DYNAUDIO Confidence C1 II

Dynaudio generaci po generaci vytrvale zdokonaluje hedvábný výškový zázrak Esotec, později Esotar, který je ve svém posledním vtělení zodpovědný za horních pár tisíc hertzů v C1. Nenechte se zmást tím, že ve specifikacích některých ostatních modelů najdete stejné typové označení měničů. V Dynaudio se máloco bere jako konfekce a tak jsou měniče vždycky lehce modifikovány pro tu kterou produktovou řadu. Impulsní odezva Esotaru2 použitého v Confidence C1 je 10x vyšší než u předchozích verzí a jeho výkon stoupl natolik, že jej technici Dynaudio zapustili do samostatné zabroušené hliníkové desky, zajišťující rozptylem tepla jeho stabilitu.

Confidence jsou transparentní, a to přirozeně (jako ta voda, pramenící v novohradských horách). Nevím jak to inženýři Dynaudio provedli, ale pokud je na nahrávce ticho, reprosoustavy vám ´zahrají´ ticho. Těžko se popisuje rozdíl mezi tichem a tichem, to se prostě musí slyšet.

S Confidence C1 II z nahrávek úplně prýští čistota, všechno plyne lehce, uvolněně a naprosto samozřejmě. Toto platí po důkladnějším rozehrání, než bývá obvyklé - i přímo z krabice dokáží tahle Dynaudia zahrát skvěle, ale působí mírně strnule a strojově. Potřebují nějakých 150-200 hodin hraní, než se uvolní a vydolujete z nich něco víc. V těchto případech se mi osvědčilo prostě reprosoustavy nechat pár dní hrát někde vedle v pokoji (pochopitelně s opačnou fází a zakryté vším možným tlumícím materiálem) a hlavně je v mezičase neposlouchat. Jen tak se vám může podařit odchytit tu změnu, kterou jejich zvuk projde bez toho, abyste se sami blafovali, že jste si prostě na zvuk zvykli.