TAIKO Olympus Server + Olympus I/O XDMI system

Už úplně první track, který jsem skrze Olympus slyšel, mě přišpendlil k reprosoustavám. Šlo o vcelku jednoduchou věc. We Don’t Care z alba Brothers in Bamako je duel dvou akustických kytar, o které se postarali Eric Bibb a Habib Koité. Pak už jen shakers (chřestidla) a basa. A o přišpendlení se postarala naprosto fenomenální separace všech zvuků. Každý jednotlivý sebelehčí dotek struny a její vibrace poslané do korpusu. Kov strun. Rezonance dřeva. Slova vznikající v hrudnících a hrdlech interpretů. Jako byste vyměnili zvětšovací sklo Sherlocka Holmese za elektronový mikroskop. Aha, řeknete si. Takže další audiofilní lupa, přemíra detailů, které odvádí od muziky. To je právě ta pointa, tak přímočaře stupidní Olympus není. Kromě toho, že se v množství drobných nuancí jen koupete, je všechno neuvěřitelně jemné, spojitě analogové, barevné, a hlavně podané tak realisticky, že si až po pár vteřinách všimnete, že jste po prvotním zatajení dechu zapomněli vydechnout. Hudba rytmicky šlape jako mechanismus drahého hodinového strojku, zrna uvnitř shakeru se převalují jako ve zpomaleném filmovém záběru, jedno každé separované a slyšíte, jak hladí stěny, mezi nimiž jsou uzavřená...