Stopařův průvodce hlubokým basem

Když se projdete expozicemi libovolné hi-fi výstavy a zaposloucháte se do muziky, pomocí které vystavovatelé předvádějí dokonalost své audiotechniky, dříve či později zcela nevyhnutelně narazíte na dva kousky, které už mají na podobných akcích takřka kultovní status. Poslouchajícím padá brada údivem, jak hluboký bas slyší a přítomný personál je ujišťuje, že je to protože tahle sestava dokáže hrát až od 16 Hz. Jediná potíž je, že takové frekvence na daných nahrávkách prostě nejsou.

V tomto článku se nebudu zabývat tématy, která jsme přežvýkali už při jiných příležitostech a která mají jedno každé na reprodukci basu klíčový vliv, jako velikost poslechového prostoru a jeho akustika, typ reprosoustav a rozložení měničů v nich, integrace subwooferů a DSP, nebo Fletcher-Munsonovic křivky vnímání stejné hlasitosti. Místo toho se zkusím zaměřit na způsob, jakým jednotlivé frekvence přispívají k našemu pocitu hlubokého a mohutného basu, navzdory tomu, že tam ten opravdu hluboký zřídkakdy je.

Ve světě bez měřících přístrojů se člověk musí spolehnout na sluch a ten si s tím poradí po svém. Měřítkem hloubky basu je míra tlaku v hrudníku, třepotající kalhoty a příjemné mrazení po těle. Tedy pokud nejde o předzvěst infarktu. Ty dvě nahrávky, které jsem zmínil v úvodu, jsou Celestial Echo (Boris Blank and Malia, Convergence, Universal Music), a No Sanctuary Here (Chris Jones, Roadhouses & Automobiles, 2003, Stockfisch Records). Ta první je čistě elektronický kousek s krásným ženským vokálem, ve kterém Boris Blank (polovina švýcarských Yello) opětovně prokazuje svůj um vystavět neuvěřitelně atraktivní a transparentní zvukovou koláž. Ta druhá je bluesová pecka, „autentická nahrávka“, jak ji prezentuje Stockfisch.

Nepopírám, že je No Sanctuary Here autentická nahrávka. Nejspíš je, včetně limitace mikrofonů na hlase, kterou si technici mohli lépe pohlídat. Je to ale nahrávka důkladně zekvalizovaná, postprodukovaná a na závěr ještě drasticky zkomprimovaná. Kytara je tu v D-dur, použité akordy jsou postupně D-dur, D-moll, G-dur a A-moll.

Nejnižší E na basové kytaře ne laděné na 41,2 Hz. Nota A má základní frekvenci 55,0 Hz, u D to je 73,4 Hz, a G je 98,0 Hz. Takže, ať chceme nebo ne, o hluboký bas určitě nejde. V reálném světě si do opravdové hloubky sáhnou pouze syntezátory a velké chrámové varhany. Takže to, co v No Sanctuary Here máme za ukrutný bas je povedená kombinace středobasu a vyššího basu a pochopitelně středových frekvencí. Vinyl je na tom ještě hůř, neboť notu A už začínají řezat high pass filtry, ale kupodivu i tam basové ucho přede blahem.

Takže proč je tenhle track tak posluchačsky vděčný? Jde o ukázku mistrovské ekvalizace a komprese, kombinované s masou studiového vzduchu, která sice nemá co dělat se základními tóny kteréhokoli s použitých hudebních nástrojů, ale usadí je do expanzivní a hmotné scény. Je to přesně ten moment, kdy má smysl doplnit o subwoofery i plnorozsahové reprosoustavy, protože dostat tyhle subsonické děje do amplitudy hlasitosti odpovídající hudebnímu pásmu, chce značně přidat na volume. Pokud vezmete typických 80 dB na referenční úrovni 1 kHz, musíte zvednout spodek na 40 Hz na nějakých 95 dB, 30 Hz na 110 dB atd., a ještě to vše ukočírovat zesilovači a místností. Tyhle velké zdvihy za vás sice už do nahrávky promítnou technici ve studiu, ale teprve s dobře integrovanými a sfázovanými suby a trochou DSP je dostanete domů v plné parádě.

Nicméně ucho má i jednu zajímavou vlastnost – schopnost rekonstruovat si základní tón prostřednictvím vyšších harmonických. Takže i když váš systém nedokáže zahrát 41,2 Hz, tak si nejspíš bez problému poradí s 82,4 Hz, 123,6 Hz a 164,8 Hz. Přes harmonickou strukturu si ucho s mozkem původní fundament aproximují. A právě kvůli neexistujícím harmonickým ten velký ambientní pocit ucho nemá jak zrekonstruovat.

V červené části obrázku nahoře (spektrum prvních tónů baskytary z No Sanctuary Here) je krásně vidět basový fundament a jeho vyšší harmonické. Reálně basa nastupuje někde okolo 50 Hz. Ta modrá část pod tím není zvuk nástroje, ale pochází z kombinace nástroj-místnost-mikrofony, příslušně upravené studiovou technikou.

Basová adjektiva

K popisu basu existuje spousta přídavných jmen, některá techničtější, jiná poetičtější. Ze všech je nejošemetnější výraz vyvážený bas. Hlavně protože každý si pod vyvážeností představuje něco jiného. Ale k tomu se ještě dostanu.

Suchý bas postrádá bohatost, expanzívnost a šťavnatost. Může to být chybějícími spodními oktávami, potlačenými harmonickými, studiovým záměrem (reverb, delay, komprese), popřípadě suchou extrémně pohltivou akustikou. Suchý bas nemusí být nutně na škodu věci, jde-li čistě o umělecký záměr.

Artikulovaný bas má dobře definovaný tranzient, rychlost, viscerální naléhavost (která je cítit hluboko v těle). Je razantní a pevný, nezaznívá a není rozmazaný. „Vyartikulovat“ bas obvykle znamená značné množství chirurgické práce, obnášející manipulaci s filtry, parametrickými ekvalizéry a kompresory. Někdy ale může stačit určitou část basu odstranit, aby se ten zbytek vyloupl v celé kráse. A o odstranění se může v domácích podmínkách postarat i místnost, která – když se trefí – udělá práci za DSP. Mám stále v živé paměti i SPL Audio Vitalizer MK2-T, který v nastaveni „Tight Bass“ na 50 Hz vytvořil ve frekvenční charakteristice hluboký -15 dB zářez s parametrickým Q, které zasahovalo až do 150 Hz. Takže i méně basu může znamenat více basu.

Když se to s artikulací přežene, můžete se dopracovat k basu příliš štíhlému či tenkému. A i když je basu akorát, může být rozvolněný, zaznívající, tupý nebo zastřený. Nevyváženost pak vede ke krabicovému efektu, popřípadě k čemusi, čemu v angličtině říkají chestiness, kdy například vokál zní, jako by vycházel přímo z hrudníku a hlava úplně chyběla, a má tak slyšitelné zabarvení. Dosáhnout té správné kombinace barevnosti, dynamiky, artikulace, hmoty, hloubky a expanzívnosti tak je o opravdu hodně pečlivém vyvážení, které – když se podaří – nejen zatřese místností, ale obklopí posluchače ze všech stran. A to je krásný zážitek. Pochopitelně to vše za předpokladu, že posloucháte dobré nahrávky ve vhodné místnosti a na vhodném zařízení.

Co dělá tahle frekvence?

Možnosti audiofila jsou proti svobodě technika za mixážní konzolou značně snížené. Nahrávka představuje už hotový mix tak, jak jej umělec či studio chtěli mít. To sice dost často není tak, jak bychom jej chtěli mít my, ale nemáme k dispozici jednotlivé stopy, abychom si to mohli předělat. Na druhou stranu nic nám nebrání v tom přidat mezi XLR výstupy zdrojového komponentu a XLR vstupy zesilovače libovolně dlouhý masteringový řetězec a pustit se do zlepšování. V kompletně digitální cestě je to ještě jednodušší, tam stačí vložené plug-iny. Vlastní ekvalizace nebo kompletní remastering už hotového masteru je tak trochu cesta do pekla, protože jak začnete, budete se snažit vylepšit každé jedno album nebo song. Znám to z vlastní zkušenosti. Na druhou stranu tuto zkušenost každému vřele doporučuji, neboť je to jediná cesta, jak se naučit, co a jak jaká frekvence ovlivňuje. A týká se to i basu.

Pustíte si oblíbenou skladbu a pak jen vezmete jedno šoupátko na grafickém ekvalizéru (popřípadě vícero točítek na parametrickém) a posunem nahoru či dolů zjistíte, co to dělá se zvukem. Pak zkombinujete více frekvencí. Profesionálové už ví, kam sáhnout, laici si na to musí přijít. Dost často se vyplatí přemýšlet v harmonických násobcích základních frekvencí. Například pokud vám zní dobře přídavek na 80 Hz, zkuste jej trošku snížit, ale k němu něco málo přidat i na 40 Hz a 120 Hz. Většinou to zní lépe. I proto v případě grafického ekvalizéru potřebujete dostatečně jemné členění na frekvence – i 31 pásem bývá na hraně základních možností. Na vyzkoušení to ale stačí a zařízení jsou levná (dbx, Behringer, Klark Technik). Problém je, že v případě takového ´remasteringu´ budete ovlivňovat již hotový kompletní a zmasterovaný mix. Vylepšíte basu, pokazíte kopák. Nebo naopak. Všechno je provázané.

Určitým vodítkem toho, co se děje s nahrávkami, jsou tipy na ekvalizaci nástrojů, nástrojových skupin a celkových mixů od profíků:

20 Hz a níž

Úplně odříznout. Zbytečná energie, která zatěžuje zbytek mixu a představuje zbytečnou zátěž i pro zesilovače a reprosoustavy.

40 Hz

Všechno pod hodně potlačit. Odstraní to dunění a blátivost, zlepší se basová definice.

Stažením -8 dB pod 40 Hz vyřešíte nekonkrétnost basy. Pokud chcete vylepšit i její tranzienty, je potřeba pracovat s oblastí okolo 2,5 kHz.

50 Hz

U nás je 50 Hz nominální frekvencí napájecí sítě. Je to rovněž frekvence zemních smyček, takže často problémy v této oblasti souvisí s napájením.

Ořezat vokály pod 50 Hz – odstraní to „pop“ zvuky od mikrofonu.

Jemně přidat mezi 50–60 Hz, zahustí to kopák a spektrum pro subwoofer.

60 Hz

Tady někde začíná těžký dynamický spodek (kopák, tomy, baskytara, hiphopový bas).

Posílením 60 Hz vytáhnete dopředu dusavý zvuk kopáku.

K 70 Hz dosáhne okrajově hluboký mužský hlas. Většina jeho energie ale leží ve středovém pásmu.

80 Hz

V oblasti 60–100 Hz se nachází většina basového tlaku typu „pěst do žaludku“.

Přidáním na 80 Hz mix proteplíte a basové linky budou plnotučnější. Přidáte příliš a zvuk bude dunivý.

82 Hz (druhá harmonická) představuje velkou část slyšitelné energie basové kytary (je to i většina basové energie v No Sanctuary Here).

100 Hz

100-120 Hz je „klubový bas“.

100 Hz je i dobrý bod, kde lehce přidat shelf s širokým Q pro celou basovou oblast (typicky využíváno pro tónové korekce).

100 Hz dává i plnost spodku piana a šroťáku (snare).

120 Hz

+4 dB kolem 120-130 Hz vyplní zvuk elektrické baskytary. Příliš mnoho způsobí zaznívání.

Mručivost elektrické basy sídlí okoro 600 Hz, definice pak okolo 800 Hz, struny až 4-6 kHz.

140 Hz

Tělo bicích. Perkusívní tranzientů najdete až v oblasti 1,5-2,5 kHz.

Jemně přidat pro proteplení vokálů.

160 Hz

164 Hz je vyšší harmonickou nejnižšího basového E, 41,2 Hz. Je to přesně ta frekvence, kde přidání zlepšuje basovou čitelnost.

Přidáte příliš mnoho a bude to znít zahlceně.

Celková křivka ekvalizace baskytary tak může vypadat například takto:

Závěrem

Cílem dobrého hi-fi systému je zprostředkovat audio materiál tak, jak byl připravený pro finální médium (nikoli tak, jak zní na koncertu nebo ve studiu). Existuji nahrávky, které se chlubí žádnou nebo minimální postprodukcí, ale pravděpodobně neexistují žádné, které by nezahrnovaly menší či větší míru ekvalizace a komprese. Pro účely domácí reprodukce nám zůstává možnost EQ nebo DSP, čímž povětšinou kompenzujeme nedostatky spojené s poslechovým prostorem. Může to být i velmi efektivní způsob, jak si vylepšit nahrávky k obrazu svému, ale má to své limity, kdy vylepšením jednoho pokazíte něco jiné. Když už, tak je potřeba pracovat velmi jemně.

Z výše uvedeného byste si ale měli odnést toto: až příště budete obdivovat superhluboký bas toho či onoho systému na výstavě a až kvůli tomu budete zvažovat koupi dalšího subwooferu, na chvíli se zastavte a popřemýšlejte, co vlastně slyšíte. Dobrý bas totiž sídlí výrazně výš na frekvenční křivce, než si obvykle myslíme.

(C) Audiodrom 2024