Audiophile THRASH Metal Albums
Poslední dva roky. Pandemie, uzávěry, žádné živé koncerty. Slayer nám odešli na odpočinek, Anthrax a Megadeth svá nová alba odložili ´na potom´, Metallica opět recykluje sama sebe. Ani ostatním velkým jménům thrashmetalové scény se nedaří přijít s ničím průlomovým. Žánr, který má nejvíce loajálních fanoušků v hudebních žánrech vůbec ale nezahálí a méně známé kapely chrlí jedno album za druhým. Ačkoli jak po hudební, tak po zvukové stránce jde mnohdy o diskutabilní počiny, vyplatí se vytrvat a hledat, protože v kvantitě bývají skryté opravdové diamanty. Na čtyři takové kousky se podíváme teď.
Metal Riff: Under My Skin
2020, Australis Records, DR7
Produkce: Metal Riff a Gonzalo Cordovez
Nahráno a mastering: Cordovez Productions Studio, Chile
Metal Riff a jejich Under My Skin je zcela jistě nejlepší album Metallicy, které Metallica (ne)natočila od …And Justice for All. První dva songy, Blood and War a Under My Skin, to ještě o sobě příliš vědět nedávají a jde v podstatě o standardní retro-thrash, ale náznaky tu už najdete, zejména ve zvuku rytmické kytary, která jako kdyby vypadla z Ride The Lightning. Pak se ale rozpoutá to správné thrasmetalové retropeklo, kde Metal Riff nenásilně kombinuje sound Ride the Lightning s …And Justice for All a Master of Puppets, přesto zůstává svůj a nezní jako klon. Každá ze skladeb je nějak zajímavá, každá je jedinečná a zavrtá se na dlouhou dobu do hlavy. Je to přesně ten typ energické muziky, kterou bych si vzal na dlouhý výlet autem a nechal jej hrát na repeat – materiál je natolik dobře strukturovaný a napsaný, že nuda nehrozí a s každým dalším poslechem v něm objevíte něco nového. Jsou tam místa, kdy bych přísahal, že poslouchám Hetfieldův vokál nebo Hammetovo sólo, a to propůjčuje poslechu jistý druh té správné nostalgie.
Zvuk alba je skvělý. Předně je tam výborná basa, která je krásně slyšet a často – jako třeba v titulní skladbě – hraje prim. Jinde, jako v The Emptiness nebo v senzační instrumentálce From The Ashes, tvoří melodickou páteř tracku. I když se komprese používala nestřídmě, tady to posloužilo účelu a kytary i bicí se dostaly do popředí a zdůraznilo to jejich abrazivnost, kopák v plné síle tu ale tím pádem pochopitelně nenajdete. Ale jak bylo zmíněno, časté střídání hudebních struktur a dobré kompozice zaručují, že skladby neznějí ani po kompresi monoliticky. Na thrash metalovou desku je tu i dost ´vzduchu´ a definice, takže má každý nástroj v mixu svoje místo a celek přesto působí metalově hustě a zvuk soudržně.
Kdyby Under My Skin vydala Metallica v roce 2020 namísto komerčního a zbytečného kalkulu S&M2, oslavovalo by se to v metalové komunitě jako album roku. Metal Riff jsou ale z Chile, nemají za sebou velkou produkci, a tak zůstávají pod radarem. Zaslouží si vaši podporu.
Scraper: Hunger Within
2019, bez labelu, DR5
Nahráno a mixováno: C. Rambadt, Rambado Records
Mastering: Dennis Koehne
Scraper jsou z Německa a nabízí parádní rify, perfektní groove a technicky kompetentní thrashmetal. Přístup kapely je zcela v intencích žánru, nenabízí nic objevného, a je tu jasně slyšet to nejlepší z Kreator nebo Slayer a každá z kompozic nabízí dostatek nečekaných zvratů a chytlavých rifů, aby si udržela jedinečnost. Je s podivem, jak je i po několika dekádách stále možné přicházet s neotřelými nápady a za to budiž Scraper dík. Nářezy jako King of Nightmares obsahují v jednom songu dost materiálu na to, aby se z nich dalo rozepsat celé album, a Hordes of Violence smetou ze stolu cokoli, co nahráli Kreator za posledních 10 let.
Stížnosti jsou obvyklé: rád bych na albu slyšel dynamickou rezervu větší, než pouhých 5 dB, přílišná komprese se sebou bere část basové energie. Produkce je přesto natolik zdařilá, že album zní nadstandardně dobře jak přes high-endové reprosoustavy, tak i přes špunty do uší. Hunger Within je debutová deska a já se opravdu těším, bude-li po ní následovat další. Prozatím jsem moc rád, že jsem Scraper vůbec objevil, a tímto děkuji jejich basákovi Simonovi (mimochodem velmi příjemný chlapík), že mi poskytl jeho CD verzi.
Reverber: Sect of Faceless
2020, Punishment 18 Records, DR7
Nahráno, mixováno a mastering: Stefano Morabito, 16th Cellar Studios, Italy
Reverber je kvarteto z Říma a Sect of Faceless je už jejich třetí deska v pořadí. Jack Merry o ní napsal na serveru Metal-Rules.com následující: (https://www.metal-rules.com/2020/07/01/reverber-sect-of-faceless/):
“Devět zbrusu nových skladeb a tomu nádavkem parádní cover verze skladby Angel Witch od stejnojmenné kapely. Sect of Faceless od Reverber je snem každého air-kytaristy (fanouškovské napodobování hry na kytaru bez kytary, pozn. editora). Rychlé rify ostré jako břitva, okořeněné výbušnými a technicky působivými sóly, která popírají veškerou logiku a gravitaci, když sjedou v mžiku oka ze vzletných výšek do pekelného pádu.
Album neztrácí čas a hned první Gods of Illusion odstartuje neúprosným tempem. Dravé bicí Alessia Staziho vám vymlátí duši z těla, zatímco zpěvák Marco Mitraja varuje před nebezpečím uctívání falešných idolů a falešných proroctví. Právě v druhé polovině skladby se odehrává můj nejoblíbenější moment celé desky, kdy se stratosférická maidenovská sólová kytara vznáší nad dynamicky eruptivním riffem a je to prostě dokonalé. Splňuje to všechny mé představy o skvělé thrashové skladbě, a to jsme teprve u úvodní písně.
Fanoušci Annihilator, Exodus, Kreator a Testament budou Sect of Faceless zbožňovat, protože je to fantastická thrashmetalová deska, která má grády, burácející kytary, valící se bicí, drsný vokál a nezkrotnou basu. Pokud máte rádi thrash metal, tohle si zamilujete. Reverber vytvořili album, které je technicky i hudebně velmi působivé, a určitě se zapíše jako jedno z nejlepších thrashmetalových alb roku 2020."
Ačkoli má deska vytažené okraje pásma a je na středech tenčí, pořád patří do horních 20 % zvukově povedených alb (bráno na heavymetalové standardy). Drsný zvuk a akcent na vršek obvykle nejdou moc dobře dohromady a většinou to skončí rychlou poslechovou únavou, Sect of Faceless má ale decentně stažené prezentní pásmo, a tak album zůstává transparentní, aniž by se vám snažilo utrhnout hlavu. Bez ohledu na thrashovou metelici, která nepoleví ani na chvíli, sjedete všech deset skladeb desky bez mrknutí oka a chcete víc. Intro tracku č.6 Wood of Suicides nejen připomene akustický ekvivalent The Unforgiven z dílny Metallicy, ale rovněž povedený zvuk celého „černého alba“, který nemalou měrou přispěl k ikonizaci celé desky. Jediný rozdíl je, že Reverber jsou větší mazec.
Necrokinesis: Necrokinesis
2020, bez labelu, DR8
Produkce, mix a mastering: Michael Richards, Trackmix Recording Studio, Dublin, Ireland.
Jako správná undergroundová deska vyšel debut Necrokinesis v loňském roce na kazetě (!), a to hned ve dvou verzích, lišících se jen barvou a označených jako cyan a magenta (!!!). Nejen vinyl evidentně ujíždí na barvách. Na vinylu tuhle desku ale nedostanete a stejně tak ani na CD, můžete si ji ale stáhnout ze stránek Necrokinesis. Pokud nepátráte po nových metalových deskách opravdu usilovně a systematicky jako já, tak máte jen velmi malou šanci, že byste na Necrokinesis narazili. Přesto jde podle mě o jedno z nejlepších thrashmetalových alb dekády.
Zajímavé je, že v případě Nekrokinesis nejde vlastně o kapelu, ale o projekt Adriana Foleyho (bývalý kytarista Stereo Nasty), který podle webových stránek Irish Metal Archive nahrál sám všechny nástroje i vokály. Ano, jde o 100% irský exportní artikl.
Na Necrokinesis se mi líbí spousta věcí. Kompozice jsou jednoduché, ale nesmírně efektivní. Každá jedna se vytasí s nápaditým rifem a každá je něčím jedinečná. Lehce podladěné kytary mají ten správně hustý tón, sytý a abrazivní, úplný bonbónek pro uši. Skladby se strukturálně inspirují old-schoolovými deathmetalovými kompozicemi – jsou ve volném tempu, mají kmitající kopák a zlověstnou atmosféru. Zvuk je velký, sílný, drtivý a perfektně frekvenčně vyvážený. Budu se muset podívat, co ještě Michael Richards/Trackmix dělal, protože Necrokinesis je příkladem excelentního metalového mixu a masteringu a dokazuje, že jde udělat deska tak, aby byla dokonale čitelná, a přitom vám uměla vymlátit mozek z hlavy. Stereobáze je široká a přirozená, máte pocit, že posloucháte nahrávku sejmutou naživo ve studiu na běžící pásek. Maximální doporučení.
