Nový věk vinylu - návrat nebo loučení?

Prodej CD disků od svého vrcholu v roce 2001 exponenciálně klesá. Počty stahované a streamované digitální hudby prudce rostou, ale hudební vydavatelství a interpreti přicházejí o zisky díky nelegálnímu sdílení a kopiím. Formáty s vysokým rozlišením jako BlueRay Audio nebo SACD, navzdory vysoké kvalitě u spotřebitelů propadají. Je současný návrat vinylu jenom bublina nebo může znamenat trvalejší řešení?

V první řadě je potřeba říci, že šílenství okolo vinulu je hojně podporováno ze strany hudebního průmyslu - gramofonová deska je totiž jediný formát, který nezkopírujete. Nemůžete si ani vybrat, kterou písničku chcete a kterou ne - pokud není vydaná na singlu, musíte si koupit celé album. Vydavatelství (label) tak shrábne maximální profit. A navíc - je přece tak trendy mít doma gramofon a desky, vtloukají novým uživatelům do hlavy lifestylové časopisy. A co audiofilové? Ti zůstávají tržní nikou uvnitř vinylové niky. Nicméně nová éra analogu je opravdu tady.

O (ne)vzkříšení vinylu

“Gramodesky jsou zpět a jejich prodeje strmě rostou”, křičí na nás titulky v internetových a tištěných médiích. Obvykle u nich nalezneme ilustrační obrázky a grafy, jako jsou tyto:

Soudě podle rychle narůstajících sloupečků musíme uznat, že je to úctyhodný obrat pro formát, který byl v jednu dobu považován za mrtvou záležitost. Teď, v předvánočním čase, vinyl dokonce podle některých údajů zaznamenal rekordní skok o 47% nahoru oproti srovnatelnému období loňského roku. Nadšení lehce opadne, podíváme-li se na prodeje gramodesek nikoli optikou posledních pár let, ale v kontextu jejich historických prodejů:

Takže ještě jednou - jdou prodeje znovuvzkříšeného vinylu do nahoru? Určitě ano. A jsou nečím, co by se dalo považovat za novou vinylovou dobu? To určitě ani zdaleka. Ani pro vydavatelství není samotný počet prodaných nosičů nijak zvlášť zajímavý - zajímavým se stáva teprve, když je počet desek pronásoben jednotkovým profitem. Každá jednotlivá písnička z alba 25 od Adele při stažení vyjde cirka na 1.30€, potažmo na 0.74€ při stažení celého alba. Stejná gramodeska vyjde na 1.80€ za písničku, včetně dopravy. Distribuční náklady na vinyl něco sice z marží ukrojí, stále však je potřeba brát v potaz, že jinou možnost než koupit si celé album zákazník na vinylu nemá, a tak se jednotkové marže násobí.

Jdeme-li ještě dál a podíváme-li se na celkový prodej LP a EP v kontextu všech formátů, tak ty světlé segmenty jsou z pohledu hudebního průmyslu stále jen okrajovou záležitostí:

Uvědomíme-li si navíc, že objem digitální hudby v grafu reprezentuje jen prodané "kusy", nikoli ty zkopírované, a zdarma stažené, je potřeba reálný objem k uživatelům putující digitální muziky (to jsou všechny ty načervenalé segmenty dohromady) vynásobit minimálně třemi nebo čtyřmi. Zatímco ve zlaté éře vinylu tento představoval 80-90% šířené hudby, dnes to stále je reálně někde okolo 4-5%.

Ale má to stále stejný a neustále se opakující scénář. Někdo něco někde stáhne - pochopitelně zdarma, protože praví chlapi nikdy za muziku neplatí (tímto zdravíme server Uložto.cz), a pochopitelně v Ultra 200bit/4GHz DSD Japan Hi-Definition Ultimate Gold Series rozlišení. Potom to pošle z laptopu (na antirezonančních hrotech) nebo z tabletu (v nechvějící se ruce) přes co nejvíc asynchronní link nebo naprosto ničím nerušený Bluetooth do D/A převodníku velikosti krabičky od cigaret. Dotyčný tak ušetří nejen hodně peněz za stejnou poslechovou kvalitu, ale navíc se může radovat z tisíce titulů, downloadovaných během několika dnů hezky domů, zatímco je se psem na procházce. Naposledy jsem byl svědkem něčeho takového v nejmenovaném studiu, zabývajícím se prodejem highendové techniky – 4TB hudby změnilo majitele během několika hodin. Pro představu - to je přibližně 6,000 cédéček nebo 100,000 songů ve FLAC.

Takže teď, kdy už víme, že sice vinyl hudební průmysl nezachrání a budoucnost bude patřit jinému způsobu šíření hudby - i když těžko říct kterému, pojďme se podívat, co nám vlastně gramodeska může nabídnout a co je za jejím vzkříšením.

Přeplacený zvuk vinylu

"Gramofonová deska je [zvuk] degradující médium," říká Bob Ludwig, masteringový inženýr a několikanásobný držitel Grammy. "Čím blíže se dostáváte k finálnímu výlisku, tím větší množství informací musíte obětovat."

Bob Ludwig, majitel studií Gateway Mastering, je v audiofilské komunitě pojmem, a to nejen kvůli jménům se kterými pracoval, jako jsou Dire Straits, Led Zeppelin, Alison Krauss, Beck, Sarah McLachlan, Rolling Stones nebo Daft Punk. Je jedním z mála, který dává dobrému zvuku opravdu všechno.

Říká, že ze všech nectností vinylu je nejmarkantnější reprodukce basu. Když byl požádán o remaster alba Music From Big Pink kapely The Band, vyžádal si od Capitol Records originální pásy. Na krabici byla poznámka inženýra, který řezal vinylový master, že musel kompletně oříznout spodní a horní kmitočty.

“Vinyl má docela slušné možnosti, ale jen za předpokladu, že si můžete dovolit dost široké drážky, aby jehla mohla sledovat stopu. Čím více muziky potřebujete na desku dostat, tím užší musí být drážky, musíte nahrávat tiššeji a vystoupí vám šum. Basové linky v dnešní muzice gramofon prostě odmítne. Kdybyste vzali Skrillex do studií Motownu, bývali by vám tehdy řekli, že z toho deska nejde udělat," říká Adam Gonsalves (Portland Mastering). Aby gramodeska prošla před běžný gramofon, byl vinyl masterován s obvyklým prudkým ořezem pod 40Hz a a ekvalizován nad 16kHz.

Příliš mnoho basu v jednom kanálu donutí jehlu vyskočit z drážky, stejně jako příliš mnoho sykavek a odstrých zvuků ve zpěvaččině hlasu. “Takováto muzika může být maximálně mono," říká Gonsalves, "jinak je to pro jakoukoli jehlu těžký oříšek."

Další respektovaná autorita zvukařiny, Bob Clearmountain (Toto, David Bowie, Robbie Williams, Bruce Springsteen, Bob Marley) říká: "Poslechl jsem si to a říkám si ´Proboha, po vší té práci, to je všechno co zbylo!?´ Stěží tam, zůstalo jen pár procent toho, co jsme slyšeli ve studiu. Všechno to úsilí, aby to hrálo co nejlíp... a najednou to z desky znělo nijak... šum... lupance... nic co bych nazval hudbou."

"Neexistuje možnost, jak udělat hodinovou desku tak, aby hrála dobře".

Když mixoval muziku pro Columbia Records, nutilo vydavatelství Clearmountaina každý zkušební výlisek přehrávat na starém levném gramofonu. Jen desky, které tento test složily, byly puštěny ke komerční výrobě. Pokud neprošly, byly nemilosrdně na spodku a výškách ekvalizovány.

Pete Lyman (mastering Shelby Lynne, Weezer nebo Europe) dodává: “Mám-li dostat záznam delší než 40 minut na jedno LP, jsou výšky a bas tím prvním, co musí pryč.” S rostoucí stopáží desky klesá hlasitost záznamu a tím i jeho odstup od šumu. “Jakmile je průměrná hlasitost záznamu nižší, posloucháte z vinylu hodně šumu, protože automaticky vytočíte hlasitost nahoru."

“Vinyl je jediným záznamovým médiem, které je bezztrátové [lossless].”

Michael Fremer, editor Stereophile a neúnavný propagátor vinylu, oponuje: “Vinyl má oproti CD navrch v mnoha ohledech. [...] Rozhodně má větší frekvenční rozsah. Může jít daleko nad 40 kHz a pod 16Hz. CD je ohraničeno 20 Hz  - 20 kHz a mimo tento rozsah je ostře oříznuto. Když se objevila první CD, oháněla se ´dokonalostí´, ale kdokoli je poslouchal, nemohl neslyšet ty příšerné filtry a zázněje, které prostě celý zážitek zkazily a kazí jej dodnes.”

Ačkoli takové vysvětlení z úst Stereophile autority dává smysl a vcelku i koreluje s výhradami posluchačů v počátcích CD éry, není nic z toho postaveno na solidních základech (nevyjímaje fakt, že Michael Fremer se v jiném článku zmiňuje o tom, že v testu měření sluchu slyší vzhledem k věku do 14 kHz).

Výchozím bodem pro mastering gramodesek byli analogové pásy, zpracovávané na dnes již historických konzolách. Najít na takových pásech signál, který by s plnou energií sahal od 20 Hz do 20 kHz je jako hledat jehlu v kupce sena. Subsonické a ultrasonické ´signály´ na páscích jsou spíše pozůstatkem zkreslení, harmonických, kompresí a saturace, jak se ukazuje, nikoli hudebním signálem.

Moderní vinyl je zase bohužel masterován z digitálních souborů, které sice mají potřebné bitové rozlišení a frekvenčně nejsou ničím limitované, ale zase boří premisu o ´bezztrátovosti vinylu´tím, že používají diskrétní vzorkovací kmitočty, jakkoli vysoké. A to nemluvíme o tom, že je zde ještě digitálně analogová konverze, často přes pás jakožto prostředníka.

Jak vysoko dokáže jít vinyl na výškách je dáno tím, jak přesně dokáže hrot jehly sledovat mikrozakřivení drážky. S výbornými 6µm výbrusy se dostaneme teoreticky na limit okolo 40 kHz (první skladba) a 20 kHz (poslední skladba na jedné straně desky). S běžnějšími 8µm hroty tento rozsah hodně padá na 30 kHz (první skladba) a 15 kHz (poslední skladba). I kvůli tomu, aby posluchač nevnímal velké rozdíly mezi začátkem a koncem desky, byly vinyly na horním konci ekvalizovány, jinými slovy normalizovány typicky někde okolo 16 kHz.

Sběratelé původních výlisků rádi rovněž přehlížejí fakt, že ty velejemně řezané drážky těch kousků, které původně snad vysokofrekvenční informace obsahovaly, byly pravděpodobně po prvních pár přehrátí předchozím majitelem ohoblovány. Navíc každý hrot má typický výbrus a vinyl je velmi měkký a snadno obrobitelný materiál, takže delším přehráváním na jednom stroji osazeném jednou vložkou si hrot s nastaveným VTA po čase desku ´přizpůsobí´ na míru. Svoje dílo rovněž spáchají v drážce zalisované mikro-nečistoty, některé se stanou permanentní součástí drážky. Tak jako tak je sice signál z desky plně analogový, legenda o jeho bezztrátovosti je ovšem opravdu jen legendou.

Pro zajímavost - na obrázcích dole jsou typické drážky gramodesky pohledem elektronového mikroskopu - prostoru pro dokonalost tam opravdu moc není (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:SEM_vinyl_record.jpg):

“Vinyl netrpí dynamickou kompresí.”

Rozlišení vinylu je nepochybně mnohem větší než rozlišení CD nebo jakéhokoli digitálního média, už jen proto, že se na něj nevztahují omezení Nyquist–Shannonova vzorkovacího teorému. To, co dostaneme z gramodesky, je naprosto hladká křivka bez digitální ‘pixelizace’. S dynamikou se to ovšem má jinak.

Dynamické schopnosti vinylu se dají reprezentovat přibližně 12-14 bity. Problém dynamiky vinylu spočívá spíše v tom, že její část zůstává pohřbena v šumu média. Teoreticky by neměl být problém s dobrou přenoskou na dobrém gramofonu dosáhnout limitní dynamiku okolo 70 dB, nicméně v praxi obvykle fluktuuje dynamický rozsah okolo 40 dB. Je taková dynamika dostačující pro naše uši? O tom rozhodují lidé za mixpulty. Symfonické těleso se pohybuje někde v horizontu 120 dB dynamického rozsahu, odpovídajícího DSD/SACD. Vinyl je někde na 30% toho a to je hodně mizerné. Nicméně mikrodynamika (co to je si přečtěte v našem článku Cesta do pekel) je něco jiného, a tady už bude opravdu záležet na mixu a masteringu. Obecně dostává vinyl při zpracování záznamu méně pozornosti a navíc vzhledem k délce LP se nedá držet průměrná hlasitost příiš vysoko - naštěstí jsou tak gramodesky méně komprimované a naše uši to vnímají velmi pozitivně. CD s dynamickým rozsahem 96 dB a značnou kompresí tak většinou bude pro posluchače více unavující než deska s 35 dB bez komprese, nebude-li mu vadit šum a nějaké to občasné prasknutí.

Scott Metcalfe, přednosta katedry zvukového záznamu (Peabody Conservatory of Johns Hopkins University) potvrzuje, že přechod k CD znamenal obrovský posun pro milovníky klasické hudby.
"Ať použijete jakoukoli metodu vyhodnocení, digitální formáty vždy předčí analog v dynamickém rozsahu, tedy ve škále od nejtišších po nejhlasitější zvuky, Pro příznivce klasiky to konečně znamená slyšet tiché pasáže bez clony, tvořené šumem, praskotem a pohybem jehly v drážce LP."

Když to zrekapitulujeme, až na malé výjimky je vinyl značně nedokonalým médiem. Co nás tedy žene do jeho náruče? Odpověď je jednodušší, než by se zdálo a krásně to shrnuje Hugh Robjohns, technický editor časopisu Sound On Sound, zabývajícího se nahrávací technikou: "Zkreslení vinylu je důsledkem fundamentálních nedostatků na straně média i zařízení, která jej přehrávají, a nelze jej nikdy zcela eliminovat. Jenže celá procedura přehrávání, fyzický kontakt s gramodeskou, mysticismus, který vinyl obklopuje - to všechno dělá zážitek příjemným. Žádný existující formát není dokonalý, ale pro mé uši je digitální audio realitě blíže, než se doposud podařilo čemukoli jinému. Navzdory její nedokonalosti si však často s chutí vychutnám i gramodesku!"

Zarámovaný zážitek

Všechny argumenty proti vinylu se jako mávnutím proutku mění v argumenty pro vinyl v okamžiku, kdy jehla klesne do drážky a celý poslech je zarámován komplexní zkušeností.

“Důvod pro vznik CD bylo zbavit muziku mechanickýcch omezení a snížit hladinu šumu. Změřte si co chcete a CD bude vždy lepší než vinyl, o tom nepochybuji," říká Kees Immink, který byl členem týmu, který vytvořil pro Sony/Philips standardy kompaktního disku. "Ale pokud vezmete zkušenost s přehráváním vinylu jako celek, je to jiné.”

“Zapalte si s přáteli doutník, otevřete plechovku piva nebo nalejte brandy, a pusťte si obstarožní gramofon. Netvrďte mi, že to hraje lépe. Můžete říci, že se vám to více líbí, to ano, to je v pořádku. Nejde o to, jak to hraje, ale jak se při tom cítíte."

Potěšení, které z konktaktu s gramofonovou deskou a jejího poslechu máme, příchází ze zapojení všech smyslů.

Vizuální zážitek - přebaly alb jsou jako návštěva galerie.
Gramodesky jsou svou vlastní svébytnou formou umění, a to je ani nemusíte přehrávat. To vábí i zákazníky, kteří by o vinylu normálně neuvažovali. V ročence HiFi News Yearbook 2018 editor Ken Kessler uvádí velmi názorný příklad: “Udivilo mě, v kolika výlohách módních butiků v Londýně a Paříži jsem loni viděl vystavené gramofony a přebaly desek, i když ty obchody nic takového neprodávaly. LP desky se prostě staly novou inspirací hipsterů, módních návrhářů a dalších obětí módních trendů.”
Ken Kessler popisuje, jak vstoupil do obchodu Swarowski, který měl výlohu plnou gramofonů a desek. “Byl jsem tam jediný muž a jediný, komu bylo přes 30. Zeptal jsem se prodavačky ´Proč všechny ty vinyly?´Věnovala mi nechápavý pohled a já pochopil, že vůbec nemá páru o čem mluvím.”

Vinyl má schopnost intenzívně se svým majitelem komunikovat, a jeho forma, obal, k nám vysílá signály o obsahu ještě dříve, než si desku pustíme.

Zážitek z doteku - vinylová deska a gramofon jsou něco velmi fyzického.
Vezměte desku do ruky - má svou váhu, strukturu, vůni, musíte se o ni starat, čistit ji, gramofon je třeba seřizovat, pečovat o něj... To vše vytváří silná emocionální pouta, podobná péči o dítě. A znáte to, chování, které považujeme u vlastního dítěte za roztomilé, rozhodně nebudeme tolerovat spratkovi od naproti. Snázeji tak porozumíme, že ti, co doma opečovávají gramodesky, vždy najdou výmluvu proč to ´hraje lépe´ než u digitálních sousedů.

Pete Lyman ze studia Infrasonic Sound se specializuje na mastring vinylu, k čemuž používá původní řezací zařízení Scully LS-76 (viz. obrázek nahoře) a Neumann se zakázkovou RCA elektronikou. Je toho názoru, že 180-gramové audiofiské desky nejsou ničím jiným, než supervelkou porcí umělé hmoty. “Z pohledu zvukové kvality nedostanete navíc vůbec nic, dostanete jen víc plastu," vysvětluje Lyman.

Částečně má pravdu, drážka běžné 140g LP desky je naprosto totožná s drážkou 180g desky a nenajdete mezi nimi rozdíl v množství informací ani náhodou. Nicméně silnější porce plastu dělá desku robustnější a méně náchylnou ke zvlnění a vibracím při přehrávání. Kromě toho, že stimuluje náš dotekový zážitek svou hmotností, umožňuje větší klid pro práci snímacího hrotu a v důsledku tak může znít jinak.

Porovnat zvuk standardního a 180g vinylu na špičkovém gramofonu není vůbec jednoduché - silnější plotna desky změní snímací úhly raménka vložky, zpomalí náběh otáček apod. Nicméně stejný problém se řeší i u CD, kde mnoho z nich není perfektně rovných a vycentrovaných. Výrobci jako Teac nebo Accuphase proto věnují péči stabilizaci disku pomocí složitých clampovacích systémů, poodbně jako to děláme i s přítlačným pukem u gramofonu.

Poslechová zkušenost je zakotvena v minulosti.
Je rozdíl mezi hyperaktivním přívržencem digitálního streamingu, který skáče ze skladby na skladbu a věčně prohledává knihovnu o 1,000,000 hudebnich alb, a milovníkem vinylu, který si musí vyčlenit večer na to, aby se posadil a užil si těch svých 5 songů v řadě, než bude muset vstát, zopakovat rituál a otočit desku.

Zážitek z poslechu desek je rámován předešlými zážitky. Dáte-li si jednou čerstvou rybu přímo z grilu na pláži, se všemi zvuky, vůněmi a teplem, které tento zážitek provázejí, stejná (nebo lepší) ryba v nedaleké restauraci v art deco stylu nebude tomuto zážitku sahat ani po kotníky. Naše nadšení z poslechu gramodesek je tak silně ovlivněno nadšením, které jsme prožívali v dětství u tátova sterea, kopírování magnetofonových pásků nebo s přáteli na gramofonové párty. První deska, kterou jsme si koupili, je poklad - nedokážu si představit, že by někdo podobně opečovával první mp3, které si stáhnul.

Hi-res downloady a streaming představují pro vinyl přímý protipól - naprosté emocionální odpojení od média. Je k dispozici všechno a je to k dispozici okamžitě. Vytvořit sbírku vinylových desek trvá léta a zahrnuje to spoustu hledání, objednávání, čekání na balíky, které ne vždy dorazí v pořádku, reklamace a vyměňování, objíždění burz a prohledávání second handů. A to vše stojí spousty peněz a času.

Vytvořit sbírku digitální hudby znamená kliknout na myš o víkendu a v pondělí ráno máte stejnou sbírku, jako váš vinylový soused, který na ní pracoval dvacet let, a to ještě v nepoměrně vyšší kvalitě. Divíte se mu pak, že obhajuje své emocionální pouto? Je za to odměněn zážitkem, který s digitálem neprožijete, takže mu můžete jen závidět.

Emocionální aspekt vinylu tak zastiňuje jeho technickou nedokonalost, podobně jako večeře při mihotajících se svíčkách zastíní stejné chody, podávané pod LED osvětlením, jakkoli designově koncipovaným.

Jsme tedy svědky velkého návratu vinylu? Ano, ale motivy jsou spíše v návratu k emočním jistotám a prožitkům, než ke zvukové kvalitě. Teď mne omluvte, jdu spustit jehlu do drážky a odplavit stres...

(C) Audiodrom 2017