenta versus to, co slyší posluchač v sále. Další poznámky však hovoří u nových formátů o druhu zvukového exhibicionismu, kdy ve zvuku je slyšet tolik, že to zabíjí i samotnou hudbu a ta se stává jen „mrtvým spektáklem na plastovém nosiči“. To je nebezpečí, které pozorujeme i u reprodukční techniky, a o ketrém jsme polemizovali v článku Slepá cesta highendu: iluze a hyperrealita. Bylo by chybou taková pozorování zevšeobecňovat, nicméně mé vlastní poslechové zkušenosti to spíše potvrzují, než naopak.

Když jsem na toto téma hovořil s masteringovým technikem Bobem Katzem, který má na kontě řadu dokonale masterovaných disků pro Chesky Records a své studio Digital Domain, jen se lišácky usmíval pod fousy – dle něj jde u hyperformátů JVC jen o chytré využití ditheru a poměrně ostrých zásahů do noise-shapingu za účelem vylepšení dynamických vlastností hudebního materiálu a částečné eliminace digitálního zrna, daného nízkou (a nezvýšitelnou) samplovací frekvencí.

CD versus K2HD

Jak bylo řečeno, právě kvůli nestejnému masteringu není úplně jednoduché najít nahrávky, které jsou co nejobjektivněji porovnatelné. Některé však do jisté míry jsou. Skladba Stardust z výborného alba The Hot Club of San Francisco vyšla jednak na HDCD v péči Reference Recordings (RR-109CD), jednak stejný master použil i FIM pro svůj K2HD sampler (FIM, This is K2HD Sound!, K2HD078). Tím, že jsem k přehrávání disků nepoužíval přehrávač s HDCD dekodérem, měly oba materiály stejnou startovací pozici. Tedy teoreticky, protože díky absenci dekodéru v přehrávači mělo HDCD handicap, jelikož nebylo možné využít opětovnou dynamickou expanzi, kterou čip Pacific Microsonics podporuje.

U K2HD je patrný veliký důraz na spodek frekvenčního pásma, kde basa je tlačená hodně dopředu a její váha na sebe částečně strhává pozornost - musí se ale nechat, že má velmi pevné kontury a při solidním objemu i dostatečnou razanci. Kytary, které se ozývají z prostoru přibližně 1,5 m od basy, excelují z pohledu mikrokresby, jako by každá struna byla nahrána samostatně - rezonující kov je z nich úplně cítit. Pocitově si člověk připadá, jako by měl uši blízko u všech nástrojů, neunikne mu sebemenší záchvěv zvuku. Přestože nepozoruji jakékoli chyby v barvách jednotlivých nástrojů, poslech vyžaduje značnou míru soustředění a uši mají co dělat, aby všechny informace vstřebaly.

Verze Reference Recordings je v první řadě mnohem tišší a musím přidat nějaké 2-3 dB, aby se srovnala hlasitost u kytar. I tak basa více zapadne do hloubky mixu a nevystupuje tak autoritativně a dostává se ale do reálnějšího poměru se zbytkem ansámblu, a tím, že spodní frekvence nejsou tak tlačeny dopředu, se odhalí krásný detail ´dýchání´ jejího korpusu, jinými slovy dostane větší slovo harmonický rámec celého děje. CD nahrávka je kupodivu i prostorově otevřenější a spojitější, přirovnal bych to k podívané v kině IMAX versus stejnému filmu ve 3D projekci. V tom prvním případě je obraz do hloubky spojitý, v tom druhém je iluze prostoru generována jen v jakýchsi vrstvách a nemá potřebné prokreslení. U K2HD mi připadá, že zvuku přes všechnu kontrolu chybí potřebný rozlet a stává se vězněm média. Tím nechci řící, že všechny K2 disky budou mít stejnou vlastnost, navíc porovnáváme se špičkovým labelem, jakým je RR – v tomto případě je však vítězství na straně CD.

Esoteric, SHM a SACD

Prakticky na stejné vlně jako XRCD a K2HD surfuje i label Esoteric, patřící japonskému Teacu, využívající obdobné postupy, podpořené špičkovým digitálním masteringovým zařízením vlastní provenience. Tady jsem použil původní edici CD Straussovy tříaktové operety Die Fledermaus z roku 1975 pořízenou labelem Deutsche Grammophon (Carlos Kleiber, Original Image Bit Processing, 457 765-2) a naprosto stejný záznam remasterovaný Klausem Behrensem a Dieterem Karwatkym pro Esoteric (ESSG-90041/42).

Esoteric CD předvádí výbornou dynamiku, podtrhující zaznamenané hudební kontrasty. Kleiber má cit pro nuance a dokáže pracovat s nádhernou iluminací. Tonalita nahrávky je čistá, prostor klenutý a nijak neomezený. Julie Varady jako Rosalinda v čardáši zpívá s perfektní artikulací, je rozumět každému slovu a je možné sledovat pohyb pěvkyně po scéně. Orchestr doznívá do ticha s masívní tlakovou vlnou a dlouhým dozvukem, který se několikrát ve slábnoucím echu odrazí od stěn sálu.

Nosič Deutsche Grammophon se oproti Esotericu prezentuje tvrdým a vpravdě prkenným zvukem, ze kterého mizí schopnost zvuku rozkvést a plně se rozvinout. Definice smyčcového pizzicata je o stupeň nižší, vokál vytaženější a ostřejší na sykavkách, v hudbě je méně toho neviditelného pojiva, které dává celý symfonický orchestr dohromady. I flétna, která se u Esoteric verze vznášela s příslovečnou lehkostí, má u DG sprostší charakter a znatelně hrubší malbu.

Uvedený příklad je ilustrací skvělého masteringu, který pozdvihuje originál o třídu výše – není to jen kopie z výše uvedeného příkladu Mony Lisy, ale jde o citlivou restauraci a oživení původního díla. Naproti tomu obdobný pokus s Mozartovým Requiem, dokonce na teoreticky nejdokonalejším nosiči SHM a v DSD masteringu (Mozart, Requiem, K626, Karl Boehm & Wiener Philharmoniker, UCGG-9003), je oproti originální Deutsche Grammophon verzi kriticky přesvícený a ploše ostrý zvuk mě nutí stisknout tlačítko STOP už po několika málo minutách, protože se to nedá vydržet.

Přitom spojení SHM-SACD by logicky mělo mít našlápnuto k naprosté dokonalosti, ale jako obvykle i zde platí, že formát sám o sobě je jen příležitost, podobně jako dobrá přihrávka ve fotbale – jestli hráč promění, závisí na jeho schopnostech a schopnostech gólmana soupeře. Jako příklad dobře proměněné šance může sloužit například album Paranoid, které v DSD remasteru vydal jako SHM-SACD label Sanctuary ve spolupráci s Universal Mastering Studios Japan (UIGY-9034). Nahrávka má značnou kinetickou energii umocněnou transparentním zvukem, takže několik dekád, které uplynuly od pořízení původních pásů, připomíná pouze šum analogového záznamového média. Vlastní CD remaster Sanctuary Records (SMRCD032), mimochodem rovněž značně povedený, má prominentnější okraje pásem – činel je v mixu více slyšet a stejně tak i baskytara – což přispívá k živější prezentaci a většímu rytmickému drajvu. SHM-SACD staví více na středech, lépe prokresluje Ozzyho hlas a vynáší ho na správnější místo v předozadní perspektivě, oproti CD, kde je zpěvák v pozici jako by za kapelou. Zvuk alba na SHM-SACD je naturálnější (pokud něco takového u rockové muziky existuje); CD má lepší tah na branku, eliminuje šumovou složku, ale rovněž po delším poslechu rychleji unaví.

K2HD versus SACD

Stejná data byla výchozím bodem pro práci zvukových techniků na proslulém Jazz At Pawnshop. SADie Author v.1.1 DSD master vyšel – kromě dalších verzí -  jako kolekce tří hybridních SACD a DVD na labelu Proprius (PRSACD 7778), jednak jako 24bit/100kHz remaster na K2HD (LIM K2HD028C). Je tedy možné srovnat CD a SACD vrstvu hybridního disku s japonskou vyprecizovanou verzí.

Nejméně záživná je v tomto případě CD vrstva. Datové ztráty jsou patrné zejména na dozvucích, které jsou oproti SACD i K2HD kratší, a kupříkladu rozehrávka piana tak zní úsečněji a mechaničtěji. Celková atmosféra hudebního snímku na CD vrstvě je opatrná, a přestože jde o živou nahrávku, chybí v ní přesně ten faktor, který jí onu živost propůjčí. K2HD disk zpevní těla nástrojů, laserově přesně vyřeže kontury jednotlivých partů a hudba zní, jako by vznikla teprve včera a na nejmodernějším zařízení. Prostorově je obraz kompaktnější, ani ne tak z pohledu rozmístění muzikantů, jako kvůli tomu, že ani CD ani K2HD nepodává zcela přesvědčivý důkaz o prostoru, ve kterém se nacházely mikrofony. To umí až SACD vrstva, která vrátí do hry velejemné předivo dozvuků a ambience, je to jako když otevřete do vydýchané místnosti velké okno a konečně se můžete zcela svobodně nadechnout. I nástroje benefitují z více zvukových molekul, které SACD vrstva umí v hudbě najít, a tak třeba vibrafon je jednoznačně nejopravdovější ze všech tří verzí právě na SACD vrstvě.

Aby tohle všechno SACD dokázalo, potřebuje skutečně své nativní DSD rozlišení, což je kámen úrazu, protože hodně SACD nahrávek je ve skutečnosti jen upsampling z PCM, tedy podobně (téměř) zbytečná věc, jako upsampling čehokoli. Jedna ze stěžejních výhod SACD sice stále zůstává – tedy vícekanálový zvuk – ale obávám se, že je jen velmi málo těch, kdo hudební disky v tomto režimu poslouchá, a pokud ano, tak na jakém zařízení. Apriori tedy potřebujeme DSD od začátku až do konce. Jenže ani potom vše nekončí: s překvapivou možností, jak zvuk dále zušlechtit, vyrukoval japonský label Exton.

Cesta draka - Exton

Jak bylo řečeno, CD nebo SACD disk je teoreticky výsledek ražení negativní skleněnou matricí (ta se dále pokrývá kovovou vrstvou). Praxe je o něco komplikovanější, protože při výrobě se forma rychle opotřebovává a její poškození by znamenalo opětovnou relativně složitou výrobu matrice nové. Proto se používá mezikrok a z matrice-matky se zhotovují klony, které jsou pak k dispozici výrobním závodům. Těchto odvozenin může být celá řada, řádově stovky, a v reedicích a licenčních edicích se sáhne po zrovna dostupném kusu, který může být v různém stadiu opotřebovanosti nebo odchylek od ideálu. Stejně tak v jedné nebo několika po sobě jdoucích výrobních dávkách pravděpodobně bude rozdíl mezi kvalitou prvních CD disků a těch, které vypadly z linky ke konci životnosti matrice.

Japonský Exton (a jeho sub-labely Cryston a Triton) dle mého soudu patří mezi zvukovou špičku toho, co je na stříbrných discích vůbec k mání. Pokud je člověk alespoň trochu milovníkem nebo sběratelem výjimečných provedení klasické hudby, je vlastnictví čehokoli z dílny Tomoyoshi Ezakiho téměř povinnost.

Ezaki pustil do světa dva zajímavé projekty. U obou nejde o remastering, tak jako to dělají výše zmíněné XRCD/K2HD/DXD/PA techniky, ale o naprosto identický master, pouze produkovaný jinou technologií:

Direct Cut

Vynecháním mezikroku odvozených raznic a použitím přímo negativní skleněné matky Exton produkuje přímý otisk masteru. Znamená to originálu nejbližší třírozměrný záznam v podobě klasických pitů, jak je to jen možné. Výhodou je, že lze takto pořídit jak CD, tak single-layer nebo hybridní SACD disky, tedy maximálně delikatesní hudbu. Nevýhodou zůstává omezený počet kusů (v řádu stovek, přičemž pro evropský trh je uvolněno jen pár desítek kusů), protože z pochopitelných důvodů není žádoucí skleněný master disk touto výrobou zcela zlikvidovat.

Direct Clone

Ještě blíže k originálnímu digitálnímu masteru, než Direct Cut, mají CD, které Exton zapisuje přímo z finalizovaného originálu, tedy přímo z konzoly. Výhodou je, že odpadají veškeré mezičlánky datových konverzí a oversamplingů a člověk tak má možnost slyšet muziku tak neposkvrněně, jak jen to jde – pochopitelně přes odpovídající reprodukční řetězec. Je to trochu jako vlastnit první kopii originálního master tape, možná spíše jako vlastnit přímo tento master tape, protože blíže k mikrofonu se už nedostanete (pakliže nekoupíte originální data na nějakém bezpečném médiu). Nevýhody jsou zřejmé: nemožnost klonování SACD, takže jsme omezeni zase jen na Redbook formát, a teoretická životnost média, kde jsou data zaznamenána nemechanickou cestou.

Na porovnání všech tří formátů bylo nejúžasnější to, že konečně byly k dispozici čtyři z pohledu záznamu naprosto identické verze, lišící se jen a pouze způsobem zápisu na disk. Úžasná byla i hudba, Čajkovského Pátá symfonie pod taktovkou Ken-Ichiro Kobayashiho a s Českým symfonickým orchestrem jako nádavkem (Tschaikovsky, Symphony No.5, Czech Philharmonic Orchestra, Exton):

• DSD SACD (OVXL-0021), 20€
• CD vrstva téhož hybridního disku (OVXL-0021), 20€
• DSD SACD DIRECT CUT (OVCL-0141), 200€
• CD DIRECT CLONE (OVCL-00141), 100€

Tomoyoshi Ezaki je nadšeným přívržencem českých mistrů, a tak mnohé jeho nahrávky vznikají ve vynikající akustice pražského Rudolfina a dalších sálů, a stávají se tak prvotřídním snímkem mistrovství muzikantů a těles, která můžete mít naposlouchaná v totožných podmínkách naživo.

Byla by ztráta času popisovat, jak f-e-n-o-m-e-n-á-l-n-í je zvuk extonního SACD. To je prostě potřeba slyšet a zažít, a pokud rozdíl proti běžné CD produkci nevnímáte, je potřeba hledat problém v systému nebo domácí akustice, popřípadě se poradit s někým, kdo vám pomůže vysvětlit, které parametry v klasické hudbě sledovat.

Direct Cut SACD versus SACD

Posun ve zvuku je mnohem subtilnější, než při srovnání, která jsem popisoval výše. Zaznamenaná zlepšení jsou lépe pochopitelná pro návštěvníky koncertních sálů, než pro posluchače odkojené pouze poslechem reprodukované hudby. Zejména průzračná přirozenost a obrovská komunikační plocha orchestru dosahuje v případě Direct Cut SACD zcela nové dimenze, a kupříkladu nádechy dechové sekce v pauzách jsou už nebezpečně blízko toho, co může člověk slyšet na dobrém sedadle v akusticky povedeném sále. Hybridní SACD je o nuanci umělejší, těžko vlastně popsat v čem, ale je to trošku jako když si umyjete auto a vyleštíte čelní sklo – najednou vám svět připadá krásnější a čistší. Direct Cut si také dokáže o něco lépe poradit s rozpletením orchestrálních tutti, zvuky jsou o malinký kousek definovanější a to zlepšuje přehled o dění v hudbě. Některá pozorování byla na hranici psychoakustiky, ale pokud jsem se soustředil na stěžejní elementy, bylo jednoduché a spolehlivé identifikovat SACD vs Direct Cut i při slepém přehazování disků.

Direct Clone CD versus CD versus SACD

Tohle bylo zajímavé, protože se sice pohybujeme směrem k absolutnímu masteru, na druhou stranu zůstáváme v doméně 16-bit / 44.1 kHz. Oproti standardní cestou vyprodukovanému CD je Direct Clone dramaticky lepší. V nástupu velkých dynamik je slyšet, jak CD zůstává někde na půli cesty, zvuk tlačí příliš dopředu, a zastírá svou negramotnost. Znělost smyčců a jejich trojdimenzionalita je u klonovaného masteru o řád výše, nejde však o onu analytickou přesvícenost jako u JVC formátů, která směřuje do hyperreálna,  jako spíše o přirozenou definici něčeho, co naživo existuje, jen to médium nedokáže přenést.

Co jsem nepředpokládal, Direct Clone kupodivu zvukově v určitých ohledech předčí i hybridní SACD a svým pojetím zvuku šlape na paty Direct Cutu. Týká se to právě kontur a definice, mikrodynamiky a harmonického rozvoje. Oproti SACD sice postrádá expanzívní všudypřítomnost a zvukovou velikost, oproti očekávání jsem však nezaznamenal nic jako větší zrnitost nebo digitálnost zvuku. Jak to vypadá, cesty mohou k cíli vést různými směry, někdy se klikatí tak, že by člověk ani nepředpokládal, že může jít o zkratku.

FIM Ultimate Disc (UDM)

Podobný koncept přiblížení se digitálnímu masteru má i FIM (First Impression Music), který nabízí zlatou CD-R kopii přímo z hard disku. Disk je navíc antirezonančně ošetřen dříve popsanou RCC technologií a výrobce u něj garantuje až 70x nižší chybovost dat, než z disku vyrobeného standardní cestou. Při objednávce musíte vyplnit formulář a CD je vyrobeno na objednávku se zákazníkovým jménem, počet kopíí je evidován. Celé je to velmi chytře vymyšlená reklama, která ale hraje na citlivé místo každého audiofila – kdo by nechtěl mít doma něco unikátního, co jiní (snad) nemají? Je pravda, že UDM disky jsou výborně nahrané, trošku mi však stejně jako u Direct Clone vadí to archivační médium a opět fakt, že ve finále jde jen o základní Redbook formát. Zvukově ovšem není co vytknout.

Sumarizace výsledků

Slušelo by se teď pěkně všechno shrnout a vytvořit pořadí. To však nelze, každý máme nejen jiné uši, ale i jiné výchozí podmínky. To, co je pro jednoho nepříjemně řezavý zvuk, může jinému pomoci rozsvítit jinak přitlumenou a nezáživnou sestavu. Průzračný pohled do nitra filharmoniků je nanic, pakliže ve vaší hudební sbírce kralují elektrické kytary nebo syntezátorové kreace.  Takže závěry udělám jen dva:

• Kupte si, co chcete – v libovolném formátu najdete skvěle masterovanou hudbu – ale buďte připraveni i na možnost, že třeba XRCD verze vašeho oblíbeného CD bude hrát podstatně hůř. Všechno je jen byznys a tak se řiďte zdravým rozumem a nelikvidujte svoji hudební sbírku v honbě za přeludem jen na popud dobrého marketingu.
• Není od věci vlastnit jeden nebo dva majstrštyky – je to dobré kvůli referenci a porovnání, co se dá ze systému a disků vyždímat (tou druhou referencí by měla zůstat živá hudba). Nemohu než vřele doporučit některý z Direct Cut disků Extonu, pakliže nejste vyloženě odpůrci klasiky – lépe nahranou muziku jsem osobně ještě neslyšel.

Jdeme nakupovat...

Většinu výše uvedených  masteringových formátů je možné koupit v celé řadě internetových obchodů za poměrně značný rozptyl v cenách, takže se vyplatí hledat. Z těch ověřených a spolehlivých doporučuji www.elusivedisc.com, www.xrcd.pl, store.acousticsounds.com, amazon.com, sieveking-sound.de, www.tophudba.sk. Velkým zdrojem SACD a SHM-SACD je cdjapan.co.jp. Problematičtější je situace s řadou Esoteric, kde je mnoho edicí již vyprodáno, a stejně tak s limitovanými Exton Direct Cuty a Direct Clony – tady doporučuji se obrátit na audioranny.cz, kde je mnoho těchto hudebně-zvukových bonbónků k mání k okamžitému odběru nebo na objednávku. Dobrý poslech!

*Ilustrační obrázek v úvodu: Lindsey Stirling & Pentatonix - Radioactive

Audiodrom © 2013 MJ-TR