Audiodrom Reference Room

Pokaždé, když narazím v recenzi některého z mnoha hifi magazínů či blogů na fotografii z poslechového prostoru recenzujícího, uložím si ji do archivu. Dělám to už léta a nedávno jsem to procházel - je tam už 43 obrázků, dokumentující referenční místnosti pánů ze Stereophile, The Absolute Sound, HiFi News, Positive Feedback, HighFidelity, a mnoha dalších, známějších i méně známých. Jediné, co mi chybí, je naše Stereo & Video, ale třeba se jednou dočkám. A na všech těch prostorách je pozoruhodná jedna věc: žádné dvě se sobě nepodobají.

Reference Room

Nepodobnost poslechových místností je logická, každý má přece jinou místnost i systém, řeknete si. To sice ano, ale místnosti samotné, tedy kvádr vytyčený stěnami a stropem, příliš různorodé nejsou. Tedy pokud nejste ze 6moons, tam se kvádry nenosí. Teorie akustiky a akustických úprav libovolných prostor jsou dnes k dispozici v tištěné formě i na internetu a v zásadě konvergují k jen několika málo doporučeným modelům. Přesto je pestrost recenzentských místností obdivuhodná.

Jako hlavní důvod vidím to, že narozdíl od studií a režií, kde se pracuje, slouží domácí prostor hlavně k bydlení. A ač je hifi pánskou doménou, je bydlení doménou dámskou a tak je třeba dělat ústupky v rámci povoleného. A i když je partner(ka) benevolentní, pohybujete se v rámci určitého finančního rozpočtu, který je většinou nižší, než mají ve Skywalker Sound nebo Abbey Road. Pokud se na vás nic z výše uvedeného nezvtahuje, vyhráli jste a tiše závidím.

Je fakt, že dalším důvodem, proč obrázky shromažďuji, je inspirovat se. Mnoho let zpátky jsem chtěl být jako oni, tedy ti, co všechno slyší. Takže logicky, když dám v obdobném kvádru na zeď obdobný panel, bude to super. Nebylo. Zkušenost je tu jen velmi obtížně přenositelná a každý prostor a uši jsou unikátní. Z těch 43 místností z mé kolekce obrázků bych si přál slyšet kvůli akustice možná tak sedm z nich. Ty zbývající bych slyšet nechtěl, abych si nepokazil dojem z toho, co jejich vlastníci píší. Ale upřímně - to stejné můžete říci po přečtení tohoto článku o mě a je to tak v pořádku. Koneckonců je to moje místnost a moje uši. Takže pojďme zpátky do minulosti.

Asi nejlepší poslechový prostor co jsem měl, byl loft, kde stěny byly ze silných prken, strop byl rákosový až ke střešním taškám a na zemi  byly palubky na trámových polštářích, pod nimiž byl už jen rákos a strop místnosti o patro níž. Bylo to maximálně nekomfortní, maximálně průzvučné a muzika tam zněla fantasticky. Přece jen ale člověk chce v zimě v místnosti teplo a v létě se dostat s vnitřní teplotou pod 30, takže bylo nutno s tím něco dělat.

Když se naskytla příležitost navrhnout a postavit samostatnou poslechovou místnost od základu, byla to úžasná zpráva. Tím odpadla ta část s partnerkou (ta měla svých místností dost), neodpadla ale ta část s financemi. A tak nastoupilo studium dostupných materiálů, porada s profesionály v oboru, improvizace a metoda pokus-omyl. To poslední výrazně převažovalo, protože se zvuk většinou nechoval tak, jak si profesionálové mysleli, nebo chytrá literatura předpovídala. Na hi-fi je ale krásné, že sama cesta je odměňující, a tak jsem se mohl odměňovat jedenáct let. Postupně, krok po kroku, do sebe jednotlivé kousky skládačky zapadaly. A nemám tím na mysli audio komponenty jako takové, přestože ty jsou zdrojem zvuku. Vtip je v tom, že teď jsou ty konkrétní komponenty zodpovědné za výsledek odhadem tak ze 30-40%. Zbytek dělá místnost a různé pitomosti, které zvuk posunuly tam, kde teď je, a bez kterých bych se neobešel. Tento článek je jakýmsi průvodcem po všech těchto prvcích.

Místnost.

Není velká, podlahová plocha něco pod 20 m2, takže zcela běžná metráž. Zajímavou ji činí půdorys, strop a celková kubatura okolo 63m3. Podle všech měřítek je to místnost malá. Akusticky mají malé prostory nevýhody a výhody, stejně jako je mají místnosti velké. K těm nevýhodám patří limit na spodku - hluboký bas (a tím myslím opravdu hluboký) do malého prostoru nenacpete, protože fyzika se ošálit nedá. Tak se musím smířit s tím, že ho mají až o několik místností dál a nelíbí se jim to. Malé prostory mají zase výhodu v lépe zvládnutelném reverbu a nepřehlédnutelné skutečnosti, že ať chcete nebo nechcete, budete poměrně blízko k reprosoustavám a tak se k vám dostane většina zvuku napřímo. Volba tedy padla na postavení něčeho, co by se dalo nazvat jako ´domácí control room´, s precizní akustikou a co nejvyrovnanějším krátkým dozvukem "aby toho bylo slyšet co nejvíc z nahrávek a z komponentů, a co nejméně z místnosti."

Nepravidelnost místnosti (vyjma sklonu stěn a stropu) nebyla prvotně počítaná kvůli akustickému vlivu, ale aby vznikly ´ kapsy ´, do kterých bude možno schovat objemnější akustické materiály a ty tak nevystupovaly dovnitř prostoru. Šikmina stropu umožnila vynechat v místnosti okna (s jednou malou výjimkou) a řešit osvětlení shora. Reprosoustavy i poslechové místo jsou vysunuté v prostoru, přesná umístění jsou výsledkem několikaletého posunování po centimetrech, tak jak přibývaly akustické prvky. V podstatě s každou změnou, byť sebemenší, bylo potřeba všechno rekalibrovat. (Pozn. Náčrty na obrázku nejsou v měřítku).

Nasurovo to vypadalo nějak takhle (pohled na čelní stěnu, kde je vidět i členitost stropu). Pod omítkou jsou duté cihly, po bočních stěnách i další vrstva vnitřní protihlukové izolace, která vyrovnává boční šikminy, takže zevnitř jsou stěny paralelní. Veškerá elektřina je tahaná pod podlahou a omítkou na místa, kde se počítalo s  umístěním komponentů. Pro hifi je samostatný okruh od jističe, úplně běžným elektrikářským kabelem. Zásuvky, které neslouží hifi, jsou součástí běžných rozvodů. Stejně tak zásuvky samotné jsou běžné strojky Schneider Electric. Tři roky zpět jsem experimentoval se speciály Furutech a Gigawatt, nakonec tam vrátil ty běžné, bylo to lepší.

Než se začalo budovat, proběhla ještě kontrola na akustické kalkulačce. S tím, co rozměry dovolily, jsem se s odřenýma ušima dostal do "preferovaných" zón (optimální poměry místností jsou v mapě vyznačeny barvou - čím tmavší, tím lepší). Úpně přesně to vypočíst nelze, protože kalkulačky pracují s kvádry, nikoli s nepravidelníky. Takže výsledek vlastně neříká vůbec nic.

Podlaha je taky zajímavá, protože je v ní podlahové topení. Nepoužil se ale obvyklý anhydrit, nýbrž silná vrstva pěnobetonu, který výborně tlumí hluk. Nad tím je obyčejné lamino. Když bylo vymalováno, začalo se podhledem v zadní polovině místnosti. Ten má hloubku 28 cm a je nepravidelně vyplněn vším možným (převažuje Basotec, různé typy Rockwool a Cellofoam). Po asi pěti letech jsem ještě skladbu materiálu v podhledu znovu upravoval.

Strop je záměrně a zcela jistě nejsložitější strukturou místnosti, všechno je zkosené, zalomené, nebo prohnuté. Díky tomu mohly zůstat velké části nepokryté ničím a zvuk neztratil živost. Středový panel, který je lehce předsunutý před poslechové místo, se ukázal pro výsledek klíčový. Jako všechno ostatní to znamenalo něco tam namontovat, poslechnout, zase sundat a předělat, znovu namontovat, a tak pořád dokola, dokud to nebylo ono. V praxi to se to projevuje tak, že když například změnim materiál nebo úhel sklonu obou menších panelů, co jsou vidět na fotografii, je to hned slyšet. Tyto konkrétní finální jsou kompozitem karton-hobra-cellofoam.

Na obrázku je také vidět část čelní stěny, která působí vcelku rovně, ale není - veškeré akustické materiály (většinou Basotecy a Rockwool o různých parametrech) jsou za dekorem. Bohumil Sýkora, se kterým jsem v počátcích návrhy konzultoval (čest jeho památce), mi ´naordinoval´ středový kmitací panel ze silného plechu. To se nerealizovalo, místo toho vznikl panel s podlahových lamino desek, zevnitř na hmotnost doladěný závažími.

Cellofoam jsem zmiňoval už několikrát a je i na dalších obrázcích. Jsou to ty strukturované povrchy. Výhoda této pěny (firma sídlí Táboře) určené pro automotive je, že je k dispozici v nesčetném množství tlouštěk a povrchových úprav, s otevřenými či uzavřenými póry, s děrováním či bez, prostě jakkoli. Ke všem pěnám jsou k dispozici měřící protokoly, takže si můžete vybrat podle potřeb. Tady se už hodně měřilo mikrofonem i uchem a vybíraly se pěny, které se navzájem doplňovaly tam, kde bylo třeba. Celkem je v místnosti 4 nebo 5 typů Cellofoam, i když se povrchově tváří podobně kvůli sjednocení vzhledu. Něco jsem na zkoušku bral i z Akustické pěny, ale to je spíše jen takový lépe vypadající molitan, který pak stejně skončil překrytý šedým plexi, protože moc pohlcoval. To se mimochodem nakonec ukázalo jako zajímavé řešení, protože sendvič pěna-plexi-dřevěný rošt zcela náhodně dostal zvuk přesně tam, kam jsem potřeboval.

Improvizovalo se všude, například ty svislé lišty, které ukrývají kostky Basotecu překryté Cellofoamem, jsou police na obrázky z IKEA. I v hobby marketech jsem byl dlouhou dobu pravidelný zákazník - dají se tam najit zajímavé materiály a elegantní připevňovací a zavěšovací systémy téměř na cokoli. A když něco neexistovalo (a bylo toho hodně), tak jsem si to vyrobil.

Na obrázku vlevo si ještě všimněte červeného světýlka, které patří jednomu ze Schumannových rezonátorů. Taky jsou tam vidět prvky od ASI a Synergistic Research. O všem ještě bude řeč.

Moc by se mi líbilo mít stěny upravené jako ve studiu 1 Českého rozhlasu a chvíli jsem o tom i uvažoval, ale nepřišel jsem na to, jak z toho pak utírat prach. Když je potřeba, tak všechno co je teď na stěnách, lze pohodlně vyluxovat nebo otřít.

Zadní stěna je v režii difuze. Větší část stěny zabírá regál s hudebními nosiči, celý zbytek je pokryt opět určitým typem Cellofoam a na pěně jsou připevněné difuzní desky. Původně tam byly difuzory dřevěné (Vicoustic), ale nebylo to ono. Nahradily je EPS difuzory z obchodu Thomann se zakřiveným povrchem (myslím, že se jmenovaly Wave), které mají pochopitelně i nějaký neuvedený absorpční koeficient.

Difuzory šly na zeď pomocí neodymových magnetů. Původně za nimi byla ještě vzduchová mezera, ale výsledek byl úplně mrtvý zvuk, a tak šly přes magnety přímo na zeď, respektive na Cellofoam. Je to perfektní. Občas, když ve mě hlodá pochybnost, tak některý panel sundám - tím že je na magnetu, je to věc chvilky. Pak jde vždycky honem rychle zpět.

Na obrázku níže je vidět, ze EPS difuzérům nezůstal jejich porézní povrch - dostaly povrchovku několika vrstev disperzní barvy, což pomohlo zvuk správně usadit a navíc to vypadá dobře. Je potřeba to nastříkat, natírat ty členité povrchy štětcem je nevděčná a zdlouhavá práce.

Na začátku jsem se naivně snažil, aby sestava v místnosti měřila rovně. To se (v rámci možností) docela podařilo, nemohu ale říct, že by to bylo poslechově nějak zajímavé. Prostě to bylo takové ´neutrální´, pocitově chyběl bas a pro moje ucho tam bylo příliš energie mezi 1-3 kHz. To byl stav zhruba před 4 lety. Většina drobných ale pro zvuk zásadních úprav proběhla až  potom a to na absolutně stejné sestavě, kdy jsem se snažil čistě pomocí strategických akustických prvků tu rovnou čáru rozvlnit (přídat 2-3 dB na base, stáhnout 1-2 dB prezentní pásmo, trošku akcentovat vzduch a přidat mírný shelf na výškách, nízký Q faktor) tak, aby to hrálo lépe. A to se povedlo. Jediné, co zbylo, je propad na 50 Hz s poměrně vysokým Q (40 a 60 Hz je OK), ale tomu nemůžu tomu přijít na kloub, ani se subwoofery. Zkoušet vyplnit nulu pomocí DRC smysl nedává. Takže o propadu vím a on má i svoje výhody. Když se mi dostane do ruky nějaký zajímavý akustický prvek, vždy ho vyzkoušim, chvíli si ho tam nechám a pak se rozhodnu. Je ale pravda, že už velmi dlouhou dobu jsem necítil potřebu cokoli měnit.

Obrázky níže:

• Odezva Audio Physic Virgo V (červená, minus 10 let) a Bowers & Wilkins 802 D2 (bílá, minus 9 let) v tehdejším stavu místnosti
• Odezva TAD Evolution One po úpravách s cílem dosáhnout co nejrovnější odezvu (modrá, minus 4 roky) v tehdejším (jiném) stavu místnosti
• Namodelovaná cílová křívka, do které jsem se snažil trefit pomocí akustických úprav (růžová)
• Současný stav (červená) se sestavou totožnou z obrázku #2 v totožné místnosti s dalšími úpravami

Proces viz. výše byl hledáním vlastního ideálu na základě empirických pokusů a omylů. Překvapilo mě, jak blízko je výsledek ke křivkám které publikoval Floyd E. Toole (na základě výzkumu Seana Oliveho) ve své práci The Measurement and Calibration of Sound Reproducing Systems. Ty čtyři křivky (bráno na frekvenci 50 Hz shora dolů) jsou:

• odezva preferovaná nezkušenými posluchači (4)
• zprůměrovaná preference za celý vzorek posluchačů (11)
• odezva preferovaná zkušenými posluchači (7)
• modelovaná odezva kvalitních reprosoustav v typické místnosti. Šedá oblast je variace jsou vlivy různých typů místností.

To je k místnosti jako takové v kostce asi všechno.  Takže se pojďme podívat na ta ostatní zařízení a pitomosti, které zvuk a poslech posunuly tam, kde teď je. Pokud jsem říkal, že komponenty jsou tak 30-40 % celkového výsledku, tak akustika dala dalších 40%. Zbytek, 20-30% zůstává právě na tom ostatním. Budu se snažit nějak popsat, proč ten či onen prvek v systému setrval.

To ostatní.

Začnu sítí. Hned po reprosoustavách je to za mě asi nejdůležitější věc, které se věnovat. Ovlivňuje úplně všechno. A jako obvykle neplatí, že čím dražší nebo lepší značka, tím lépe. Je potřeba to vyzkoušet a ujistit se, že to zlepšení, které slyšíte, je opravdu zlepšení, ne jen efekt. Stromtank je přesně z této kategorie. Nemůžu si dovolit model S 5000, protože je obří. A z těch dvou dalších, co jsem zkusil, mi lépe zvukově sednul S 1000. Koncový zesilovač z něj tedy napájet nemohu, ale jinak je to jeden z nejhýčkanějších kusů elektroniky. A krásně ilustruje výše uvedený bod - některá zlepšení jsou u konkurence jen na efekt. Stromtank (v zeleném módu) je zásadním krokem vpřed.

Shunyata Research Denali je další nepostradatelná součást napájení. Jednak do něj jde koncový zesilovač, protože s Denali má lepší úplně všechno včetně dynamiky, jednak je to centrální zemnící bod sestavy. Jsou na něj uzemněna úplně všechna zařízení, vyjma Stromtanku. Dává mi to lepší výsledek, než použití samostatné zemnící jednotky od Nordost nebo Synergistic Research, nebo zemnění na Stromtank. Ten hlavní přínos bych popsal jako značný pokles šumového pozadí systému, které tam kupodivu ani předtím nebylo, ale po uzemnění tam není ještě víc. Nezanedbatelný vliv měly i použité zemnící dráty, nakonec jsem po experimentech skončil u postříbřených velkoprůřezových lanek Oehlbach (oddělené prameny reproduktorového kabelu). Nejspíš by se daly najít i lepší, ale celé to správně pospojovat a nastavit dalo hodně práce a už se mi do toho nechce víc sahat. Časem bych Denali možná mohl vyměnit za Everest, ale nespěchá to, ona Shunyata nakonec určitě vyrukuje s něčím ještě lepším, v tomto jsou opravdu dobří.

Zvukový přínos Denali výrazně poskočil nahoru díky zásuvným modulům Nordost Qv2. Měl jsem jich doma spolu s Qk1 dost na to, abych vyzkoušel různé kombinace. Stejně tak jsem měl doma obdobné jednotky od Furutech (NCF Clear Line) a Ansuz Sparkz TC. Původní plán zněl: nechám si tyto moduly všechny, protože čím více, tím lépe. Nakonec zůstaly jen dva kusy Qv2, ani o jeden víc či méně. Zlepšil se s nimi zejména prostor, perspektiva a její prokreslení. Všechno je konkrétní, precizně ukotvené v hloubkových vrstvách, živé. Co je možná ještě lepší - Qv2 pouze zlepšovaly, o nic jsem nepřicházel, nemusel jsem nic obětovat. Všimněte si, že Qv2 jsou zapojeny do Denali obráceně. Nejsou, nevím proč, ale Denali má přehozenou fázi. Takže takhle je to správně. Neznamená to ale, že je k Denali všechno připojeno správně. Koncový zesilovač, například, hraje lépe zapojený ´špatně´, takže tak i zůstal.

Nožičky a podložky. Pod TAD jsem nechal vyrobit speciální tripod, do kterého zapadly lehce vytuněné Finite Elemente Cerabase Classic. Zkoušel jsem i Nordost Sort Fut (nebyly lepší) a Stillpoints Ultra 6 V2 (byly lepší). Přišly však přiliš pozdě na to, abych to ještě předělával. Možná kdybych někdy náhodou měnil reprosoustavy, tak je pod ně dám. Pod komponenty pak našly místo buď Nordost Sort Kone (kombinace AC a AS, které dávaly lepší vysledek než BC a TC) nebo Stillpoints Ultra Mini, které dávaly lepší výsledek než vyšší modely téže značky. Jak jsem už někde dříve psal, nahlížejte na celek jako na rezonanční soustavu, kterou je potřeba vyladit. Je to takový orchestr. Když jde jeden nástroj mimo takt, je v háji všechno. A nezáleží na tom, jestli je ten nástroj levný nebo drahý.

Docela jsem si vyhrál s podložkami pod reproduktorové kabely. AudioQuest jsou v bi-wiringu silné a těžké a do většiny komerčně vyráběných podložek se buď nevejdou, nebo z nich padají. Takže nastoupila opět improvizace a nezbylo než si vyrobit vlastní. Základem jsou CellularLine držáky na mobil (Datart) a hokejové puky (Sportisimo). Neřeknu vám puk kterého mužstva má nejlepší zvuk, to zůstane know-how. Každopádně výsledná podložka je výsledkem několika pokusů a omylů a představuje sendvič pryž-hliník-pryž-plast-pěna-puk-pryž, kde pokaždé jde o jinou pryž. Funguje to senzačně, dokonce tak senzačně, že tyhle podložky pokořily i Shunyata Research DF-SS (ne o moc, ale pokořily). Pokud bych ale měl DF-SS k dispozici dřív, asi bych se s vlastními nezdržoval. Asi nemá cenu vysvětlovat, co mohou udělat správné podložky na správných místech - k tomu si klikněte na výše uvedené odkazy.

Další obrázky ukazují podložky pod ostatními kabely. Je vidno, že jde o několik různých značek. Najdete tam Finite Elemente Cera One, Stillpoints Ultra Mini a AAI Mini. Každá má svoje místo a často je pod jedním kabelem kombinace více typů. Není to proto, že by nevyzbyly - mám jich ještě dost v šuplíku - ale proto, že to hraje nejlépe. Výrobci většinou doporučují našupat pod všechno jeden typ a značku, ale obávám se, že to takhle nefunguje. Proto také najdete na obrázku na podlaze popisek, který říká "sem patří Stillpoints a přesně sem, ne jinam". Stávalo se mi, že při úklidu nebo přepojování jsem dal podložky jinak nebo jinam a pak hodiny pátral po tom, co se to proboha stalo se zvukem. Jak jsem řekl, je to celé rezonanční soustava a jak něco změníte, změní se celek. Můžete si o tom myslet co chcete, ale doma jsem schopen oddemonstrovat vliv každé jedné podložky či nožičky. V zásadě je to ale jedno, protože u vás doma to bude stejně jinak. Chci jen povzbudit k experimentům, které ve výsledku mohou znamenat zásadní zvukovou proměnu.

Část stěn zabírají regály s disky. Bylo by škoda je nevyužít a tak jsou krabičky zastrkané tak nějak porůznu s mezerami i bez, čímž vznikne jakýsi amatérský difuzer. Jestli to má vliv na zvuk? Řekl bych, že spíše zanedbatelný, určitě menší než třeba výše zmíněné podložky pod kabely, takže se nijak konkrétním uspořádáním krabiček netrápím.

Rack je horizontální, tedy žádné dva komponenty nejsou nad sebou. V průběhu let jsem vyzkoušel leccos - komponenty jen tak na zemi, mramor, žulu a další kamení, desítky pryží a filců, různé druhy dřeva a desek, silné akrylátové desky, nerez, nebo kombinace výše uvedeného. Taky jsem měl doma speciální platformy od HRS, Stillpoints a Synergistic Research. Taky jeden polský výrobek, jehož značku si už nepamatuji, ale šlo o ručně leštěnou břidlici. Poláci jsou v tomto neuvěřitelní a platformy pod komponenty tam jedou ve velkém. Jediné, co jsem nezkoušel, bylo sklo. Ještě nikdy jsem neslyšel sestavu, která by hrála dobře na skle, a nemyslím, že někdy uslyším. Nakonec jsem skončil - jak jinak - u další vlastní sendvičové konstrukce. Úplně dole je hliníkový rám (pochází ze stavebnicového systému kancelářského nábytku z IKEA), v něm jsou na pružných segmentech uloženy laminované MDF desky, na těch je tuhá a těžká pryžová vrstva, která je nařezaná z podložek, které se používají ve fitness centrech pod olympijské činky, a na ní jsou dvoucentimetrové vodním paprskem řezané desky z nástrojové oceli. Stopy řezu jsou na deskách přiznané. Jako důležité se ukázalo, že to není jedna velká deska nebo jeden velký pryžový segment. čím méně je to celé pospojované, tím lépe. Celé je to brutálně těžké a zvukově vynikající.

Synergistic Research HFT jsou k nezaplacení. Přečtěte si o tom tady.  Celkem je jich na zdech v mnoha hodinami odpracovaných pozicích 25 kusů. Zkoušel jesm přidávat, ale už to nikdy nebylo lepší, takže těch pětadvacet je přesně akorát.

Nevím proč, ale když byl HFT váleček nalepený přímo na pěnu, nebylo to ono. Vyrobil jsem si proto pro taková místa vždycky na míru hliníkový držák a váleček šel na něj. V tomto konkrétním případě je dokonce cirka dva centimetry předsunutý před pěnu, i když mohl být zarovnaný. Zvukově je to velký rozdíl, ostatně jako každý jeden váleček v místnosti.

Kostky ASI Sugar Cubes jsou dalším zcela nezaplatitelným doplňkem. O těch si přečtěte tady. Kdybych měl z toho všeho, co tu popisuji, vypíchnout jen jeden jediný prvek, kterému bych dal Nobelovu cenu, byly by to ASI Sugar Cubes. Pokud je budete umět správně použít, nebude se stačit divit. Změna je na úrovni výměny zesilovače nebo zdroje signálu. Pikantní na tom je, že jsou na poměry hifi nechutně levné. Prodával bych je za desetinásobek.

Townshend Audio platformy jsou další chytrou záležitostí pro ´odpružení´ čehokoli. Pořád mě láká si nechat vyrobit nějakou na míru pod komponenty. Zatím jsem ji nechal vyrobit jednu podle výkresu pod subwoofer. Protože má Sonus Faber reproduktor do podlahy, má platforma v sobě vyříznutý otvor. Netuším, jestli to bylo k něčemu....

...protože nakonec jsem ten otvor zčásti překryl po domácku vyrobeným mini-deflektorem. Ten vznikl z kotouče pro úhlovou brusku a nějak záhadně to funguje, protože když ho odstraním, bas je máznutější. A když subwoofer sundám z platformy úplně, je ještě máznutější. A to přesto...

...že je subwoofer nastavený velmi konzervativně a vlastně ani nejde tak hluboko (nepotřebuji slyšet z nahrávek podzemní dráhu, z toho jsem vyrostl už když jsem doma měl Bowers & Wilkins DB-1. Když subwoofer stáhnu nebo vypnu, muzikanti i prostor jako kdyby se najednou nemohli nadechnout, proto ho mám.

Do podobné kategorie patří i Schumannovy rezonátory. Hodně jsem si o tom přečetl a ujistil se, že to nemůže už z principu fungovat. Také jsem zjistil, že ne všechno, co se tváří jako Schumannův rezonátor skutečně něco kloudného generuje. A také jsem si vyzkoušel, že u zařízení, která jsou napájena ze sítě, může většinou za změny ve zvuku DC zdroj, nikoli rezonátor jako takový. A tak jsem prošťouchl kontakty a dostal se až k dílně, která mi jejich vnitřky postavila. Zadání znělo: 4 kusy, laditelná intenzita, napájení na baterie, cenu respektuji. Přišly do měsíce. Zavřel jsem je do krabiček vlastní výroby a dva týdny je přemisťoval po místnosti a ladil místo a intenzitu. Nejlépe mi fungují zhruba 160 cm nad zemí, dva jsou zavěšené vpředu na zdi za reprosoustavami, dva vzadu o něco výše. Musel jsem si na to vyrobit držáky, takže opět pomohl hobby market. Baterie vydrží při nepřetržitém provozu (což nedělám) zhruba 3-4 dny. Když to zapínám jen na poslech, tak cirka měsíc. Pak je zase dobiju, přístroj má na to vzadu konektor, takže je nemusím vytahovat.

Co to dělá? Po zapnutí trvá přibližně 10-15 minut, než je to slyšet, plný efekt se dostaví až tak po půlhodině. Takže je většinou zapnu těch 15-30 minut předem, než si udělám čaj. S rezonátory jako by vzduch v poslechové místnosti zprůzračněl a vážil méně a zvuk se tak nemusel na cestě k mým uším tolik namáhat Současně jako by stěny ustoupily a místnost se zvětšila tak o metr na každou stranu. Muzika a muzikanti začnou v místnosti existovat, místo aby to byly jen jejich projekce. Ten efekt je očividně velmi jemný a přesto - když rezonátory vypnu - muzika tím utrpí. Narozdíl od procesu zapnutí se vypnutí projeví v podstatě hned a vrátí mě to okamžitě do reality čtyř stěn okolo mne. Zvažuji, jestli nezkusit ještě dva další po stranách, ale už se mi nechce znovu vyrábět ty krabičky, aby vypadaly stejně.

RTW je špičková německá firma, zabývajicí se profesionálním loudness monitoringem a audio meteringem. Pořídil jsem si jejich kompaktní monitor MM3 hlavně proto, abych nebyl odkázán na relativně nespolehlivý TT dynamic range meter (RTW měří vícero dynamických hodnot za pochodu), ale také abych měl i nějaký přístroj, který umí nahrávku analyzovat přímo z přehrávaného souboru. RTW umí RTA analýzu v reálném čase, vektorové diagramy, míru korelace stereobáze, monitoring úrovní i klasický VU metering a mnoho dalšího, v podstatě v jakémkoli mezinárodním standardu, který si vyberete z rozsáhlého menu. Často jej používám i k tomu, abych si potvrdil, že to co slyším, je skutečně na nahrávce (například když si nejsem jistý, jestli je zpěvačka opravdu lehce vyosená od středové polohy, nebo když se mi zdá stereobáze neobvykle úzká). Vstupy má tahle mini verze buď analogové (nepoužívám) nebo digitální S/PDIF přímo z transportu, v mém případě Krautwire Numeric Digital, který tam je proto, protože jako jediný kabel z 12 testovaných není na výstupu z transportu sám slyšet. RTW je báječná věcička a chcete-li do muziky vidět hlouběji, rozhodně doporučuji (kupováno opět přes Thomann).

Pokud jste dočetli až sem, tak jste asi pochopili, že cokoli pověsím do stejného zásuvkového okruhu jako je hifi, stane se součástí okruhu a má to zpětně vliv na ostatní přístroje a tím i na zvuk. Většinou negativní, jak jsem se snažil popsat v recenzi Nordost QSource. Abych se tomu vyhnul, mimo hlavní komponenty jde všechno z bateriových zdrojů. Nejinak je to i u RTW analyzéru, kde k jeho napájení používám Xiaomi power banku. Navzdory barevnému displeji nemá RTW nijak velký odběr, takže mi plně nabitá Mi PowerBank 3 Pro (20.000 mAh, 45W max) vydrží při občasném meteringu klidně i 2 měsíce. RTW je uzemněný do Denali stejně jako ostatní přístroje.

IsoTek Full System Enhancer & Rejuvenation Disc je další věc, bez které se neobejdu. Když zapnu systém po týdnu nebo když je zapnutý, ale dva tři dny nehraji, má tendenci se dostat do stavu, že potřebuje znovu rozcvičit. Znáte to - na výstavách to také hraje lépe až druhý den. IsoTek disk je v tomto super - stačí otočit volume doprava a projet 30-minutový rozcvičovací track nebo jeho zkrácenou verzi, které jsou plné různých zvuků a pazvuků, a můžu poslouchat. Běžnou muzikou by mi trvalo dostat systém do tohoto stavu tak tři hodiny.

Nejnovějšímv přírůstkem je Synergistic Research Black Box. Při správně zvoleném umístění a kombinacích - u mě se ukázaly optimální dva kusy - umí Black Box pracovat nejen s basem (subjektivně prohloubit, zpevnit, vytexturovat), ale i se středovým pásmem (uklidnit, uspořádat, zreálnit). Recenze je v přípravě, takže se nebudu na tomto místě rozepisovat, ale je to kompletně pasívní zařízení z kategorie nízkofrekvěnční rezonátor, jehož vliv uslyší v místnosti úplně každý a hned. Je jasné, že třeba zmíněné prohloubení nemá co dělat s roztažením frekvenční charakteristiky k nižším kmitočtům (jednotka je pasívní), ale se změnami v poměrech nízkých frekvencí, které už v místnosti jsou. Velikost vnímaných změn je značná, což si můžete vyzkoušet například nevhodným umístěním, kdy Black Box umí doslova vysát energii z místnosti. Neptejte se mě jak, je to relativně kompaktní zařízení.

No a úplně na konec se v poslechové místnosti nachází i Behringer rack z dob, kdy jsem experimentoval s muzikou jako takovou. Teď jej používám buď v zimě jako topení, nebo kdykoli, když mám pocit, že místnost potřebuje dostat jakýsi ´vibe´, jak říkají Angličané. Svítící a blikající světýlka a lampy sice se zvukem systému nic společného nemají, ale náladu a atmosféru vytvoří spolehlivě. Občas ale některý z Behringerů z racku přece jen vytáhnu a dám ho do sestavy, protože se na tom dají zkoušet různé věci, případně můžu mikrofonní předzesilovač použít jako fantomový zdroj pro měřící mikrofon.

Hlavní sdělení tohoto článku by mělo být takové: experimentujte a nevěřte tomu, co vám kdo nakuká. Vlastní zkušenost je neocenitelná. A buďte sobečtí. Audio sestavy si budujete pro sebe, ne pro lidi na fórech a už vůbec ne pro Audiosciencereview.com. Takže až příště na vlastní uši uslyšíte zlepšení díky sošce z Bornea, kterou položíte na zesilovač, klidně tam tu sošku nechte.

P.S. A pokud by se některý z čtenářů chtěl podělit prostřednictvím článku na Audiodrom o tajemství své vlastní audio kuchyně, klidně napište.

(C) Audiodrom 2022