Volume na max!
Jaká je optimální hlasitost poslechu? Co to znamená, když si přečtete v recenzi, že dotyčný poslouchal „v koncertní hlasitosti“? Proč je snaha o dosažení hladin „jako naživo“ naprostou iluzí? A víte, jak moc se průměrnou hlasitostí liší komorní kvarteto, rocková kapela na stadionu a hluk pneumatik při jízdě autem po dálnici?
Jak hlasitě bychom měli poslouchat muziku?
Decibel (se svou zkratkou dB) je jednotkou, kterou měříme hlasitost zvuku. Absolutní ticho má na decibelové stupnici hodnotu 0 dB. Jakkoli je to neuvěřitelné, je jednodušší dělat rámus - ticha není vůbec snadné dosáhnout, nemáme-li k dispozici prostory k tomu speciálně přizpůsobené.
Jak zní ticho?
Kde jste naposledy zažili něco, co byste nazvali tichem? Když jste byli v noci doma sami? U klidné hladiny lesního jezera? Při čtení knihy v prázdné knihovně? Možná byste byli překvapeni, ale i v takových prostředích byste naměřili na stupnici hlasitosti něco okolo 40 dB. Skutečný svět kolem nás má k tichu hodně daleko, i když to tak nevypadá. Asi nejblíže k ideální nule se dostaneme v prostředí dokonale odhlučněné bezdozvukové komory. Podobné prostory najdeme ve výzkumných ústavech a na technických univerzitách – a pokud se vám podaří do nich dostat, tak jako se to povedlo mě, nenechte si takový zážitek rozhodně ujít.
Jde o zvláštní zkušenost. Ticho si uvědomíte okamžitě, jak se za vámi zavřou dveře. Dolehne na vás celou svou vahou – doslova a do písmene. Místo osvobozujícího pocitu z absence hluku a zvuku se cítíte totálně odpojeni od vnějšího světa, jako 20 metrů pod hladinou oceánu. Všechno uvnitř zní podivně a odcizeně, stejně jako podivně a odcizeně vypadá strop plný rozeklaných jehlanů a masivně zatlumené stěny. Nenajdete tu zvukové pasti a molitanové rohože, ale až metr silné absorpční segmenty a difuzory, navíc izolované od samotné kostry místnosti. Každé slovo odumírá přímo od rtů, a když se budete snažit chovat opravdu tiše a zatajíte dech, pocítíte nepříjemný tlak na ušní bubínky.
Problém je, že jakmile se jednou ocitnete uvnitř odhlučněné komory, rezonančně oddělené od vnějšího světa, aby do ní nepronikaly vibrace, absolutního ticha stejně nedosáhnete. Pohnete se, dýcháte, vaše srdce pumpuje krev, a to vše jsou jemné zvuky, které vytvářejí ambienci prostoru, přestože ručička laboratorního měřidla zůstává v klidu – lidské ucho je citlivější než přístroj.
4'33" skoro ničeho
Devětadvacátého srpna 1952, jako součást newyorského recitálu soudobé hudby, proběhla první veřejná performance díla o třech větách, které autor, John Cage, nazval 4′33″. Publikum vidělo pianistu, jak se posadil za koncertní křídlo a na znamení začátku díla zavřel víko klávesnice. O pár minut později jej znovu otevřel a zavřel, aby naznačil začátek druhé věty. To stejné se opakovalo i u věty třetí. Mezitím nezazněla ani jediná nota. Cageova „kompozice“ dodnes zůstává jedním z nejkontroverznějších děl hudební literatury a je považována za pokus zpochybnit samotnou podstatu hudby.
Hudba je v případě 4′33″ ponechána náhodě a vytvářejí ji pouze zvuky prostředí - šum obecenstva a ruchy v koncertní síni, vše zcela nahodilé a nearanžované. Experiment byl současně studií porušení pravidel moderní koncertní etikety – prestižní sál, prestižní skladatel, prestižní interpret, to vše stupňovalo napjaté očekávání publika. V důsledku se tak dostalo trojvětému nic od obecenstva více pozornosti, než by se dostalo kompletní Čajkovského symfonii.
Přestože se hudba v případě 4′33″ nekonala, ambientní šum napjatě čekajícího sálu dosáhl hladin přes 50 dB, což je přibližně úroveň hluku ve třídě plné žáků během vyučování. To, že nám subjektivně bude připadat třída hlasitější, než koncertní sál, je dáno velikostí prostoru a odlišným způsobem, jakým zvuky tímto prostorem putují.
Jakékoli hudební představení, a je jedno, jestli se koná doma, v hale, či na stadionu, je směsí zvuku, ticha a hluku a všechny tyto prvky nerozdělně přispívají ke kompletnímu zážitku. Samotný rozdíl v tom, jak hlasitě vnímáme zvuk v různých prostředích, je dán známým poměrem signál/šum. Signál (hudba) musí být o tolik hlasitější než šum (ambientní hluk prostředí, ve které hudbu posloucháme), aby byla zřetelně slyšet a mohli jsme si ji vychutnat. Čím je rozdíl větší, tím zanedbatelnější bude pro nás šum na pozadí.
Když, například, zapneme v poslechové místnosti ventilátor, budeme muset otočit knoflíkem volume víc doprava, abychom slyšeli totéž, co předtím. Celková měřitelná hlasitost tak vzrostla, ovšem při naprosto stejném poměru signál/šum, takže subjektivně nárůst nevnímáme. Stejný fenomén nás vede k neuvěřitelně hlasitému poslechu rádia při jízdě autem po dálnici, kde hudba musí udržet požadovaný odstup od hluku motoru a pneumatik (potažmo ječících potomků na zadním sedadle). Po dvou hodinách poslechu rádia na D1 vystoupíte s podobně zalehlýma ušima, jako po koncertě odvázané muziky.
Jak hlasitá je realita?
Jak jsem zmínil, šance slyšet úplné ticho není ani v reálném, ani v audiofilním světě. Bezdozvukové komory používají výrobci reprosoustav jen zřídka v počáteční fázi vývoje měničů a osazení - dnešním trendem je simulace skutečných podmínek domácího poslechu, kde jsou zcela odlišné akustické podmínky a je třeba počítat i s hlučností pozadí.
V mé vlastní upravené poslechové místnosti, která dosahuje vyvážené odezvy v celém frekvenčním spektru a k tomu přidává velmi krátké a rovnoměrné doby dozvuku (pod 150 ms nad 80Hz a méně než 500 ms pro spodní oktávy), je práh ticha, tedy vlastního šumu místnosti v nočních hodinách, okolo 42dB, což je 10 000-krát silnější zvuk než absolutní ticho. Děsivé číslo, že?
Podívejme se na pár příkladů, které ilustrují, jak silný je hluk okolo nás:
30dB
Zdařilé zvukové režie
Ticho v knihovně nebo prodejně s textilem
40dB
Běžná domácí ambience
Noční klid na venkově
50dB
Les během dne
Šepot v místnosti
Tichý poslech hudby v nočních hodinách
Lednice
60dB
Běžná domácí konverzace
Kancelář během pracovního dne
Poslech hudby jako kulisy doma
Poslech hudby v autě
70dB
Hlasitý poslech hudby doma
Rádio, TV nebo vysavač
Hlasitý poslech hudby v zaparkovaném autě s běžícím motorem
Průměrné hodnoty hlasitosti rockového koncertu v hale
80dB
Myčka
Kolemjedoucí auto nebo vlak
Vřískající děti
Velmi hlasitý poslech hudby doma
Koncert klasické hudby pod širým nebem
90dB
Motorová sekačka na trávu
Poměrně nesnesitelná hlasitost hudby v autě
Hodně hlasitý rockový koncert v klubu
Fortissimo klasického koncertu v sále
Přistávající letadlo z 200 metrů
100dB
Traktor, helikoptéra nebo závodní auto z 10 metrů
Hodně hlasitý rockový koncert v hale
Ruční příklepová vrtačka
Vlak soupravy v metru
110dB
Velmi hlasitý rockový koncert pod širým nebem
Klakson auta ze 2 metrů
Motorová pila v záběru
Blízký úder hromu
120dB
Špičky koncertu klasické hudby
Přepálená hlasitost rockového koncertu
Motory letadla při odletu z 200 m
Sbíječka
Zvuky nad 130 dB a víc jsou v běžném životě výjimečné (například turbína vojenské stíhačky), i když ve špičkách jich může dosahovat i klasická hudba. U rockových koncertů jsou špičky spíše zvláštností a pokud by této hlasitosti dosahovala jejich průměrná hlasitost, hudebníci by rychle ztratili své fanoušky.
Kolik snesou naše uši, než nám vypoví službu?
Lidský sluch je oproti hlasitostním špičkám poměrně značně tolerantní, pokud jde opravdu jen o špičky. Nepřežije sice výbuch granátu z krátké vzdálenosti (160 dB), ale 90dB špičky jsou na každém kroku po celý den – v dopravě, ve škole, v práci nebo ve fandícím davu na stadionu. Pokud byste jim však byli vystaveni po delší dobu, třeba 10 hodin, mohl by se takový hluk permanentně podepsat na vašem sluchovém aparátu. To také vysvětluje, proč jsou koncerty většinou tak špatně nazvučené – uši zvukařů už poněkud otupěly.
Americky institut bezpečnosti a ochrany zdraví při práci publikoval následující „bezpečné“ prahové hodnoty:
Hodin denně Hlasitost
8 90 dB
6 92 dB
4 95 dB
3 97 dB
2 100 dB
1.5 102 dB
1 105 dB
0.5 110 dB
0.25 a méně 115 dB
Uvedené hodnoty čtěte jako „1 hodina, strávená na poněkud přepáleném rockovém koncertě, může být pro váš sluch nebezpečná“. I proto je potřeba při střelbě z brokovnice používat ochranné pomůcky – expozice krátkým zábleskům hlasitého zvuku je nebezpečná.
My audiofilové k tomu, abychom hlasitost doma nepřehnali, nepotřebujeme žádná složitá měřící zařízení – v prostoru běžné poslechové místnosti, kterou máme pro své hobby vyčleněnu, se pravděpodobně jen stěží přehoupneme přes 90 dB. Zvukové vlny, a zvláště ty s velkou vlnovou délkou, potřebují prostor a ve stísněných domácích podmínkách je jejich dopad mnohokrát znásoben odrazy a dozvuky. V důsledku pak vzniká změť, kdy sami raději stáhneme volume. Není špatné vědět, že pokud chceme zvýšit hlasitost o každé 3 dB, potřebujeme k tomu přibližně dvojnásobný počet wattů – přesto je taková změna hlasitosti jen nepatrná a pro mnoho posluchačů nezachytitelná.
Neamplifikovaná hudba
Neamplifikovaná hudba je výborným měřítkem pro nastavení správných úrovní hlasitosti při domácím poslechu. U takové elektrické baskytary je horní práh realistické hlasitosti dán pouze a jen preferencí posluchače: můžete to točit nahoru, dokud uši neřeknou STOP. Kupodivu, odpíchnu-li se od jazzové baskytary v klubu, něco jako realistická hlasitost nástroje je okolo 63-65 dB (v závislosti na absorpčních schopnostech prostoru), ale můžete ji hrát na 85 dB a pořád to může být pro někoho realistické.
Akustický kontrabas je zcela jiný případ – tady už existuje pro danou velikost prostoru a vzdálenost posluchače naprosto objektivní měřítko: hlasitost skutečně živého nástroje v obdobných podmínkách. Srovnáme-li reprodukovanou a živou basu v běžném domácím 25m2 prostoru, dostaneme se na hodnoty okolo 55-58dB, tedy z pohledu posluchače poměrně nízké.
Existuje ještě jedna fantasticky jednoduchá cesta k nastavení volume: mluvené slovo nebo vokál. Problém je v tom, že k tomu potřebuje opravdu hodně dobrou nahrávku lidského hlasu, která nedělá dynamické kompromisy a dokáže věrně simulovat mikrodynamiku skutečného zvuku. A takových je jako šafránu, a když podle nich hlasitost nastavíme, první další komprimovaná písnička, která vypadne z reproduktorů, bude ohlušujícím řevem.
Následující hodnoty mohou pomoci se zorientovat v hlasitostech akustických nástrojů:
Běžná hra na piano 60 -70 dB
Vokál 70 - 75 dB
Komorní hudba 75 - 85 dB
Fortissimo piana 84 - 103 dB
Housle ve špičce 82 - 92 dB
Cello 85 -111dB
Hoboj 95 - 112 dB
Flétna 92 - 103 dB
Klarinet 85 - 114 dB
Lesní roh 90 - 106 dB
Trombón 85 - 114 dB
Tympán 100 - 110 dB
Velký buben 110 - 120 dB
Už z tohoto seznamu je vidět, že rozpětí ke špičkám je obrovské, a v rámci CD formátu bez komprese prakticky nezpracovatelné (o vinylu ani nemluvě). Skok od nejtiššího ambientního šumu k tranzientu klarinetu je přes 80 dB, a to je to tak nenápadný nástroj.
Takže?
Obecné pravidlo neexistuje, především protože neexistují nahrávky, které by dokázaly kompletně zachytit hlasitostní poměry reálného světa. Když nastavíte úder velkého bubnu na 110 dB, bude znít triangl jako kovadlina. Navíc se zvuk v domácích podmínkách šíří odlišně od koncertní síně nebo otevřeného stadionu, takže je potřeba počítat se změtí místních časných odrazů, které se posčítají a vytvoří hlasitostí boule tak rychle, že budeme muset s volume dolů dřív, než si něco poslechneme.
Zlatým standardem pro domácí poslech by tak mohly být průměrné hladiny okolo 70-75dB, pokud chceme poslouchat opravdu nahlas. Pro velmi hlasitý poslech (v případě, že uši ani sousedé neprotestují) se dá jít až na 80-85dB, ale pro simulaci „živého“ zážitku to není nezbytné. Jedna nedávná zkušenost: koncert Suzanne Vega v pražském Divadle Archa (rozhodně větším, než je poslechová místnost kohokoli z nás) dosahoval hlasitostních špiček 90 dB, a to už se poslech v takovém prostoru stával nesnesitelným.
Audiodrom © 2014 PW-MJ
