MCINTOSH C500 C/P/T

Je zcela nasnadě, že mě zajímalo, jak se liší lampa a tranzistor, tedy C500P a C500T, zvukově. Z pohledu specifikací je rozdíl pouze v udávané hodnotě odstupu a zkreslení (100dB a 0,002% ve prospěch tranzistoru oproti elektronkovým 93dB a 0,05%).

Lampa nechává na zvuku McIntoshů jednoznačný otisk, což už samo o sobě není dobře. Zvukový obraz je rozprostřen spíše do stran a hloubka je menší, než jsem zvyklý. Celkově úspornější předozadní scéna je však pěkně vyplněna navzdory tomu, že nástroje mají v orchestru menší vzájemnou perspektivu. Například vzdálenost mezi smyčci a dechy (Saint-Saens, Charles Dutoit a Philharmonia Orchestra) je mírně komprimovaná a v závěrečném krátkém klimaxu Danse Macabre je zvuk až příliš kompaktní a homogenní.

Kdo by čekal, že se výše zmíněný otisk projeví na teplém až vřelém zvuku, bouřícím emocionalitou, bude zklamán. Tonalita jednotlivých nástrojů je totiž v pořádku (tj. není přehnaná a uměle proteplená) - C500T se v tomto ohledu kupodivu chová značně nestranně a spíše tranzistorově než lampově, a to bez ohledu na to, jaké reprosoustavy byly připojeny. Kde C500T jednoznačně slyšet je, jsou tranzienty: houslové pizzicato je příliš ´soft´, nástup prstu na strunu je rozmazaný, jako kdyby hráči hráli v rukavičkách, a neostrostí trpí i kontrabasy a později (okolo 3´) i harfa. Celkově tím zvuk dostává temnější a přitlumenější charakter s tendencí ukolébat posluchače na měkkých polštářích, což svádí k prvotnímu dojmu, že má předzesilovač dobrý bas – sice má, ale hlubší prokreslení mu chybí.