ANSUZ Signalz D2

Přiznávám, že prostý přechod z C2 na D2 nebyl tak efektní, jak jsem očekával. Všechny ty výjimečné atributy, nad kterými jsem jásal u Signalz C2 – tedy úžasná čistota, neomezená dynamika a sesimický bas – tady byly nenápadnější. Tím chci říci, že pořád šlo o výjimečný zvuk, ale efekt spadnutí brady se nekonal. Po dvaceti minutách jsem interkonekt vypojil a nechal jej týden povařit na Blue Horizon ProBurn. Pokud čekáte, že napíšu, že až teď došlo k zásadní proměně ve zvuku, tak nenapíšu. Stalo se však něco jiného. Seděl jsem takhle v poslechovém křesle, hrál zmíněného Smetanu a Pavel Haas Quartet a editoval u toho jinou recenzi. Najednou jsem odložil laptop a nastražil uši – Jak je možné, že ty smyčce teď zní tak nádherně barevně?

Barva i fantomový obraz houslí v prostoru se změnily. Minulé úterý jsem shodou okolností seděl na „hi-fi“ místě malé Sukovy síně pražského Rudolfina a poslouchal jiný smyčcový kvartet. Zhruba dva metry od interpretů, řekněme téměř v mikrofonní pozici, kde odrazy přicházejí mnohem později, než přímý zvuk. Nástroje měly svoji obvyklou nereprodukovatelnou dynamiku, a jejich instrumentální barvy se vlévaly do sálu naprosto nenuceně, přesto s jasným a pevně ukotveným hlasem. A teď, jen o pět dní později, sedím jako přikovaný a zírám na neviditelný živý smyčcový kvartet u mě doma. Až celý disk dohrál, vstal jsem, vybalil znovu Ansuz Signalz C2, a pustil se do porovnávání, album po albu, track po tracku. A tak se vynořil významný detail, který D2 od C2 odlišoval: rafinovaná jemnost a lepší věrnost barvám.