GOLD NOTE P-1000 MKII

Přístroje mají v základním režimu modré stavové diody, kteréžto při změně režimu změní barvu na zelenou – například když připojíte externí napájení. To je chytré, protože uživatel tak má přehled o stavu, ve kterém se zesilovače nacházejí. Možná by podobnou diodu měli mít na sobě posluchači, aby bylo na první pohled jasné, v jakém stavu se nacházejí oni. Ta moje by indikovala výraz velkého uspokojení hned, co zazněly první tóny Elvisovy Love Me (Elvis, 24 Karat Hits, Analogue Productions). Nahrávka je pochopitelně mono a tak byl i předzesilovač v mono režimu. Atmosféra vás okamžitě hodí desítky let zpět v čase, cítíte kafe a cigarety, smíšené s teplem vypalujících se lamp a pájených spojů v nahrávacích konzolách, slyšíte limitace mikrofonu, úspornou práci bubeníka ve studiu, který se zrovna nepředře, a pochopitelně i Elvisův bariton. Zesilovače se opírají o výborné středové pásmo a už to, že muzika proudí z reprosoustav tak nějak normálně, je známkou toho, že to bude správně. Žádné „slyším to nebo tamto“ se nekoná – zvuk je srovnaný a nikde nic nechybí nebo nepřebývá. V pozdějších nahrávkách ve stereu se vše ještě znásobí a přibude další kvalita, daná modernějším studiovým vybavením.

V Are You Lonesome Tonight mě za ucho ani tak nechytil Elvis, jako doprovodný sbor vpravo, kde jsem měl pocit, že nutně musí být schovaný za závěsem ve stejné místnosti. Hlasy v podání Gold Note byly opravdu par excellence. Okraje pásem jsou přes P-1000 a PA-1175 jakýmsi vkusným doplněním středového základu a čím déle to takto posloucháte, tím déle to takto posloucháte. Hm, teď to vypadá, že jsem napsal úplný nesmysl a že je jedna věta podmíněna druhou, jenže ono to tak je: pod taktovkou Gold Note u muziky vydržíte dlouho, předlouho, protože vás nic neštve.