Magická čtyřka

Na různých zájmových fórech jsou často diskutována témata typu ´Jaké jsou nejvhodnější bedny na metal´a podobně. Průměrná dynamika rockových alb je dnes v rozmezí 4-6dB, což je žalostně málo pro jakoukoli hudbu. Na reprodukci takto nahrané muziky není potřeba jakékoli sofistikované přehrávací zařízení, není tudíž třeba zbytečně vyhazovat peníze za drahou techniku - minivěž ze supermarketu nebo autorádio bohatě postačí, pokud to bude hrát dostatečně hlasitě.

Sonisphere: dozvuky jednoho festivalu

19.6.2010 se splnil sen hned několika generacím milovníků tvrdé hudby. V premiéře nejen české se o tomto památném červnovém víkendu představily na pódiích festivalu Sonisphere špičky thrashmetalové scény, a to přesně v době, kdy tento žánr zažívá renesanci a příliv nové krve.

Už mnohokrát jsme vyjádřili určitý skepticismus, jestli hifi, tak jak jej známe, dokáže přežít atak nefyzických datových formátů. V pozadí zůstala nevyřčená obava, že náš magazín jednou skončí s vítězstvím iPodu, přehrávaného přes špunty do uší nebo dokovací stanice. Kupodivu se však hrozba přiblížila z jiné strany - pokud nedojde k zásadnímu obratu v tom, jak je hudba nahrávána a produkována, půjde o plánovitý terorismus ze strany hudebního průmyslu. Bude pak jedno, vlastníte-li zařízení za statisíce nebo iPod, v důsledku nedostanete šanci pocítit rozdíl. I o tom je tento článek, kterému Sonisphere docela nahrálo.

Sangre Pintada Mundo

Hvězdný line up, tři pódia, jedenadvacet kapel a jedenáct hodin výborné muziky, završené půlnočním koncertem žánrové jedničky, nezastavitelné mašiny jménem Metallica. Hlavním tahákem festivalu byla Velká čtyřka, jak nazval James Hetfield čtvrt hodiny po půlnoci své bratry ve zbrani - Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax - kapely, bez kterých by tvrdý rock nebyl tím, čím je. Všechny se představily ve vynikající kondici a naservírovaly bouřícímu čtyřicetitisícovému davu to nejlepší ze své kariéry.

Oficiálně měl mít festival jeden vrchol - Metallica odehrála skvělý set a odehrála ho s tak maximálním nasazením, že jí bylo možné odpustit i občasná intonační zaváhání, rytmické nepřesnosti a prodloužené pauzy, vynucené kyslíkovou terapií bubeníka Larse Ulricha. Pánové hráli na jistotu, s přehledem a svým hvězdným charisma potvrdili post králů metalového žánru.

Pro mě osobně však měl Sonisphere vrcholy další dva. Americké Slayer jsem viděl v posledním roce naživo už dvakrát a můžu konstatovat, že původní sestava kapele prospěla a muzikanti se dostali do takové hráčské kondice, že by v klidu mohli být headlinery festivalu právě oni. Promyšlená světelná show, hodina a čtvrt hráčské virtuozity (dá-li se tak kulometná palba valící se z reproduktorů nazvat), naprostý nadhled a hlavně fakt, že to muzikanty samotné očividně bavilo, dokázaly vytrhnout skandující dav z podvečerní letargie a důkladně pozvednout celkovou náladu festivalu. Jeden z nejlepších koncertů vůbec, na který se bude dlouho vzpomínat.

Zatímco na Apollo Stage řádil Anthrax (původní zpěvák Joey Belladona už ani zdaleka nesahá na své dávné výkony a působil místy spíše rozpačitě), další vrchol festivalu se odehrával o pár desítek metrů vedle, kde ovládli Saturn Stage svou neúprosnou rytmikou Fear Factory. Kapela dnes disponuje zcela neuvěřitelnou sestavou: Gene Hoglan za baterií bicích seděl už ve svých 21 letech při nahrávání alba Darkness Descends amerických Dark Angel, kdy sklidil bouřlivé ovace od fanoušků i kritiky a později byl k nalezení v dalších kultovních formacích - Death (album Individual Thought Patterns) a Strapping Young Lad (Infinity a Terria). Z posledně jmenovaných si přivedl do Fear Factory i basistu Byrona Strouda, který svým impozantním zjevem (netuším, kolik set kilo váží) krásně vyvažoval pódium, na jehož druhé straně zuřil neméně impozantní kytarista Dino Cazares. Fantasticky hlasově disponovaný a hlavně charismatický Burton C. Bell za mikrofonem nezůstal ani na vteřinu v klidu a dokázal roztopit kotel pod pódiem na teplotu varu, mimo jiné i skandováním „BP must pay!“, reflektujícím (stále ještě probíhající) ekologickou ropnou katastrofu v Mexickém zálivu. 

Audiodrom je nejen o hudbě, takže pojďme ke zvuku. Ten se v průběhu večera hodně měnil. Zvlášť v počátku to technici hodně přeháněli a nápor na uši byl značný, čímž trpěla hlavně muzika. Dojeli na to nejen různí předskokani jako DevilDriver, ale také třeba Anthrax, kde byl zpěvák až nesnesitelně vytažený před zbyek ansámblu (což ještě víc přispělo k demaskování jeho hlasových indispozic) - na celé ploše jsem nedokázal najít místo, kde by byla muzika alespoň trochu snesitelná. Zmatení zvukařů neprospělo ani Megadeth, i když oni díky komplikovanější písňové struktuře a instrumentálním hrátkám nejsou typickou festivalovou kapelou - špatný dojem ze zvuku zachraňoval andělsky vyhlížející frontman Dave Mustaine, který se na pódiu pohyboval jako na přehlídkovém mole a jako jediný si dovolil roztomilou a zcela nemetalovou závěrečnou děkovačku.

S přibývající tmou se začalo ubírat na hlasitosti a pohlo se i šoupátky na mixpultu, takže počínaje Alice In Chains se už dalo poslouchat docela slušně. Nejlépe zvuk dopadl u Slayer, kdy byl relativně potichu, o to však přehlednější a vyváženější - kromě prvního setu Metallicy snad jediná kapela, kde bylo rozumět i tomu, co zpěvák zpívá do mikrofonu. No a Metallica tedy začala zvukově také výborně, možná ještě o fous tišeji než Slayer, což se ovšem zlomilo při Fade to Black, kdy po drnkacím a vokálním sólu Jamese Hetfielda už nedokázali zvukaři trefit původní nastavení, zvuk se začal slévat a vokál zmizel ve změti kytarových rifů. Škoda. Krásně to ilustruje fakt, že honba za hlasitostí neprospívá ani hudbě nahrané, ani té živé. Tím se dostáváme od Velké čtyřky k dalším čtyřkám.

Jak hrají čtyři decibely

V průběhu posledních pár měsíců se v mém CD přehrávači ocitla řada nových alb nejen výše zmíněných kapel. Nebudu zmiňovat metallikovské Death Magnetic, které je svým mizerným zvukem nechvalně proslulé už dlouho, a o kterém jsme psali už v našem článku Cesta do pekel. Není ani třeba, špatný zvuk nových CD výlisků rockové hudby se stal pravidlem a každá dobře nahraná deska je vzácnější než voda v poušti.

World Painted Blood navazuje na nejlepší tradice přelomových alb Slayer z osmdesátých let a po dlouhé době tak máme možnost slyšet nové songy thrashmetalové legendy, které jako by vytvářejí volné pokračování posledního ještě dobrého alba Seasons in The Abyss z roku 89/90.

Po dlouholeté pauze nabrali nový vítr do plachet i Fear Factory, kteří vychrlili hned tři skvělá alba za sebou, z nichž to poslední, Mechanize, nemá po hudební stránce chybu a jednoznačně patří mezi to nejlepší, co kdy natočili. Přes zástup imitátorů jsou Fear Factory stále unikátem, a to nejen díky studiovým zvukovým hrátkám.

Heathen natočili dvě výborné desky před dvaceti lety, pak dlouho nic, a v letošním roce vydali novinkové The Evolution of Chaos. Neuslyšíte na něm v zásadě nic nového, pánové z Heathen mají dokonale naposlouchanou Metallicu, Exodus a další kapely žánru, nicméně se jim podařilo všechno skloubit do velice působivého a kompaktního celku a The Evolution of Chaos tak může v klidu aspirovat na jednu z nejlepších metalových desek letošního roku (a nejen letošního).

Čtyřku novinek uzavírá další americká legenda, Overkill, kteří na rozdíl od předchozích seskupení nahrávat nikdy nepřestali a vydávají jedno album za druhým se železnou pravidelností a střídavým úspěchem. Poslední počin Ironbound je muzikantsky deska zajímavá a pestrá, co Overkill ubrali na rychlosti přidali na invenci, což je jedině dobře.

Výše uvedená alba jsou (bohužel) typickými zástupci dnešní rockové produkce a vybral jsem je proto, že nádherně navazují na zaměření Sonisphere. Mohl bych ale prakticky sáhnout po jakékoli novější desce - pravděpodobnost toho, že by byl zvuk jiný (tj. lepší), je zanedbatelná. Co tedy uslyšíme?

„V časech všeobecného úpadku se sdělování pravdy stává revolučním aktem.“
George Orwell

V různých recenzích na zmíněná alba se dočtete, jak to či ono má výborný zvuk. Už mockrát jsem se na podobné recenze (i když věřím, že jsou naneštěstí míněny vážně) nachytal, a proto je čas si říci pravdu.

Jako základní vztažný bod jsem použil 20 let starou referenční nahrávku Horrorscope (Overkill, Megaforce/Atlantic 75667-82283-2). Toto album patří s přehledem do první dvacítky nejlépe nahraných klasických metalových alb vůbec a je reprezentantem konce zlaté éry masteringu, kdy kompresory byly vzácnější než mikrofony. Howie Weinberg tu odvedl výbornou práci a ručička měřáku dynamiky radostně oťukává hranici 13dB, čemuž sekunduje skvěle rozlišený a přitom metalově hutný a našlapaný zvuk. Zvukové hodnocení by v tomto případě bylo absolutní, 10/10.

Co se stane, když Horrorscope vyměníme v přehrávači za nejnovější overkillovský Ironbound? Pro každého, možná i pro nedoslýchavého, bude změna velmi efektní již od prvních tónů - musíme totiž otočit kolečkem volume zpátky o nějakých 6dB, abychom srovnali hlasitost a neohluchli. Markantní proměnu prodělaly zejména bicí, které svým klapáním připomínají synteticky generovaný zvuk - zhruba takový, jaký vyloudíme z klávesového syntezátoru na tužkové baterie, který jsme přinesli z prodejny hraček pro potomka. Kytary nejsou metalově nabroušené, ale pouze nabroušené, řežou nepříjemně do uší, slévají se a přispívají významně pocitu z celkové zvukové zmatenosti. Uši se prostě nedokáží zorientovat a zhruba po třech minutách jsem už jako na jehlách a ubírám další 2dB hlasitosti, abych sluchu ulevil. Moc to nepomáhá - nepokoj a tenze zůstává.

Pokud se zaposloucháte do kopáku (ano, přesně ten nástroj, který normálně naživo ucítíte až v žaludku) zjistíte, že víc než dynamický nástroj připomíná plácání klackem o stanové plátno. Kytarové intro v The Goal is Your Soul nemá se zvukem kytary cokoli společného - plastický (od slova plast) a o harmonické složky připravený zvuk se dá opět přirovnat snad jen k nepovedenému dětskému syntezátoru. Ironbound je hudebně hodně dobré album, ale zvukově jde o strašný průšvih. Jako jediné z našeho vzorku se nedá poslouchat dokonce ani v autě. Jonas Kjellgren jako  aktivní muzikant (Carnal Forge, Scar Symmetry) odvedl za masteringovým pultem hodně špatnou práci, být Overkill, určitě bych za ni neplatil a rovnou bych ho zažaloval. Zvukové hodnocení 0/10.

Heathen a The Evolution of Chaos vás donutí stáhnout hlasitost o další 2 dílky decibelové stupnice. Mix je přesto o něco přirozenější než v případě Overkill, máme zde alespoň náznak basového spodku a bicí jsou tak dominantnější než v předchozím případě. Po pár minutách poslechu začne však být jasné, že deska klame tělem: zbytek nástrojových a vokálních partů je velice plochou záležitostí, která se celá odehrává v jedné rovině. Trochu to působí jako kdyby si někdo pustil z tranzistoráku podkres, hrál k tomu na živé bicí a celé to nahrával na obstarožní tape deck. Pokud si prohlédnete WAV záznam z editoru vidíte, že o nějakých dynamických špičkách tu nemůže být ani řeč a jen mírně zvlněná křivka se už silně přibližuje tomu, čemu říkám naprosto neposlouchatelný materiál.

S Jacobem Hansenem z dánských Hansen Studios jsem měl tu čest už na albech Mercenary, kde to byla podobná bída. Je potřeba si jej zařadit na seznam nebezpečných osob. Kdyby muzika na The Evolution of Chaos nebyla tak moc dobrá, tak nevím, nevím, asi by to CD skončilo jako podtácek. Zvukové hodnocení 2/10 (za ten bas).

Slayer jsou Slayer a senzační zvuk se od jejich produkce nečeká. Ze všech poslouchaných vzorků bylo právě World Painted Blood nejvíce postiženo několikanásobnou kompresí, editačními zásahy a hlavně clippingem. Vlado Meller (Universal Studios), který spáchal tuhle masteringovou ohavnost, se tu hezky vyřádil. Už s celkového náhledu je vidět, že dokázal ořezat dokonce i krátké minutové intro, přestože je o nějaké 2-3dB tišší než zbytek materiálu. Následující tři vzorky na obrázku jsou vystřižené ze sekvencí označených červenou tečkou, konkrétně z pozic 54s, 1m26s a 3m38s.  Je na nich krásně vidět zcela chybějící hudební informace (to jsou ty useknuté špičky tvořící někde až souvislé rovné čáry) a to i tam, kde tento zásah nebyl vůbec nutný.

Přes tyto vážné nedostatky šla zřejmě nahrávka z mixážního pultu do masteringového studia nezprasená a Vlado Meller si naštěstí s vlastním mixem nehrál, soustředěje veškerou svou invenci na likvidaci jakýchkoli známek dynamiky pomocí počítačových plug-inů. Hlasitostní proporce jednotlivých nástrojů v mixu jsou totiž relativně v pořádku, nevzniká syntetický pocit, má to drajv. Je tu patrná snaha o zachování alespoň náznaků prostoru (zejména levopravého), což u předchozích alb chybělo.  Že je veškerá mikrodynamika v háji si uvědomíte až na konci desky, patrně díky krátké stopáži skladeb, což nenechá posluchače vydechnout a střídání skladeb rozbíjí stereotyp, který by jinak vznikl. Slayer se na World Painted Blood vrátili ve skvělé kondici, ale i tak bych je raději slyšel v méně zmanipulované verzi. Vřele doporučuji prostudovat si diskografii páně Mellera (zkuste tento link) a vystříhat se pokud možno čehokoli z jeho dílny. Stačí si poslechnout třeba jeho práci na Californication (Red Hot Chilli Peppers) nebo Black Holes and Revelations (Muse) a bude vám jasné, kde je problém. Zvukové hodnocení World Painted Blood 3/10 (za dobrý mix).

A konečně jsou zde Fear Factory. I o nich jsme už psali jinde a tak nezbývá, než zopakovat, že za unikátním zvukem této dokonalé mechanické mašinérie stojí fenomenální produkce Grega Reelyho a Rhyse Fulbera. Mechanize má z dnešního vzorku alb největší dynamiku - celých 6dB! I to je ovšem poloviční hodnota ve srovnání s dvacet let starým Horrorscope a o třetinu nižší než měly desky Fear Factory z počátku jejich kariéry. Tady však špatná věc (komprese) mechanicky odlidštěnému soundu, ve kterém není místo pro humánní element, částečně prospěla. Ocelově chladný a computeru podobný zvuk je zde záměrem a ten se daří bezezbytku naplnit - v přehledném a čistém mixu nic nechybí ani nevyčnívá, jednotlivé prvky jsou v rovnováze. Na dobrém hifi budete postrádat hutnější spodek a plasticitu mikrodynamických změn, zvuk jako by zůstává na povrchu a uvnitř je prázdný, ale pro běžného až středně náročného posluchače je Mechanize i tak zvukovou nírvánou a pro hudební produkci lekcí, jak v diktátu moderní doby dosáhnout slušného zvuku promyšlenou manipulací. Máte-li možnost dynamického expandéru, ekvalizace nebo korekcí, přidejte něco na basech - zhutněním spodku z toho vymáčknete 2-3dB dynamiky navíc a potom se to poslouchá moc dobře. Až se tato deska jednou objeví v nekomprimované podobě, dám za ni klidně i pár tisícovek. Zvukové hodnocení 4/10.

Co s tím?

Průměrná dynamika zmíněných alb tedy je v rozmezí 4-6dB, což je žalostně málo pro jakoukoli hudbu, v případě Slayer jsme se dostali u jednoho songu na bezprecedentní 3dB (!). Na reprodukci takto nahrané muziky není potřeba jakékoli sofistikované přehrávací zařízení, není tudíž třeba zbytečně vyhazovat peníze za drahou techniku - minivěž ze supermarketu nebo autorádio bohatě postačí. Na různých zájmových fórech jsou často diskutována témata typu ´Jaké jsou nejvhodnější bedny na metal´a podobně. Většinou jsou doporučovány velké dynamické reproduktory, subwoofery a podobně. Naprosto zbytečně, když potřebné informace chybí už v nahrávce. Za současného stavu věci je úplně jedno, jaké zařízení si koupíte, pokud to bude hrát dostatečně hlasitě. Nejlepším řešením jsou asi sluchátka (ne nic zbytečně drahého) nebo si něco smontovat podomácku. Pokud ovšem na utracení našetřené sumy přece jen trváte, kupte si raději lístky na celou koncertní šňůru oblíbeného interpreta, vyjde to levněji.

Neposlouchám metal, takže se mě to netýká? Omyl. Popová a R&B alba jsou na tom podobně a pokud se dynamika vyšplhá k 8dB, je to důvod k otevření šampaňského. Přitom to není tak dávno, co nebyl problém nahrávat CD disky s 12 i 16 decibelovou dynamikou.

Moc se s tím dělat nedá. Iniciativy, které se zformovaly proti tomuto nebezpečnému trendu, zatím velkou odezvu v hudebním průmyslu nenacházejí. Je však možné předávat informace, obsažené i v tomto článku, dál a postupně tak vybudovat silné povědomí o tom, proč hudební interpreti a jejich produkce páchají vědomou sebevraždu. A nejen to, postupně zabíjejí jak highendový business, tak i poškozují zdraví svých fanoušků. Čas všeobecného úpadku nastal, je třeba začít osnovat revoluci.

Credits:

Slayer, World Painted Blood, American 88697599962, 2009
Executive producer - Rick Rubin, Mixed & produced by Greg Fidelman, Mastered by Vlado Meller/Universal Mastering
Dynamické hodnoty tracků: 4,4,5,5,5,4,4,4,3,4,4 - všechny klipované
Celková DR alba: 4

Fear Factory, Mechanize, CDL 0469CDSE, 2010
Executive producer - Fear Factory & Rhys Fulber, Mixed & mastered by Greg Reely/Surplus Studio
Dynamické hodnoty tracků: 6,6,6,6,6,6,6,6,7,6,6 - všechny klipované
Celková DR alba: 6

Heathen, The Evolution of Chaos, Mascot Records M7257 2, 2010
Executive producer - Juan Upteaga, Mixed & mastered by Jacob Hansen/Hansen Studios
Dynamické hodnoty tracků: 7,4,4,4,4,4,4,4,4,4,5 - peak -0,1dB
Celková DR alba: 4

Overkill, Ironbound, E1 Music E1E-CD-2081, 2010
Mixed by Peter Tagtgren/Abyss Studio, Mastered by Jonas Kjellgren
Dynamické hodnoty tracků: 6,6,5,7,6,6,7,6,6,6 - peak -0,11dB
Celková DR alba: 6

© Audiodrom, VI.2010 -MJ-
© Foto s laskavým svolením: Vojta Florian, VI.2010

PODPOŘTE, PROSÍM, KAMPANĚ ZA NÁVRAT DYNAMIKY DO HUDEBNÍCH NAHRÁVEK. PRO VÍCE INFORMACÍ KLIKNĚTE SEM, NEBO NAVŠTIVTE ODKAZY UVEDENÉ NÍŽE. DĚKUJEME.

PLEASURIZE MUSIC FOUNDATION
TURN ME UP! INITIATIVE

Související článek - Cesta do pekel

Audiodrom © 2010 MJ